Není úplně jednoduché zaujmout racionální přístup k úletům německé formace PYOGENESIS. Ta v devadesátých letech minulého století šokovala veřejnost naprosto nevšední formou death-doom metalu, aby se v následujících obdobích propadla do světa popu a bezstarostného neopunku. Tímto počínáním si posléze zavřela vrata do metalových médií, přičemž největším paradoxem byla skutečnost, že Němci dlouhodobě zůstávali v partnerském svazku s firmou Nuclear Blast, která jim s radostí tolerovala excesy všeho druhu. I toto pouto ale nakonec prasklo a PYOGENESIS se postupně začali rozpouštět v hlubinách zapomnění. V roce 2015 posléze následovalo něco, čemu se mnozí fans zdráhali uvěřit. Flo Schwarz, jediný právoplatný člen, se rozhodl pro metalové znovuobrození zvučného jména, které začalo psát novou kapitolu prostřednictvím interesantní trilogie. Teď ale už celý příběh…

HNISAVÁ ROZKOŠ
Počátky PYOGENESIS sahají do dob pádu berlínské zdi. Tehdy se mladík jménem Tim Eirmann, pocházející z jihozápadního městečka Neckarbischofsheim, dokonale zbláznil do nekompromisně znějících hardcoreových kapel a pod tíhou nadšení také založil svou úplně první bandu. Jmenovala se EXCREATED EXCREMENT a produkovala většinou předělané skladby od vzorů, jakými byly skupiny S.O.D., THE EXPLOITED, CRYTIC SLAUGHTER a další. Fungování souboru ale nakonec nemělo dlouhého trvání. Timovi začala čím dál více imponovat mnohem agresivnější hudba a tou byl pochopitelně death metal. Vůdčí protagonista si však tyhle souvislosti vůbec neuvědomoval. Jeho přáním bylo dělat co možná nejhlučnější muziku a tu a tam se „přehrabat v rozkládajících se mrtvolách“. V roce 1990 se z NSR a NDR znovu stává jedna velká země, jejíž pospolitost ještě umocňuje triumf německých fotbalistů na MS v Itálii. Tou dobou už ale Tim pracuje se svými dvěma přáteli na debutovém demu kapely IMMORTAL HATE, jež dostalo do vínku název „Pyogenesis Of A Fastered Corpse“. Trojice hudebníků v sestavě Tim Eiermann – kytara, zpěv, Pit Muley – bicí, Joe Proell – basa se na něm představuje jako provokativní komando, jehož cílem je vytvářet co možná největší rambajz v součinnosti s nechutně vyhlížejícími texty. Tim na úplné začátky vzpomíná takto: „Když jsme kapelu zakládali, myslel jsem, že bychom mohli začít s něčím podobným jako DEAD KENNEDYS. Pak jsme se ovšem domluvili, že uděláme něco pořádnýho a agresivního. Nebyl jsem proti, i když ze začátku jsem si myslel, že tvrdá agresivní muzika není nic pro mě, ale pak se mi to začalo líbit. Nikdy jsme se ovšem nepokládali za deathmetaovou kapelu.“

V průběhu dalších měsíců přichází do kapely budoucí lídr Flo Schwarz a právě s jeho přispěním vzniká legendární demo s názvem „Ode to the Churning Seas of Nar-Mataru“. Kapela se zároveň s definitivní platností přejmenovává na PYOGENESIS, dle ústředního slova nacházejícího se na předchozím demu. Jak Flo později prozradil, tajuplné slovo „pyogenesis“ značí nelítostné kožní onemocnění charakteristické tím, že tělo člověka kompletně oteče hnisavými boláky. A právě v podobném duchu se nese i hudba na této kazetě. Tim a Flo zkrátka hledali hranice nechutností a prostřednictvím „gore“ hudby se je snažili ještě na míle překonat.

FORMOVÁNÍ TVÁŘE
Po prvních dílčích úspěších přichází v kariéře PYOGENESIS razantní zlom. Kapela nejprve realizuje vydání dvou sedmipalcových desek, aby se ještě v témže roce (1992) upsala francouzským Osmose Productions. Ještě než se však podíváme na oficiální debut, zastavil bych se právě u pikantních vinylových placek. Materiál na „Rise Of The Unholy“ sice obsahuje dvě zásadní skladby z dema, nicméně hned další sběratelský kousek „Sacrificious Profanity“ nabízí poněkud variabilnější hudební tvář a zajímavostí rozhodně je, že právě k titulní skladbě se kapela vrátila při práci na albu „Sweet X-Rated Nothings“. Zde je ale pochopitelně notně přearanžovaná a má dokonce i jiný název (Extasis“). Dnes jsou tyto undergroundové relikvie nesmírně ceněným božím, a pokud někdo z vás doma chová právě tyto dva poklady, může si gratulovat. Totéž potvrzuje i sám Flo. „Tyhle dvě placky byly vydány dvěma jihoamerickými labely, kterým jsme v podstatě naletěli. S tisícového nákladu jsme měli dostat dvě stovky kusů, ale nakonec jsme byli rádi za třicet. Proto když přišla nabídka od Osmose, neváhali jsme ani minutu, jelikož podpora silné firmy byla pro nás hodně důležitá.“

