V tomto nepravidelném seriálu si vždy dovolím vybrat tři alba, která znamenala šok nejen pro publicisty, ale především pro fanoušky. Proč se některé kapely snaží vymanit ze zajetých stylových kolejí? Proč se naopak po nějakém čase vracejí do „starých lovišť“? Proč vlastně dochází k takovým lehkým podvodům na fanoušky? A jsou to všechno vůbec podvody? Není to jenom přirozený vývoj, kterým se ta či ona formace obhajuje? Mým cílem nebude ani tak odpovědět na všechny tyto otázky, ale spíše představit alba, jenž z diskografií jednotlivých souboru buďto vyčuhují, a nebo se krčí hezky v koutě. Pro první část jsem vybral dva zahraniční zástupce a také jednu tuzemskou metalovou legendu…
PARADISE LOST – Host (1999)
Když se slavní PARADISE LOST nechali ostříhat, ledacos to naznačovalo. Po mega-úspěšném trháku „Draconian Times“ přišel zásadní milník v podobě „One Second“ a už tehdy se začalo spekulovat o tom, kam vlastně tahle cesta vede. Vokalista Nick Holmes se však nechal slyšet, že by jeho kapela nikdy nechtěla vydat stejné album. Proč zkrátka natáčet „Draconian Times II., III.? S touto paličatostí a smlouvou s EMI v kapse, vyrukovali Britové s deskou „Host“ a pokud některé věrné fanoušky ztratili již v minulosti, tak právě s tímto počinem definitivně zpečetili svůj osud. Pamatuji se přesně na slova mého kamaráda, který pravil: „tohle je jednoznačnej podvod na fanoušky. Mám chuť to album rozšlapat“. Zajímavé ovšem bylo, že třeba media se k tomuto kroku až tak negativně nestavěla, byť názory typu: „některá alba DEPECHE MODE jsou tvrdší“, nemohla příznivce kapely nikterak potěšit.
„Host“ je zkrátka deska „bez kytar“, bez výraznějších melodií a především bez širší návaznosti na předchozí tvorbu. Jako taková ovšem špatná není, nicméně lze vůbec kapele odpustit očividnou touhu dostat se mezi hudební celebrity? Rozhodně ne! PARADISE LOST to zkrátka od fanoušků schytali. Málokdo si však v té době uvědomoval, že „Host“ i přes svoji „nemetalovost“, není zrovna stravitelný materiál, a tak kapela zůstala v podstatě vyset v jakémsi zvláštním vzduchoprázdnu. Z hvězd se najednou stal soubor černě oděných figur, o které nemá nikdo zájem. Jaký paradox oproti dnešku, kdy PARADISE LOST znovu „letí“ a pomáhají si starými prostředky na jejichž kouzlo se snaží nalákat mladší publikum. Na album „Host“ už si dnes nikdo nevzpomene, je zasypáno prachem a samotná kapela by ho nejraději vyškrtla ze své diskografie. Před nějakými deseti lety ho však považovala za zásadní milník své tvorby. Mělo to být kormidlo, jenž mělo PARADISE LOST přivést do jiného hudebního světa. Nastal však další kotrmelec…
Dovolím si tvrdit, že spousta fanoušků PARADISE LOST tuto desku v podstatě ani nezná. Buď se k ni raději nepřibližuje, a nebo kdysi slyšeli několik málo vteřin a řekli si: „tak tohle tedy NE“! S odstupem let však ledacos vypadá jinak a rozhodně není od věci si „doplnit vzdělání“. PARADISE LOST v zajetí smyček samplů, teskných kláves, naléhavého vokálu a depresivních textů…tato kolekce je vykonstruovaná počertech kvalitně! Narodila se však do nešťastného období. Dost možná, že kdyby byl mezi „One Second“ a „Host“ ještě jeden „mezičlánek“, bylo by dnes všechno jinak.
http://www.paradiselost.co.uk/
WALTARI – Yeah! Yeah! Die! Die! A Death Metal Symphony In Deep C (1996)
Úplně jiný případ, než tomu bylo u PARADISE LOST. Finští WALTARI si vždy libovali v tom nejšílenějším crossoveru a v podstatě dodnes mají slabost pro rozličné hudební žánry. V roce 1996 se naplno rozhořela jejich slabost pro death metal! Ano, deathmetalové album od formace, která death metal nikdy nehrála, byť s ním často koketovala. Tohle však byla obrovská výzva. Vytvoření pravé deathmetalové symfonie – to tady zkrátka ještě nebylo! Experiment nazvaný „Yeah! Yeah! Die! Die! A Death Metal Symphony In Deep C“ mohl klidně dopadnout velkou blamáží, výsměchem z řad deathmetalistů i recenzentů, jenže opak byl pravdou. WALTARI vytvořili monumentální dílo, kterému se dostalo obrovského uznaní, leč v současné době se na něj poněkud pozapomnělo. Právě tento počin řadím k nejzásadnějším milníkům death metalu a to z úplně jasného důvodu. Kapela představila smrtící žánr v naprosto originálním odstínu. Dnes je v metalu využívání symfonického orchestru běžnou rutinou, ale tehdy to byla pravá revoluce. WALTARI si však nikdy nepotrpěli na širokou publicitu, dodnes jsou kapelou naprosto nedoceněnou a totéž v zásadě platí i o tomto delikatesním výtvoru.
