Studnice ruských doom metalových kapel zřejmě jen tak nevyschne. Dvojice hudebníků z města Tverd ovšem neláká jen tak na ledajakou destruktivní polevu. „Раб“ totiž představuje naprosto nihilistickou porci pomalosti, a to za přispění celé řady elektronických efektů, kytarových „kvákadel“ a v neposlední řadě i šílených hlasových poloh, místy značně zdeformovaných. Funeral doomovou pomalost a hloubku potom ještě doprovázejí téměř art rocková intermezza, přičemž žánrových odboček tu je skutečně nepřeberné množství.
Ač se album navenek jeví na poslech hodně obtížně, není tomu tak. Každá ze skladeb totiž reprezentuje jednu uzavřenou jakost, kterak s pomalostí doom metalu dále pracovat a činit ho zajímavým. Ano, tenhle minoritní žánr nikdy nebude přitahovat masy příznivců, ovšem tvrzení, že se v tomto žánru nedá nic zajímavého vymyslet, tak to bych si tedy vyprosil. Hned úvodní skladba, jež je zároveň i tou titulní, rozehrává opravdu překvapivě pikantní galimatyáš. Na jedné straně tolik žánrově příznačná valivost a hutnost, na straně druhé zmítající se zvuky samplů, jejichž kadence nemá daleko k tvorbě kdysi úspěšných experimentátorů TREPONEM PAL. I díky značně „industry“ soundu, nepůsobí hudba SEPTIC MIND nikterak skličujícím dojmem, já osobně z ní cítím spíše cynismus a určitý druh nihilismu.
Skutečnou lahůdkou alba je však druhá položka s názvem „Близость контакта“, ve které se kromě již zmíněných znaků objevují i další vlivy, jež dělají hudbu ještě mnohonásobně barevnější. Jedná se zejména o jakési post-metalové variace a určitým protipólem budiž i jedno rychlejší pásmo s nádechem black metalu. V téhle kompozici je tedy rozhodně co objevovat a člověku vůbec nepřijde, že trvá bezmála patnáct minut. Totéž ovšem platí i o následující „Геноцид“, opusu, jenž je doslova požírán hrůznou atmosférou hororu,podporovanou děsivým frázováním Michaela Nagieva. Protože je ovšem skladba (záměrně) víceméně monotonní, nenachází se tu ani zdaleka tolik košatých nápadů, jako tomu bylo u skladby předchozí. Účel nicméně „znesvětil“ prostředek.
Závěrečný vál „На пороге перемен“ však vrací SEPTIC MIND znovu a opět do centra nestandartních postupů, jež jsou opřeny nejen o experimentování s žánry a snahou funeral doom co nejvíce obohatit, ale také o celou řádu zvuků a především efektů. V tomto ohledu znovu dominují naprosto zmutované kytary, vyluzující vskutku šílené zvuky a zapomenout nemohu na pokračující hrdelní galapředstavení, i zde pochopitelně značně pokroušené chemií.
„Paб“ vůbec celkově představuje spleť barevných kabelů přelepených černou páskou a jehož na každém posluchači, kterak se s touto těžkou porcí vypořádá. Přiznám se, když jsem album slyšel cca. dvakrát, pomyslel jsem si něco pouze o zajímavosti a vůbec jsem nepředpokládal, že bych se k němu někdy více vracel. Posléze jsem však znovu album řádně vyposlechl a od té doby jsem ho vlastně nevyndal z přehrávače. Je na něm zkrátka něco fascinujícího. Tahle nějak vypadá zhudebněný roztékající se asfalt, sluncem zalitý, horký a hlavně šeredně páchnoucí! Stále však platí, že tenhle materiál je určen pouze vybrané skupině posluchačů. Nicméně za zkoušku nic nedáte…
ALL