V říjnu roku 1992 vydávají PYOGENESIS pod hlavičkou francouzské společnosti svůj premiérový CD debut „Ignis Creatio“, jež za velmi krátkou dobu doslova vybombardovalo poměry v metalovém undergroundu. Kapela víceméně zahodila patrolu plnou nechutností a s větší intenzitou se položila do tvorby mnohem temnějších kompozic, ze kterých však rozhodně neměla vypadnout tvrdost a syrovost. „Pro Osmose jsme měli nachystané dvě skladby, které byly už mimo rámec death metalu. Už nás to zkrátka přestalo bavit. Byli jsme nudní a nudné byly také ostatní deathmetalové kapely. Velice nás proto potěšilo, že se nám ozvali Osmose, ke kterým se dostalo naše promo. Oni naopak velmi uvítali, že naše hudba zní tolik melancholicky.“ Album zahajuje překrásná kompozice „Still Burn In Fire“, matoucí špatně nazvučeným intrem, které se posléze změní v delikatesní kytarové sólo. Po chvíli se ovšem znenadání objevuje křehounký vokál zpěvačky Marthy Gonzales, kterou zároveň doprovází dva mužské growlingy. Skladba posléze kulminuje v překrásném refrénu a čím dál více tlačí na doom metalovou strunu, byť tento styl ve svém deathmetalovém korání prakticky neexistoval. Nicméně ještě mnohem melancholičtější a zároveň i depresivnější je skladba „Like Tears (In The Dust)“, kde se kromě výše uvedených atributů, objevují i vyhrávky akustické kytary. V desetiminutovce „On Soulwings“ se výrazněji dostávají ke slovu klávesy, jejichž podklad vytváří z hudby PYOGENESIS ještě mnohem melancholičtější prostředí. CD bylo pochopitelně přijato velice kladně, hudební kritici byli nadšeni z osobité manipulace s death metalem, přičemž já osobně bych si dovolil doporučit ke srovnání nahrávky MY DYING BRIDE či ANATHEMY z oněch let, aby se především mladší čtenáři měli možnost přesvědčit o tom, která z těchto kapel byla na lince evoluce vlastně dál.

Zapomenout však nemohu ani na pozdější raketový nástup norských THEATRE OF TRAGEDY, jejichž „originální“ souboj „krásky a zvířete“, uzřel světlo světa až o tři roky po „Ignis Creatio“. Nicméně ani PYOGENESIS se na nezájem veřejnosti nemohli stěžovat a dost dobře si to uvědomovali i zástupci Osmose Productions, kteří brzy dostali od německých hochů vale. Flo na tuto dobu vzpomíná takto: „Osmose byl víceméně blackmetalový label a my jsme nikdy nebyli satanistickou kapelou. Oni nás ale tak v reklamách neustále prezentovali. Dokonce se v jednom německém časopise objevilo, že sice PYOGENESIS nemají satanské texty, ale svoji náklonnost vyjadřují i jinými způsoby. Tohle nás tenkrát definitivně zlomilo.“ PYOGENESIS se tedy na nějakou dobu ocitli bez „střechy“, jenže netrvalo dlouho a brzy na stole přistála nabídka od Nuclear Blast. „Nuclear Blast jsou mnohem více profesionálnější než Osmose. Hned jak jsme si plácli, poznali jsme, že nám ti lidé opravdu věří,“ komentoval Flo.

OD DEATH METALU K PUNKU
Po podpisu smlouvy s Nuclear Blast se PYOGENESIS zakousli do skládání nových písní, ve kterých se měly prý původně projevit velká láska Tima Eiermanna k hardcoru, ale nic takového se nakonec nestalo. Důkazem budiž EP „Waves Of Erotasia“ (1994), které mnozí odborníci považují za vzorovou čítanku doom metalu. Hned úvodní skladba „Through The Flames“ patří do zlaté pokladnice melancholického metalového žánru, byť PYOGENESIS tentokráte více vsadili na jednodušší, ovšem o to více naléhavější hudební jakost. To pravé však mělo teprve přijít. V polovině roku 1994 se na trhu objevuje v podstatě první „dlouhohrající album“ „Sweet X-Rated Nothings“ a v důsledku poctivé podpory se v širším nákladu dostává i do naší země. Pokud však bylo EP „Waves Of Erotasia“ stále ještě hodně hutné, tak jeho následovník je překvapivě mnohem uhlazenější a do jisté míry i přístupnější. A právě tento fakt nemohli někteří zapřisáhlí fandové rozdýchat, a tak se na kapelu začala vznášet doposud nebývalá kritika. Flo však byl ve svých názorech naprosto nekompromisní: „Spousta lidí nám začala podsouvat, že nenávidíme death metal. Takhle to ale není. Můj názor je, že jen velmi málo kapel dokáže tenhle styl nějakým způsobem posunout dál. Dělají to ovšem tak, že využívají buď melodičtější či naopak mnohem extrémnější prvky. A tím pádem už to ale není death metal. Dalším problémem je, že i ty největší kapely, které stály u zrodu tohoto stylu, dnes stagnují. Nám se tohle nikdy stát nemůže.“

