První část miniaturní trilogie jsem recenzoval v prosinci 2009, dvojku v červnu roku minulého a nyní se konečně celek uzavírá. Spolu s posledním dílem jsem si zajistil kartonový přebal na spojení kompletu. Černě matný papír je polepen naplotrovaným logem a názvem titulu.
I tentokráte držím v rukách rozkošný digipak v červeném tónování, s českými informacemi. 108 vypalovaček ve třinácti skrumážích o průměrně stopáži okolo jedné minuty. Nevím, jestli se mi to zdá, ale i zvuk doznal změny. Jinak smíchaný celek mi pijde syrovější a zkreslenější, ční z něho mohutné basové kytary, kmitající bubny, všelijaké vokály, hlasy a zpěvy v nepřeberných variantách (např. ta heavy metalově upištěná mi dneska nesedí). Společně se skrytou industriální atmosférou a několika ruchy vylepšují muzikanti skóre před neodvratitelným koncem. Na začátku projektu jsem měl obavu ze zbytečnosti dělení studiového záznamu, podezření z falešného šponování fanoušků, ale až teď mi celá ‚legrace‘ nabývá na významu. Ani protentokrát se nedočkáme noisecore klasického střihu, nejkrajnějších hudebních splašků historií polozapomenutých partiček. Posloucháme mnohem osobitější projev než nad kterým jsem neprozřetelně lámal hůl.
Protože se považuju za milovníka hudeních diwočáren, střihnu si disky za sebou, aby se vše spojilo do jednoho. Pokud dobře počítám, pohromadě (na přehradě) to bude 483 bordelózních flákot a užerou mi bez pěti vteřin hodinu života (59:55). Jak řekli, tak udělali. Po vyslechnutí se mi vyřčené rozdíly mezi recenzemi nezdají tak markantní z čehož vyplývá, že noisecore podléhá víc než který jiný styl, pocitu posluchače. Dobré je to chlapci!!
RadeK.K.