R.E.T. jsou pro mě už naprosto legendární kapelou. Stále to recenzenti opakují dokola, ale ve spojitosti s tímto souborem to asi nelze jinak. Kapela patřila vlastně do té úplně první české doom metalové vlny a především jejich album „In Memories“ je naprostý skvost, který tak trochu (alespoň já mám ten pocit) zapadl v zapomnění. Takovéto dílko se dá stvořit snad jen jednou za život! A tady je možná ten kámen úrazu. Už minulé album „In Love With Blood“ nikterak nezazářilo, byť rozhodně není špatné. Osobně jsem ale čekal víc. Ono to snad ani jinak brát nešlo. Novinka „The Dark At The End Of The Tunnel“ však kapelu přece jen zastihuje ve větší skladatelské formě. Tak trochu evokuje úplně první miniCD „Depression“ (hned v úvodu vás o tom přesvědčí skladba „Dead Enough“).
Těžké doom metalové pochody se pomalu snoubí s klasickými heavy metalovými postupy, žádná naděje, žádná šance. Pokud jsme byli u R.E.T. v dřívějších dobách zvyklí na dlouhé hudební kompozice, tak současnost je trošku odlišná. Instrumentální kotrmelce borci předvádějí např. v instrumentální „Ghost Of Misery“. Klasické skladby mají však tvář spíše „normálních“ (povedených) doom metalových písní. K jedné takové patří ženským vokálem podpořená, „Church Of Stone“. Hudba jakoby trošku ustoupila do pozadí a z mlhy vystoupil osobitý recitát. Stěžejní hitovkou (alespoň se domnívám) alba je závěrečná „Eternal Enemy“, kterou můžete rovněž shlédnout v celku kvalitní klipové podobě. Samotná skladba je zřejmě tou nejtvrdší na albu a právě v ní se promítá asi ten největší zápor, který jakoby se nesl celou kolekcí…Zvuk. Zvuková stránka desky je pro mě asi tím největším mínusem. Některé hudební nápady díky tomuto neduhu nejsou tak průrazné a pocit gradace jednotlivým motivů se dostavuje tak možná z padesáti procent.
Je zajímavé, že když si pustím již zmíněné mega CD „In Memories“, tak se mi zdá jako když se R.E.T. tak trošku zastavili v čase. Kolega Laďa Oliva to přímo nazval stagnací… No, nechtěl jsem to psát přímo takhle otevřeně, protože i přes tu „stagnaci“ mají třinečtí stále co nabídnout. Jen by to chtělo trošku nadýchanější „sound“ polštář. Když tedy kritizuji, tak si ještě rýpnu do samotného bookletu. Chápu sice koncepční myšlenku, ale přesto není nad přehlednost. Takhle člověk musí luštit sestavu, hledání informací o hostující zpěvačce… to byla taky cesta ke Xapatanu… . Zkrátka „The Dark At The End Of The Tunnel“ je vcelku zdařilým dílkem, ovšem chybí mu silnější jiskra, švih… Prostě gradace! Z dnešního pohledu průměr…
ALL