I přes tato tvrzení se však na „Sweet X-Rated Nothings“ objevuje celá řada deathmetalových atributů, aniž by si to posluchač vůbec uvědomoval. Důvodem je bezesporu šokující členitost skladeb. Úvodní „Fade Away“ je doslova a do písmene vzornou doomovkou, naproti tomu „It´s One Me“ působí až nečekaně alternativně, byť právě tento kousek je pro většinu fandů vrcholným dílem PYOGENESIS. Do stejné škatulky pak lze zařadit i skladbu „These Roads“, ozdobenou skvostnými vokály Tima a Floa. V rozmezí necelých čtyř minut kapela projela death-popovým kanálem a ještě stačila zatáhnout oponu prostřednictvím prazvláštní germánské dechovky. V samotném závěru „rozkvetla“ i dobře známá „Through The Flames“, tentokráte bez houslového partu. K těm divočejším songům naopak patří punkově přímočará „Masquerade“ a zapomenout nemohu ani na předělanou „Sacrificious Profanity“, zde pod názvem „Extasis“. Tato labutí píseň ze minulostí kapely není ovšem jedinou závěrečnou položkou. Skrytý track „Coming Home“ obsahuje nelibé zvuky odněkud ze zkušebny, aby v jeho závěru došlo na nechutné krkance. Mezitím položky na displayi kmitají jako o závod a zastavují se až na čísle 99. Flo k tomu podotýká: „Když jsme desku natáčeli, byla kolem nás spousta chlastu. Když už bylo hotovo, slavili jsme a někoho pak napadl tenhle šílený nápad. Nikdo z Nucelar Blast proti tomu nic neměl.“ Přiznám se, že tahle zhovadilost mi k jinak velmi povedenému počinu dodnes nesedí, nicméně poprvé se zde zcela zřetelně projevila nevypočitatelnost paličaté čtveřice. „Vlastně ani nevím, proč jsme to tenkrát nahráli. Měli jsme pohromadě spoustu zvuků, něco bylo použito právě v těch rychle měnících se stopách. Pokud jde o poslední skladbu číslo 99, vzpomínám si, že jsme v průběhu natáčení hráli takovou primitivní soutěž o nejsilnější říhnutí. Vítězem jsem se stal kupodivu já sám a výsledek si můžete ověřit právě u tracku s číslem 99,“ dodává Flo.

Velmi zvláštní je ale také závěr titulní skladby. Provází ji totiž skandovaný pokřik „FUCK PYOGENESIS“ a dokonce byly zaznamenány hlasy, že tím obecenstvem jsou polští fanoušci na jednom z tamních koncertů. Jak ovšem Flo záhy vysvětluje, celá věc se má úplně jinak: „Jde o takový druh sebeironie. Ve studiu bylo šest kluků a všechny ty hlasy, které tam slyšíte, jsou naše. Zní to, jako kdybychom byli někde na stadionu, což jsme i tak zamýšleli.“ I přes kritiku ortodoxních fans, stali se PYOGENESIS jednou z nejdůležitějších kapel společnosti Nuclear Blast. Deska „Sweet X-rated Nothings“ si našla celou řadu nových posluchačů, jenže jak se dalo předpokládat, kapela na stávající stylové úrovni nechtěla zbytečně dlouho přešlapovat, a tak se pustila do dalšího boje s větrnými mlýny. Zde jsou další Floova slova, která pronesl těsně před vydáním desky „Twinaleblood“: „Album ‚Swet X-Rated Nothings‘ bylo až nečekaně úspěšné a většina fanoušků se s ním ztotožnila. Vždy, když jsem někam večer vyrazil, říkali mi: ‚hej, příště zas musíte udělat něco jako ‚It´s On Me‘. Jenže k čemu by to bylo? Metal už je sám o sobě nudný tím, že některé kapely se za nic na světě nechtějí vzdát své neměnné šablony. Zkrátka nechtějí riskovat. Dokonce se domnívám, že od některých kapel je to svým způsobem vypočítavost. My jsme se nikdy na nic neohlíželi a nové album je toho důkazem. Pokud si najde nějaké fandy, budeme moc rádi!“ A nyní ještě slova druhé velké hlavy, tj. Tima: „Když zástupci Nuclear Blast slyšeli skladby z našeho nového alba, byli úplně v šoku Tohle že jsou PYOGENESIS? To je bomba!“

