Jaká kapela je v Česku nejextravagantnější? Začal jsem o tom dlouze přemýšlet přesně v době, kdy PRVNÍ HOŘE ohlásili svůj rozpad. „Sakra, proč končí kapely, které toho mají posluchačům stále co nabídnout?“ Na jednu stranu jsem byl sice rád, že po partě šílenců zůstane několik opravdu pozoruhodných nahrávek, ale zároveň mi bylo dost líto ukončení příběhu bez možnosti pokračování. ALE! Nic (naštěstí) není definitivní! V roce 2017 jsou PRVNÍ HOŘE zpátky a ještě k tomu s novou deskou (a jakou!). Nikdo se mi nemůže divit, že tenhle rozhovor jsem prostě chtěl… 🙂 Více už ale pánové Urza (zpěv, kytara) s Medákem (bicí)…

Na začátek mi dovolte, abych se ještě zastavil u předchozího alba „Imaginarium“. Pro mě osobně znamenalo trochu jiný pohled na vaši dosavadní tvorbu, řekl bych více extravagance, ale zároveň i chytlavosti. Souhlasíte? Jaký je váš pohled na toto album s odstupem času?
Urza: Já hlavně čím dál víc zjišťuju, že „Imaginarium“ bylo patrně naše nejrozporuplnější album co do přijetí fanoušků. Osobně mám to album rád tak jako všechny naše desky a s tou zmíněnou chytlavostí můžu jen souhlasit, protože z „Imaginaria“ se vyprofilovaly přinejmenším dvě tři pecky, které dodneška patří ke stálicím našeho repertoáru. Slabinu zpětně vidím v malém počtu regulérních písní (8) v poměru k našim typickým „vsuvkám“, kterých tam bylo možná až trochu moc. I proto jsme se na nové desce snažili o větší vyváženost.

Medák: „Imaginarium“ je trošku jiné než předchozí desky. Na mě působí melancholicky, temně, někdy až zlověstně („Absurdistán“). Navozuje atmosféru potemnělého maškarního bálu, valčíkově houpe, metalově duní. Není tolik punkově přímočaré jako předchozí „Club Silencio“, větší zastoupení zde má složka progresivního rocku. S extravagancí můžu souhlasit, s chytlavostí už tolik ne. Před vydáním „Imaginaria“ jsme z něho zveřejňovali singly, které si lidi naposlouchali a album se jim pak možná zdálo trochu krátké. Mám toto album rád, tak jako mám rád všechna alba PRVNÍ HOŘE.

Po realizaci CD „Imaginarium“ jsem předpokládal, že se vaše kariéra ještě více rozjede, ale opak byl pravdou, neboť kapela ohlásila konec činnosti. Dá se s odstupem času shrnout, proč jste k takovému závěru došli? Únava? Nedostatek motivace?
Urza: Podle reakcí fanoušků a recenzí na naše „comebacková“ vystoupení teď prý působíme energicky a jako znovuzrození v porovnání s posledními koncerty před pauzou. Takže to asi skutečně byla nějaká únava, možná vyhoření. Asi jsme se trochu potřebovali na chvíli schovat před světem, vrátit se zase jakoby na začátek. Ale uznejte, jediná menší krize za celých téměř dvacet let existence kapely, to je ještě skvělá bilance!

Medák: V kapele byla cítit trochu únava a všichni jsme se shodli na tom, že si na chvíli dáchneme. Nikdy jsme ale nepřestali zkoušet, naopak hned po posledním koncertě v Rock Café jsme vyrazili na soustředění a naplno se vrhli do tvorby nové desky. Konečně jsme se mohli naplno věnovat přípravě nových skladeb a nemuseli se zabývat koncertováním, které nás rozptylovalo a bralo čas. Po pauze jsme zas byli na koncerty natěšení, odpočatí a s nadupaní energií. A naši příznivci si od nás taky odpočinuli. 🙂 V květnu 2017 jsme začali znovu koncertovat a téměř všechny akce dopadly parádně! Lidi nadšený, my spokojený – to nás zase nakopává a motivuje do dalšího hraní.

