Po dlouhých třinácti letech, kdy se vlastně ani nevědělo, zda-li PYOGENESIS vůbec fungují, přichází lídr Flo Schwarz s obměněnou sestavou a co je vůbec nejlepší, taktéž s fungl čerstvou nahrávkou „A Century in the Curse of Time“, jejíž obsah je poměrně nevšední. Koncept se opírá o zásadní společenské změny, jež se udály v 19. století pod vlivem industrializace, přičemž důležitým milníkem v dějinách lidstva byl bezesporu vznik parního motoru. Tento zásadní krok posléze otevřel brány k hlubšímu proniknutí do sci-fi témat a vlastně kolorit tohoto počátku je zachycen i na tomto albu, a to směrem k postupně rozvíjejícímu se technologickému pokroku. Zachována přitom byla veškeré vážnost, ale i romantická stylistika (viz. nádherný Verneovský obal, který svou stylistikou připomíná čerstvé album „Panoptikaria“ od DARK GAMBALLE – zřejmě se nacházíme v časech, kdy se pánové ve středních letech postupně vracejí do chlapeckých let).
A PYOGENESIS? Ti zkrátka natočili metalový soundtrack k trilogii Back To The Future! Nádherný, brutální, tvrdý, melancholický… zkrátka tohle jsou PYOGENESIS v tom nejlepším odstínu, v té nejúžasnější jakosti. Flo na novince nikterak nepopírá své kořeny, dokázal přijít s trochou old schoolu, ovšem nepozapomněl ani na poctivou dávku alternativy z „Twinaleblood“ a „Unpop“. V nepolední řadě se tu ale nachází celé řada soudobých elementů, čímž je deska nesmírně pestrá, ovšem to u PYOGENESIS není žádná novinka. Album ostatně startuje nekompromisní rubanicí „Steam Paves Its Way (The Machine)“, která je postavená na thrashových riffech a tolik propíraných kontrastech. Nicméně mrazivou doomovou pasáž s vyhrávkami houslí… to je něco na co bych si už vážně nevsadil, ovšem rozhodně se nejedná o nikterak nastavovanou kaši, ostatně celou skladbu si můžete zkontrolovat hned pod recenzí.
Ale pojďme k dalším vrcholným trackům. Tím dalším je bezesporu úžasně zpracovaná balada „This Won’t Last Forever“, ze které zkrátka a jednoduše MRAZÍ!!! Když to odlehčím, spojili se zde PYOGENESIS s písničkovou šablonou ostrovních THERAPY? a výsledek je naprosto dechberoucí! Ještě nanaléhavější pojetí je následně ukryto v písni „The Best Is Yet to Come“, kde především znamenité chóry přivádějí posluchače k ruinám slovutných TYPE O NEGATIVE. V „Lifeless“ se však album vrací do linie středních temp a rozhodně doporučuji povšimnout si mezihry v lůně skladby, neboť něco tak (doomově) působivého snad umějí vytvořit pouze a jen PYOGENESIS (viz. další klipovka pod recenzí). Závan časů „Twinalblood“ následně přivane libůstka „The Swan King“ s mnoha neopunkovými prvky, jež se pojí s hutným kytarovými spodky. Finále je se ovšem znovu nese v režimu pseudo-pyo-doom metalu, („Flesh and Hair“), přičemž velmi zajímavě je uchopena závěrečná čtvrthodinová kompozice „A Century in the Curse of Time“, kterou záměrně ponechávám bez komentáře, neboť by na posluchače mělo zbýt také nějaké to překvapení…
„A Century in the Curse of Time“ je neuvěřitelná deska od kapely, která měla mít to nejlepší už dávnou za sebou. Opak je ovšem pravdou! PYOGENESIS rafinovaným způsobem prchají svým dnes už pronásledovatelům a odfrknout si mohou i nad těmi, jež je v devadesátých letech obviňovali z komerce a podobných nesmyslů. Německý čtyřlístek je dnes ve stádiu, kdy si může dovolit udělat popovou píseň a záhy ji zaměnit za tvrdě deathmetalovou rachotu (nezapomeňte na překvapivě razantní úvod). Avšak stále to budou oni. Se svými melodiemi, melancholií a skvostnými hlasy…
Přiznávám se, že na návrat PYOGENESIS jsem se nesmírně těšil, ale zároveň jsem na zádech vláčel batoh plný pochybností. „Bude to mít vůbec nějaký smysl?“ A teď? Batoh zapaluju a posílám ho z mostu do Vltavy! „A Century in the Curse of Time“ je jedním z nejlepších počinů tohoto roku a osobně si nemyslím, že je moc kapel, které by ho dokázaly překonat. IRON MAIDEN?? 🙂 Ale no tak… 🙂 Mistrovské dílo!
PS: Pro zobrazení aktuální sestavy doporučuji rozkliknout obrázek.
ALL