POHÁDKA SE ZAMOTÁVÁ
A bomba opravdu vybuchla! V roce 1995 byla deska skutečně na světě a mnohé redakce tehdejších metalových časopisů jen zíraly. V jedné recenzi jsem se kupříkladu dočetl, že nová tvář PYOGENESIS představuje srážku GREEN DAY s MORBID ANGEL za asistence SMASHING PUMPKINS. Tahle rovnice může sice navenek vypadat poněkud šíleně, ale v podstatě jen pro ty lidi, jež „Twinaleblood“ nikdy neslyšeli. Na druhou stranu je tato kolekce dalším ostrým hřebem do srdcí všech konzervativních příznivců, byť většina těch nejortodoxnějších fans se s PYOGENESIS rozloučila už dávno. „Fanoušci se hrozně změnili. My jsme teď vydali úplně praštěnou desku a našimi novými fanoušky se stávají děvčata, což mě šokuje! Patnáctileté holky, ty samé, co chodí na koncerty GREEN DAY! Nevím proč, ale hodně lidí dokonce říká, že PYOGENESIS hrají pro holky.“ Těžko říci, jak tomu opravdu bylo, ovšem „Twinaleblood“ se na trhu objevilo v době, kdy celým světem svištěla velká neopunková horečka, a tak když dvojice Tim a Flo rozbalila své dokonalé vokály, bylo v některých dívčích srdcích vymalováno. „Twinaleblood“, nasládlá „Empty Space“ či totálně greendayovská „Addiction Pole“. To jsou všechno přímočaré punk kytarovky, ale bylo by velkou chybou, kdyby se čtenář nechal nachytat pouze těmito úlovky. Album obsahuje celou řadu mnohem tvrdších kompozic a ve spojení s čistými vokály jde o docela chutnou slátaninu. Představte si, jako kdybyste se dívali se svými malými dětmi na roztomilou pohádku, ale místo dobrotivého dědečka by se najednou z ničeho nic objevil opilý vaganbud, ze kterého by táhl chlast i přes sklo vaší obrazovky. Přesně tato charakteristika sedí na výtečnou „Snakehole“, nesoucí se na nekonečném křížení staré tvorby s čerstvým alternativním hledím. Ještě mnohem agresivnější skladbou je „Abstract Life“ s bravurním growlingem a v zapomnění by rozhodně neměla zapadnout ani bojovně ostrá „God Complex“. „Nejsme ten typ metalový kapely, která stojí na jevišti a dělá zlý obličeje. Jsme kapela, která má sklony k punku a na jevišti se chceme smát. Prostě hrajeme to, co cítíme a vždy to nějak dopadne. Nikdo z kapely nebere žádný drogy. Bavíme se jen hudbou. A pijeme pivo. To je všechno. Žádnej koks nebo heroin. Pivo nám stačí,“ pravil Tim.

Pokud jste toto album ještě neslyšeli, zdá se vám pikantní, vězte, že tohle všechno není nic proti dalším záležitostem, které se života PYOGENESIS bezprostředně týkají. Nejsměrodatnější je v tomto ohledu výměna basistů, která se odehrála ještě před natočením „Twinablood“. Z kapely se pakoval Joe Proell a na jeho místo nastoupil jednoruký Roman Schönsee, který své umění představil taktéž ostravským divákům v rámci oblíbeného podniku Metalmania (vystoupily zde kapely jako MOONSPELL, KREATOR, HATE SQUAD atd.). Flo příchod posily popsal těmito slovy: „Roman se už s jednou rukou narodil, možná, že kdyby ho tahle smůla postihla v průběhu života, tolik by na sobě nepracoval. Už odmalička měl hudbu velice rád a postupně začal dokonce hrát i na kytaru. Je to velmi dobrý hudebník a rozhodně není členem PYOGENESIS jenom proto, že má tenhle handicap. Poznali jsme se už na škole. On později hrál v nějaké metalové kapele a my v té době právě PYOGENESIS zakládali. Pak jsme se dlouho neviděli, až jednou jsme se potkali v jednom místním klubu a po těch letech to bylo docela zábavné. Hodně mě ale překvapilo, když mi řekl, že má své vlastní studio! Nedlouho poté jsme byli nuceni rozloučit se s Joem a Roman tím pádem byla jasná volba! Sám mě ujišťoval, že krom kytary ovládá i hru na basu.“ Ale zpět ještě ke koncertní šňůře na podporu „Twinaleblood“, při které si hoši příliš nepadli do oka s krajany FLESHCRAWL, přičemž vzájemné útoky v médiích nebyly v té době žádnou výjimkou. „Na tomhle turné jsme se necítili vůbec dobře. Ovzduší mezi jednotlivými kapelami bylo dost hustý a do všeho jsme ještě museli poslouchat řeči typu: ‚Sakra, co tady chtějí ti popaři? Vždyť se sem nehodí!,‘“ vzpomínal Tim. Své si přihodil také Flo: „Bubeník FLESHCRAWL o nás prohlásil, že jsme pozéři, kteří dělají hudbu jen pro prachy. Chtěl bych vědět, jak tohle ví? Zeptal se mě někdy? Takovými hloupými věcmi se snad ani nemá cenu zabývat.“