V čem jsou nynější PRVNÍ HOŘE odlišní? Nemám teď na mysli ani tak žánrové směřování (o tom ještě bude řeč), ale spíše způsoby spolupráce mezi jednotlivým členy. Je pro stabilitu kapely důležité, abyste byli při řešení nejdůležitějších otázek vždy ve shodě?
Urza: Ano, to je zásadní věc, protože PRVNÍ HOŘE je ryze kolektivní kapela, kde všichni členové fungují zároveň jako nenahraditelné díly celé té naší opulentní skládačky. Takže nutně potřebujeme tvůrčí pohodu, fungující přátelství – PRVNÍ HOŘE je zkrátka víc než kapela, jakási rodina, a to včetně našich věrných fanoušků. V současnosti všechno funguje naprosto fantasticky. Rozumíme si, máme se rádi a je to na nás doufám znát.

Medák: PRVNÍ HOŘE jsou pořád v základu stejní. Spolupráce se myslím za ta léta už ustálila a drobné výstřelky nás provázely vždycky. Co se týče shody, panuje v kapele demokracie a většinou se dohodneme, co zní nebo nezní dobře.

V současné době je venku nový počin „Křehký mechanismus pozemského štěstí“, které podle mého soudu navazuje na předchůdce, přestože nové kompozice mi připadají ještě košatější a variabilnější. Lze to vnímat i tak, že předchozí počin byl pro vás důležitým odrazovým můstkem k dalšímu vývoji (přestože nebylo zdaleka tak úspěšné, jako tomu bylo u starších nahrávek)?
Urza: Možná bych šel ještě dál do minulosti a troufnu si říct, že jsme s novou deskou navázali spíš na „Lamento“ a vůbec tak trochu na naše začátky. A podle mě to ještě víc než v tvorbě samotné spočívá v procesu nahrávání a produkce jednotlivých desek – poslední dvě alba se rodila velmi těžce a dlouho, zatímco teď se nám podařilo najít naprosto ideální „řetězec“, ty správné lidi, kteří nám udělají ten správný zvuk. A to je základní kámen atmosféry celé desky.

Medák: Novinka se mně zdá naopak od předchůdce dost odlišná, mnohem „živější“. Kdybych ji měl porovnat s ostatními alby, řekl bych, že se nejvíc přibližuje „Lamentu“ (košatostí), ale i „Clubu Silencio“ (přímočarou nadupaností), ale je na ní i spousta nových postupů, které bych na minulých deskách těžko vystopoval. Osobně ji považuju za nejdotaženější, co se týče aranží.

Ještě jedna spekulativní otázka. Mezi vašimi jednotlivými alby byly vždy výrazné rozdíly, a přestože novinka je v mých očích album velice povedené a baví mě se do něj ponořovat, řekl bych, že není až tak odlišné od již propíraného předchůdce. Dá se z toho něco vyvozovat? Je pravděpodobné, že PRVNÍ HOŘE víceméně našli svou „stálejší parketu“?
Urza: Tak na to, upřímně, nedokážu odpovědět. Tvořili jsme vždycky naprosto svobodně, bez ohledu na cokoliv. Jestli jsme našli něco jako naši „parketu“, netuším. Možná příště zas najdeme docela jinou „parketu“, a bude to zase výsledek přirozené radosti z tvorby, z muziky. Jo, a taky samozřejmě záleží na modelu, jakej zrovna kouříme.

Když jsem si přečetl úvodní slovo k aktuálnímu CD, pochopitelně mě napadlo, jak moc jsou vaše slova o „klenotu moderní hudby“ brána vážně a v kolika procentech se jedná o nadsázku. Dokonce jsem v oněch větách tak trochu vystopoval smutek z toho, že vaše tvorba není doceněna tak, jak by měla být? Je tahle úvaha pro PRVNÍ HOŘE nějakým tématem i pro časy budoucí?
Urza: Tak pozor, úvodní slovo k desce pochází z pera věhlasného producenta PhDr. Karla Pumperlicha, který nás „objevil“ pro východoněmecký trh a celou naši desku zkomponoval a nazvučil. Takže nemůžu mluvit za něj. Ale jak Karla znám, tak bych řekl, že i v jeho případě šlo tak trochu o nadsázku, je to přeci jen starej německej šprýmař, geršáckej Enšpígl. Možná se nechal trochu inspirovat Michaelem Kocábem a jeho neuvěřitelnou tirádou v bookletu poslední desky. Kocábovu lamentaci mimochodem doporučuju všem milovníkům sebestředného, opulentního bizáru! My sami se samozřejmě taky cítíme nedoceněni, ale to už je úděl všech namyšlených rockerů.