WALTARI kromě symfonického orchestru přizvali ještě další spoustu hostů, mezi ty nejvýznamnější určitě patří tehdejší vokalista AMORPHIS, Tomi Koivusaari, obhospodařujíc growling a zapomenout nemohu ani na jeho protipól, půvabnou Eeva-Kaarin Vilke, vlídného anděla, který v nesl do temného prostředí trochu toho potřebného slunce. Jednotlivé kompozice mají doslova strhující tempo, je skutečně neuvěřitelné, kterak kapela dokázala orchestru vštípit své „úchylné“ představy, nehledě na konečné vyznění. Pokud se vám někdy zdá, že u některých nahrávek hraje kapela s orchestrem takříkajíc přetahovanou, tak právě u této nahrávky je vzájemná symbióza dechberoucí.
A jaké byly ohlasy kritiků? Velkolepé! V podstatě si nevybavuji, že by tahle kolekce nevyhrála v bodovacích tabulkách aktuálních alb. Trošku jinak to však viděli samotní fanoušci. K většině deathmetalových příznivců se „Yeah! Yeah! Die! Die!“ vlastně nedostalo, stále jakoby existovala jakási nedůvěra vůči tomu co WALTARI vytvořili. Naproti tomu pravidelní posluchači dávali samozřejmě prostor standardním nahrávkám a možná i díky tomu kapela zavrhla pokračování, na kterém se už pomalu pracovalo.
„Yeah! Yeah! Die! Die! A Death Metal Symphony In Deep C“ je i přesto počin naprosto fantastický. Kdo se s ním i po nějakých patnácti letech setká, třeba i náhodou, bude ohromen.! V současné době se však první edice alba vůbec nedá sehnat, když budete mít štěstí, CD naleznete jako bonus DVD nosiče zvaného „Alive“. Těžko říci, zda se někdy WALTARI vytasí s něčím podobným, osobně bych je nepodceňoval.
DEBUSTROL – Chytrá past (1994)
Metalové Československo jim leželo u nohou, debutové album „Neuropatolog“ vydláždilo cestu k nesmrtelnosti a ani LP „Svět co zatočí s tebou“ jejich výsadní postavení nenarušilo. Pak však přišlo album, po kterém DEBUSTROL na dlouhou dobu upadli v nemilost. Těžko říci, co tím vlastně chtěli pánové tehdy říct, každopádně to hezky schytali. Nejprve se do nich pustili recenzenti a hned poté fanoušci, trhajíce na kusy plakáty svých miláčků.
Všechno to začalo přestupem pod křídla společnosti Popron. DEBUSTROL se dost možná chtěli zavděčit svému „zaměstnavateli“, a protože u nás metalová horečka začala pomalu odeznívat, přeměnili se mladoboleslavští v nemasnou neslanou grunge grupu s lehkým nádechem moderního hard coru. Ještě hůře však působily fotky v dívčích časopisech. Tohle byla pro věrné fandy skutečně velká rána, poslední kapka, jenž přetekla pomyslný pohár. Navíc i ostatní kapely odhodily kolegialitu stranou a často mluvily o DEBUSTROLU jako o komerčních zaprodancích.
I přesto, že tento přerod kapele vůbec neseděl, nedá se s odstupem času tvrdit, že by zde bylo úplně všechno natolik tragické. Některé skladby nejsou vůbec zlé, namysli mám především ústřední song „Něco mi schází“, poměrně důvěryhodnou elegii „Dům bláznů“ a ostřejší zpověď „Má smrt“. Mezi těmito skladbami, jejichž náměty jsou poměrně vážné, figurují také rozpustilé, nebojím se napsat skoro až pubertální, výlevy. „Dej si říct“, nepochopitelný brak „Abba“ a ještě trapnější závěr v podobě „Konce II“…to jsou všechno zásadní přešlapy, které kapele na dlouhou dobu zlomily vaz. Je evidentní, že DEBUSTROL s touto jakoby kultivovanou tváří měli značné problémy, naturelem byli úplně jinde a přesto se nechali namočit do něčeho, co jim nikdy nebylo vlastní. Bylo to něco ve smyslu: „my už jsme hodní a slušní kluci, polepšili jsme se, poslouchejte nás“.
Dnes už si na „Chytrou past“ nikdo nevzpomene, ovšem DEBUSTROL museli dlouhé roky dokazovat, že tohle všechno byl jen jeden velký omyl. Ve skladbě „Něco mi schází“ se zpívá „…přitom čas všechno smyl“ a dosti příznačné je to i pro další dráhu kapely, která se naštěstí nepoložila a přežila i jakýsi přemlouvací proces, kdy se snažila přesvědčit staré fandy o svých metalových kvalitách.
To byla tedy první část tohoto nelítostného seriálu. Pokud máte typy na alba, která se v diskografiích kapel krčí či naopak řádně provokují, určitě je sem napište…
ALL