KONEC METALU. UNPOP JEDE! 
PYOGENESIS zřejmě dobře věděli, kam přesně chtějí ve svém vývoji dojít. V podstatě všechno, co zavánělo slovem „metal“, je začalo iritovat a z toho důvodu si s další nahrávkou pospíšili. Lépe řečeno, hodně rychle chtěli představit svou novou tvář. Psal se rok 1996 a Nuclear Blast vyvrhli počin s obalem, který by snad další jiné kapele nemohl projít. EP „Love Nation Sugerhead“ zdobí fotka, na které jsou vyobrazeny kelímky s kartáčky na zuby a další jiné propriety s pojené s ranní hygienou. V katalogu firmy Nuclear Blast, mezi všemi deathmtalovými či blackmetalovými počiny, svítil tento ornament jako supernova. Příznačné také je, že se PYOGENESIS s EP vytasili rok po vydání „Twinaleblood“. Jako kdyby chtěli už dopředu demonstrovat absolutní odchýlení od metalu, což Flo ještě potvrdil těmito slovy: „Od metalu jsme chtěli pryč, přestal nás bavit. Hudbu děláme od srdce a zkrátka bychom lhali sami sobě, kdybychom ve stejném trendu pokračovali dál. Změna byla nevyhnutelná. Na ‚Twinaleblood‘ lze stále ještě zaslechnout poslední zbytky death metalu, ale v nové tvorbě jsme odstranili i ty poslední. Rázem se nám začalo mnohem lépe dýchat a naše hudba se stala svobodnější.“ Revoluční tváří v nové éře PYOGENESIS se stala skladba „Silver Experience“ v součinnosti s melancholickou „Love Nation Sugerhead“. Hutný kytarový sound prakticky úplně vymizel a do přední linie se nastěhovaly klávesy a až překvapivě silná exploze nasamplovaných smyček. Velkou devízou se však znovu staly excelentní vokály, poctivě rozdělené mezi dva hlavní protagonisty. Jedinou výjimkou je legitimně punková „Female Drugthing“, ve které se v úloze pěveckého hosta objevil Martin Walkier ze SKYCLAD. Jak k tomuhle naprosto nečekanému spojení došlo? „Se SKYCLAD jsme hráli nějaké koncerty a na nich se s Martinem spřátelili. Říkal nám, že se mu hudba PYOGENESIS vždycky líbila. Při těch společných koncertech jsme si hodně povídali a on pak řekl: ‘Rád bych si s vámi zaexperimentoval.‘ Když jsme se na všem potřebném dohodli, Martin přišel za námi do studia a předvedl velmi profesionální výkon. Za hodinu bylo hotovo a mohlo se jít pít.“ S odložením výrazně tvrdé muziky to však bylo přece jen stále jaksi napůl. „So Called Sensation“ působí dodnes jako odlitek z alba „Twinaleblood“ a ještě mnohem nadupanější je závěrečná „Clones“. Celkově se ovšem právě toto miniCD stalo jakýmsi průsečíkem mezi starou a novou tvorbou.

Na ten nejtenčí možný led vstoupili PYOGENESIS až o dva roky později s albem „Unpop“ (1997). Není snad „metalového“ alba, na kterém by se v devadesátých letech recenzenti tolik nepovozili. Sračka, trendaři, zaprodanci, trapáci… i v těch rádoby intelektuálnějších plátcích se toto výrazivo objevovalo a některé názory neměly daleko k čiré nenávisti. Co přesně tehdy album „Unpop“ nabídlo? Především klidnou a nic neřešící hudbu na vlnách alternativního rocku s několika neopunkovými odkazy, v neposlední řadě také okouzlení novými technologiemi ve společnosti s ještě širším využitím kláves a samplů. Přestože deska působí na první dojem poněkud podezřele, nelze ji komplexně označit za vtíravou či přehnaně podbízivou. Jedinou výjimkou je zpěvná a jednoduchá „Alternative Girl“ se snadno zapamatovatelným textem. Její hodnotu však nezvýraznilo ani nečekané využití trombónu v podání hostujícího mistra Klüberspiese. Albu jinak znovu kralují obě skladby z předchozího EP, tj. „Love Nation Sugerhead“ a „Silver Experience“, okořeněné symfonickým komandem hostů a do výčtu plusových položek mohu přidat ještě úvodní „Blue Smiley’s Plan“. Vyvedená je i předělávka takřka dvanáctiminutové kompozice „Sehnsucht“, pocházející z pera německého popíkáře Karla Rüdigera „Purple“ Schulze. Ostatní skladby jsou na můj vkus až moc „free“, nemluvě o punk/hip hopové skládance „XXL Ego-King“. Tady pánové bujnost své fantazie na uzdě rozhodně neudrželi a kritika na jejich počínání byla naprosto nemilosrdná. Paradoxně německá média měla pro vývoj svých miláčků i nadále pochopení, což kvitovala s povděkem i firma Nuclear Blast. Pokud na předchozím obalu EP byly vyfotografovány zubní kartáčky, tak na „Unpop“ zašli PYOGENESIS ve své „kýčovitosti“ ještě mnohem dál. Stačila jedna další pařbička a hoši si nemuseli dělat starosti s obalem. „Na tom obrázku ve sprše jsem já sám (Flo). Vše se odehrálo v ateliéru našeho básáka Romana, kde byl mimochodem na návštěvě i nějaký fotograf z Rock Hardu. Toho večera vznikla celá řada šílených fotek a jednou z nich byla i ta, která byla později vybrána coby obal k ‚Unpop‘. Na desku jsme navíc vůbec nechtěli dát žádné velké umělecké dílo, spíše jsme chtěli vyjádřit jen to, že PYOGENESIS už nejsou metal.“