Tvorba PRVNÍ HOŘE je plná „tuzemské symboliky“, jestli to tak mohu nazvat. Domníváte se, že jste schopni řádně zapůsobit i na zahraničního posluchače? Máte se zahraničními příznivci nějakou zkušenost?
Urza: Velkou základnu máme v Japonsku, kam jsme prodali zdaleka největší počet desek. Existuje tam docela silná komunita milovníků české alternativní hudby. Bohužel jejich názory na naši hudbu vyjádřené těmi jejich klikyháky nedokážu rozšifrovat, ale soudě podle neutuchajícího zájmu se jim asi líbíme. Potom jsme hráli v Německu ve vesnici Pumprthal, kde na nás ovšem tančili jen čtyři členové spřízněné české kapely a místní kelner Fritz nás až do rána hostil vynikající německou pálenkou, takže si z celého výletu pamatuju už jen to, jak ráno sedím v trenýrkách u rozvrzaného harmonia a vyju: „Ich liebe dich, meine süsse deutsche Heimat!“ Jinak si obecně myslím, že čeština je pro cizince prostě problém, a naše hudba je založená hodně na textech. Možná dokonce jenom na textech (texty píšu já – pozn.). A ta naše hatmatilka prostě nezní uším zmlsaným angličtinou zrovna lahodně. I když třeba takovým UŽ JSME DOMA se v zahraničí podařilo prorazit, ale obětovali tomu strašně moc energie a času, a my jsme na to prostě příliš líní hospodští povaleči.

Medák: Hudba může chytnout kohokoli na zeměkouli. Trochu horší je to s texty. Skladbám v češtině se s největší pravděpodobností většího ohlasu v zahraničí nedostane, ale pár fajnšmekrů, kteří hledají jinakost a nevadí jim jiný jazyk než angličtina, se vždycky našlo/najde. Posluchač je tedy ochuzen o textovou složku, ale i tak to může fungovat. Máme tu výhodu, že styl, který hrajeme, poslouchají otevřenější lidé, kteří nutně nepotřebují slyšet unifikovanou angličtinu a globalizovanou hudbu – dneska člověk už ani nepozná, odkud kapela pochází, jak zní všechno stejně. Největší ohlas máme už tradičně v Japonsku.

Jednou z ústředních skladeb kolekce je bezpochyby skladba „Čobol a Čehún“, jejíž forma sdělení je hodně divoká. Je mi jasné, že přímý obsah mi asi stěží prozradíte, a tak se pro jistotu zeptám na to, kde se vzala inspirace pro vytvoření takové písně… Jaký je podle vás současný vztah mezi Čechy a Slováky? Existuje něco, po čem se vám s ohledem na rozpad tehdejší federace skutečně stýská?
Urza: Název skladby i celý její text je výsledkem čiré improvizace a jedná se o bohapustý dadaismus. Sdělení tudíž nemá žádné a ani se k němu proto nemůžu hlouběji vyjádřit. Víc by k tomu možná dokázal říct PhDr. Karl Pumperlich, ale ten je teď na turné s Dennym Schönemannem, tak se ho na to zeptat nemůžeme. Jinak já osobně jsem ještě mladý jura a na soužití s našimi bratry Slováky si vlastně už moc nepamatuju. Ale mám je docela rád, například nedávno mi dva neznámí Slováci v hospodě objednali láhev vína jako omluvu „za toho nášho eštébáka, čo zme vám ho tuna poslali, aby vám zjebal republiku“. Takže dobrý, to víno bylo kvalitní.

Medák: Obsah skladby je čisté dada, v tom nic nehledej. Co se týče vztahu Čechů a Slováků, tak si myslím, že to jsou dva velmi blízké národy a že mezi námi existuje řada vazeb, často i pokrevních. Navíc si rozumíme. Samozřejmě se vždycky najdou pitomci, kteří se snaží hrát na nacionalistickou notečku a plivat na druhé. Ten název skladby je taková vtipná narážka právě na to popichování mezi Čechy a Slováky.