PYOGENEZE
Než se dostaneme k dalším příběhům značky PYOGENESIS, zastavme se nejprve u některých dalších souvislostí a pikanterií. V podstatě souběžně s hudební dráhou těchto Němců je spojena i činnost grindcoreového projektu G.U.T. (název je často uváděn bez teček), který byl založen už v roce 1991 Timem Eirmannem, za asistence Joe Proella (též PYOGENESIS) a jistého Olivera Rodera. Tahle trojice světu možná jako úplně první představila subžánr, který je v dnešní době označován jako „pornogrind“, přičemž věrní fandové se s jejich živou prezentací mohli seznámit i na jednom z ročníků Obscene Extreme. GUT během své patnáctileté kariéry natočili pouze dvě řadové desky, ovšem celou řadu dalších skladeb vydali na všemožných výběrech, sedmipalcích či splitkách všeho druhu. Vůbec bych se nedivil, kdyby se i budoucnosti objevila nějaká ta reedice „na přání“. Dalším příběhem, tentokráte zcela opačným, je podíl na chodu mega-úspěšné kapely LIQUIDO, založené v roce 1996. Sestava ve složení Wolle Maier (bicí), Wolfgang Schrödl (zpěv, kytara, piano), Stefan Schulte-Holthaus (baskytara) a Tim Eiermann (zpěv, kytara), natočila v roce 1999 pro Virgin Records své debutové album se stejnojmenným názvem „Liquido“, které hned záhy začal trhat prodejní rekordy. Předně singlu a obrovského hitu „Narcotic“ se prodalo neuvěřitelných 700 000 kusů, čímž si kapela především na domácí scéně zajistila neotřesitelnou pozici. Nicméně „Narcotic“ je skladba, která posléze zabodovala po celém světě včetně Česka. Komerční projekt však nakonec neměl příliš dlouhé trvání, hvězda LIQUIDO pozvolna pohasínala, aby v roce 2009 vyhasla nadobro. Ani záchrana v podobě spolupráce s Nuclear Blast ji nikterak výrazně k životu neprobrala. Nicméně z pragmatického pohledu si hoši přišli alespoň na pořádný balík peněz a Tim tak mohl definitivně praštit s prací sociálního pracovníka a pečovatele. „Náš úspěch v podstatě nedokážu vůbec pochopit. Ze skladby ‚Narcotic‘ se stal najednou velký hit. S něčím takovým nikdo z nás nepočítal. Vždyť jsme byli pouze partou vysmátých týpků.“

PYOGENESIS a rozkladné „MONO“
Vzpomínky na teenagerské časy a symbolický návrat ke kořenům, byť v moderně znějícím hávu. Pod zvláštním názvem „Mono… Or Will It Ever Be The Way It Used To Be“ se skrývá další modrý kotouček a i tentokrát postavila německá čtveřice na hlavu termín „status quo“. Pokud bylo CD „Unpop“ v některých fázích přece jen „smutnějšího“ rázu, tak „Mono“ překypuje veselostí a bezstarostným pohledem na svět. Flo tento vývoj shrnul do těchto myšlenek: „Mono je opakem sterea a v našem případě znamená návrat k těm úplným prvopočátkům, to znamená ke zvuku, na kterém jsme začínali.“ PYOGENESIS se tak opětovně naladili na neopunkovou vlnu, a protože je deska postavená na chytlavých hitech (za pozornost jistě stojí svojsky pojatý hit „Africa“ od TOTO), stala se na domácí scéně bestsellerem. Kdyby tomu bylo jinak, Nuclear Blast by se s věčně vysmátými hochy zřejmě nepárali, ale to by páni šéfové byli sami proti sobě. Starší fandové asi museli valit oči, když Nuclear Blast poslali do světa kompilaci „P“, obsahující alternativní verze největších hitů PYOGENESIS, včetně těch z metalového období. Nicméně právě tato kolekce byla jakousi pomyslnou tečkou za spoluprací těchto naprosto rozdílných subjektů. Následně došlo k rozkolu mezi Floem a Timem, což nakonec vyústilo v definitivní odchod druhého jmenovaného.

Nad PYOGENESIS tak visel velký otazník a všechno směřovalo k absolutnímu konci. Jenže Flo s vypětím všech sil znovu „nakopl rozklíženou motorku“ a v roce 2002 se představil se zcela novou formací, se kterou vystavěl kolekci dalších chytlavých songů – „She makes Me Wish I Had A Gun“. Deska vyšla pod Floovým soukromým labelem Hamburg Records. „Důvodem k založení labelu bylo mé obeznámení s hudebním průmyslem. Za tu dobu jsem nasbíral celou řadu kontaktů, a tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu sám. U Nuclear Blast nám vypršela smlouva a já se rozhodl, že už s nimi dál spolupracovat nebudeme. Ještě jsme sice realizovali kompilaci „P“, ale tím jsme dostáli poslednímu závazku, který jsme vůči firmě měli.“ I přesto, že se žánr PYOGENESIS od desky „Mono“ příliš nezměnil, tak Flo nachystal pro své kumpány novou image. Kapela se od prvních chvil začala ukazovat pouze v černých košilích a červených kravatách. Pikantním zjištěním je také skutečnost, že i přes punkovou notu se PYOGENESIS letmo vrátili i ke starým skladbám, které začaly být na jejich koncertech oprašovány. „Vždycky jsem byl hrdý na naše staré nahrávky, ale nikdy bych netušil, že někteří fanoušci k nám chovají takovou úctu. Přiznám se, že mě to příjemně šokovalo. Proto jsme do koncertních setů zařadili skladby ze ‚Sweet X-Rated Nothings‘ a ‚Twinaleblood‘,“ pravil Flo, a aby toho nebylo málo, vyjádřil se v oné době také k tolik propíranému „trendařství“: „Od dětství jsem poslouchal punk. O celou scénu jsem se velmi intenzivně zajímal, jenže když jsme dali dohromady PYOGENESIS, měli jsme nutkání dělat věci jinak. K death metalu jsme se dostali zcela přirozeným způsobem, ovšem v dalších letech jsme se ocitli v docela zvláštní situaci. Naše nové skladby byly hodně alternativní a punkové a my najednou stáli před rozhodnutím. Buď budeme dělat skladby, které od nás fanoušci očekávají, budeme vykrádat sami sebe a ty nové skladby zkrátka vyhodíme, anebo se znovu uvolníme a vrátíme se k našim kořenům. Pokud nás někdo odsuzuje, tak nemá ani ponětí o všech těch souvislostech.“ Album „She Makes Me Wish I Had a Gun“ ovšem PYOGENESIS nikterak nenastartovalo, a přestože se kapela oficiálně nerozpadla, trvalo dlouhých třináct let, než se Flo a spol. znovu objevili ve světlech reflektorů.

NOVÁ ÉRA
Nemožné se v roce 2015 stalo skutkem! V éře návratů se PYOGENESIS znovu objevili na startovní čáře, v nové sestavě, s novou image, novou motivací… a dalo by se říci i novou hudební filozofií. Flo: „V roce 2002 jsem začal podnikat. Založil jsem společnost Hamburg Records a musel se začít starat o své kapely. Zabralo to spoustu času, neboť jsem na všem podstatném pracoval sám. Když se pak firma dobře rozjela, přibral jsem několik zaměstnanců. Nyní jsem dostatečně autonomní a ještě k tomu mám konečně dostatek času věnovat se PYOGENESIS.“ První comebackové album „A Century in the Curse of Time“ se v podstatě z ničeho nic vyjevilo v roce 2015 a mnohé posluchače, zejména pak pamětníky, určitě v dobrém překvapilo. Kapela v nové sestavě (Flo – kytara, zpěv, klávesy, Malte Brauer – baskytara, Gizz Butt – kytara, Jan Räthje -bicí) sesbírala jednotlivé „PYO“ tváře na špagátu času, osadila nový matroš moderním zvukem a znovu se vrhla do chřtánu s cedulkou „hard and heavy“. Při pohledu na obal je zřejmé, že se zásadním způsobem změnily náměty textů, určitou bezstarostnost vystřídalo vážnější pojetí v podobě fascinace historií – na prvním albu trilogie se jedná zejména o technologický pokrok.

Koncept je rovněž opřen o zásadní společenské změny, jež se udály v 19. století pod vlivem industrializace. Stylově začínají PYOGENESIS u deathmetalových rubanic a končí u sobě vlastních rockových alternací – stačí si vzpomenout na časy „Twinaleblood“. Novinkou budiž neuvěřitelná zvuková průraznost a evidentní hráčská ekvilibristika. Pestré vokály, tolik známé z předchozích alb, to dokonalé know-how, se povedlo nové sestavě povýšit na entou. „Přišel čas udělat opět metalovou nahrávku. Vždycky jsem měl rád metal, ale není to jediná hudba, kterou poslouchám. To, že člověk vyrostl na poslechu metalu, je jeho fanouškem, to neznamená, že poslouchá jen metal,“ říká Flo a zároveň připouští, že ho zájem o nové PYOGENESIS skutečně překvapil: „Přiznám se, že jsme si vůbec neuvědomovali, že bychom staré fanoušky něčím naštvali. Internet neexistoval a na koncertech jsme se setkávali pouze s těmi spokojenými, kteří nás vždycky plácali po ramenou. Nicméně je fajn vědět, že se nová tvorba PYOGENESIS libí. Dnes s odstupem času říkám, že hudbou zkrátka nelze potěšit každého. Moje hudba je pro mě tak důležitá, že mě nezajímá, co si o ní ostatní myslí.“

Druhá část trilogie se v hudebním éteru objevila v roce 2017 a nese název „A Kingdom to Disappear“. Stylisticky album logicky navazuje na předchůdce a kvalitativně ho bez problémů dorovnává. O současném žánrovém rozkročení dozajista přesně vypovídají hned úvodní dvě skladby. Razantní příběh „Every Man for Himself… and God Against All“ překvapuje především deathmetalovými pasážemi, jež velmi vkusně obklopují kompozici kolem dokola. „I Have Seen My Soul“ je pak ukázkou moderní metalové jakosti made in PYOGENESIS. Hutnost, agresivita, uvěřitelné melodie a interesantní vokály. „Druhé album pochopitelně navazuje na ‚jedničku‘. Zde se ale více zabýváme společenskými změnami, ke kterým došlo v 19. století. Např. skladba ‚I Have Seen My Soul‘ je inspirována knihou Obraz Doriana Graye, kterou napsal Oscar Wilde. Tehdy se vlastně jednalo o první hororovou literaturu. Naproti tomu na předchozí nahrávce jsem se nechal inspirovat Julem Vernem a jeho světoznámým dílem 20 000 mil pod mořem. To byl zas naopak první krok k žánru science fiction,“ kontruje Flo, jenž také připouští, že právě tato nahrávka vyostřuje to, čím byli PYOGENESIS vždy proslulí: „‚Every Man for Himself… and God Against All‘, ‚I Have Seen My Soul‘ a ‚Blaze, My Northern Flame‘… všechny tři klipovky. Zahrnují vše, co z nás dělá to, kým doopravdy jsme: skladby jsou to tvrdé, melodické, melancholické, mají v sobě aspekty hutnosti a tvrdosti. Pokud existuje něco jako náš vzorec, je postaven na hutnosti a melancholických melodiích.“

Album „A Kingdom to Disappear“ ovšem nepřekvapuje jen výše uvedenými slovy hlavního představitele. Mě osobně velmi překvapila zejména členitá „třináctiminutovka“ „Everlasting Pain“, jež pojednává o Ferdinandu Maximiliánovi, který byl v průběhu svého života prohlášen mexickým císařem, a to především díky podpoře Napoleona III. Milovníci historie ovšem dobře vědí, že za tento pakt zaplatil Ferdinand hodně krutou daň, zvláště pak proto, že ho opustili všichni pobočníci, kterým zprvu důvěřoval a naslouchal. V příběhu se mimo jiné vyskytuje i Ferdinandova žena Charlotta, jež hledala pomoc především u evropských zemí, ale rovněž ona skončila velmi neslavně. Strach doslova sežral její duši a nedlouhou poté byla prohlášena za duševně nemocnou. Je zajímavé, na jakou plochu se PYOGENESIS po všech těch čertech vydali: „Hudba je moje vášeň. Sednu si, hraju na kytaru a skládám. Vůbec to není tak, že bych si řekl: ‚A teď potřebujeme takové album, takovou píseň, jak to asi uděláme?‘ Kdepak! Jdeme přirozenou cestou, různými směry, skládáme jednotlivé party, přidáváme zvuky, o kterých si myslíme, že do celku skvěle zapadnou.“

FINÁLE TRILOGIE 
Žhavá současnost, rok 2020 a novinkové album „A Silent Soul Screams Loud“. Po lokomotivě a vzducholodi je tu ponorka. A znovu stejné zjištění. Ani třetí kotouček v žádném případě nezaostává za svými předchůdci, v žádném případě se nedá hovořit o pouhém „dokončení něčeho“, co bylo započato před několika lety. Flo: „Trilogie nevznikla jen tak bez důvodu. Když jsme pracovali na prvním albu, uvědomil jsem si, že rozpracované téma je natolik obsáhlé, že v rámci několika skladeb ho zkrátka není možné pojmout tak, jak bychom si to představovali.“ Nová éra PYOGENESIS je tedy výhradně spojena se třemi oku lahodícími komplety, a přestože mezi nimi je určitý časový rozdíl, je znát, že kapela pracovala promyšleně a koncepčně. „Všechny písně drží pospolu. Jsou na discích promyšleně organizovány, navíc podléhají jakési divadelní dramaturgii – intro, napětí, relaxace. Tento model v podstatě prostupuje celou trilogií, takže by neměl být problém poslechnout si všechny tři kousky v řadě. Jsem přesvědčen o tom, že ani jedno album není kopií toho předchozího, i když z hlediska hudebního ducha i produkce, jsou pochopitelně ve shodě.“

Pokud jsou mezi vámi příznivci obou předchozích alb, vězte, že i třetí počin stojí rozhodně za to. Mám ho v uších pochopitelně čerstvě, ale již nyní docházím k závěru, že právě zde PYOGENESIS ještě vyostřili své současné umění. Na albu není slabého místa. Kolekce znovu udivuje žánrovým rozpětím, melancholickými melodiemi a v neposlední řadě i vokály, jak jinak. Pro českého posluchače je pak bonbónkem především skladba „Mother Bohemia“, jež uměleckým způsobem vyzdvihuje východoevropské etnikum. V rámci klipu ona oslavná (takřka deathmetalová) kanonáda velebí Prahu, přiznejme si, vhodným a naprosto brilantně pojatým způsobem. „Mother Bohemia“ má zkrátka VELKOU atmosféru. Zde oficiální vyjádření kapely: „Východní Evropa, slovanská, balkánská, ruská. Z nějakého důvodu se PYOGENESIS cítí být připoutáni k těmto regionům. Nová píseň je víc než ódou vaší mentality, která je odlišná od té naší. Odráží se v ní různé boje, které v rámci 19. století postihly většinu východních regionů.“ Deska dále obsahuje další rozvleklou epopej s názvem „The Capital (A Silent Soul Screams Loud)“, ta vskutku mimořádným způsobem uzavírá celou trilogii. Strhující písní je ovšem i předešlá „Will I Ever Feel the Same“, která je takovou „skrytou sestřenicí“ „I Have Seen My Soul“. Koruna melancholie zde náleží elegii „I Can’t Breath (Monologue)“, jež popisuje kolaps mořského kolosu tou nejintenzivnější možnou měrou. Přestože je album venku pouze několik dní, mají PYOGENESIS už v podstatě ke každé druhé skladbě vytvořený klip. Jedním z nich je i „Modern Prometheus“, ve které se v duetu s Floem prezentuje Chris Harms z kapely LORD OF THE LOST.

Začátky kapely PYOGENESIS jsou dávno zahaleny v neprostupné mlze. Též jsou zapomenuty útočené recenze novinářů vůči vybraným řadovým i neřadovým nahrávkám. Vše mělo nějaký důvod. Dnes je doba úplně jiná. Pamatuji si na časy, kdy se na album „Twinaleblood“ v podstatě plivalo… dnes je toto dílko považováno za jeden z ojedinělých pokusů o vybočení z neosobitého metalového marasmu. Flo se může po všech těch letech cítit jako vítěz. „Všechno se změnilo. Je možné, že se změnili i novináři, nebo se na scéně pohybují už jiní lidé, pravděpodobně vnímavější. Jsem příjemně šokován tím, kterak naše nová alba kritika přijala. Nejvíc je pro mě však to, když dokážeme zaplnit nějaký středně velký prostor fanoušky, kteří  čekají výhradně na nás. To je to největší vítězství.“

ALL

http://pyogenesis.com/