„Sisyfova zpověď“ je další opravdu hodně bizarní skladbou, která je mrazivá a strhující zároveň. „Nikdy už nebude líp…“ To je dosti tvrdé konstatování… Co je podle vašeho názoru tou největší překážkou k tomu, aby se situace úplně otočila? Je nějaký typický rys, nás Čechů, který vás fascinuje a inspiruje zároveň?
Urza: No vida, jak další otázka krásně navazuje na mou předchozí odpověď. Ale teď chvíli vážně – ten text nebyl myšlen jako beznadějné, pesimistické konstatování nějaké společenské situace. Naopak bych si přál, aby z toho zvolání vysvítalo, že „nikdy už nebude líp“, protože „líp“ je už teď! Bez ohledu na děsuplnou politickou konstelaci a řadu neoddiskutovatelných problémů se prostě u nás v Čechách máme pořád skvěle, a za to se klidně budu bít. A z toho právě vyplývá ten typický rys, na který se ptáš – neustálé stěžování, kibicování, které pak vede k tomu, že si nevážíme dobrých a fungujících věcí a přehlížíme je, a tak si pomalu podřezáváme větev. Jako lehce ironická pointa pak píseň „Sisyfova zpověď“ končí slovy: „Pojďme ten kámen uzvednout!“ A to myslím hovoří za vše.

U toho „češství“ bych ještě zůstal. Existuje něco jako „typicky český zvuk nahrávek“? Toto téma je propíráno hudebníky i publicisty, přičemž řešení patrně nikdy nikdo nenajde. Je však podle vás důležité dělat si např. jakési „srovnávací testy“ se snahou přiblížit se těm největším pojmům na hudební scéně?
Urza: Ano, tenhle „typický český zvuk“ skutečně existuje a podle mě je řada kapel, ke kterým se vyloženě hodí. Možná by mohl být dokonce patentován jako národní poklad, proč se ho za každou cenu vzdávat? Všechno, co je typické a originální, je přece cenné. My s PRVNÍ HOŘE se tedy snažíme jít trochu jinou cestou, ty trendy ve zvuku přeci jen trochu sledujeme a myslíme si, že k naší muzice se hodí trošku modernější sound. Ale neumím si představit, že by ten „český zvuk“, typický především pro alternativní a bigbítovou hudbu, úplně vymizel.

Medák: To s tím „českým“ zvukem platilo spíš dřív. Podle mě za to trochu mohla předlistopadová uzavřenost, všechno sem došlo s větším časovým zpožděním. Spousta zvukařů taky začínala metodou pokus/omyl, nebylo tolik know-how ani dobrého vybavení – vše bylo velmi drahé. Dneska je vše jinak – studia jsou špičkově vybavená, zvukaři zkušení, hromada informací na internetu, stále nové zvukové trendy. Spousta zvukařů se může směle porovnávat se světem. Máme tu mnoho velmi šikovných lidí. Když slyšíš nějakou tuzemskou nahrávku s dobrou angličtinou, ani tě kolikrát nenapadne, že to vzniklo tady.

Jaké poslední tuzemské album mělo zásadní vliv na rock-metalovou posluchačskou obec? Vybrali byste nějaké? Je ještě vůbec možné, aby nějaká další nahrávka měla podobnou sílu a vliv?
Urza: Řekl bych, že v tomhle ranku v posledních letech vévodí především kapely INSANIA a HENTAI CORPORATION. Nevybavím si ale jedno konkrétní album, které by mělo nějaký zásadní vliv. Časy přelomových desek jsou už možná pryč, a třeba se teprve vrátí, kdo ví.

Medák: V 80. letech „Straka v hrsti“, v 90. letech „Rituál“ od MASTER’S HAMMER. Neříkám, že není možné natočit tak dobře přijímané album, ale hudební scéna je dnes dost roztříštěná, takže docela pochybuju, že by nějaké „generační“ album v brzké budoucnosti vzniklo. (To neznamená, že nemůže vzniknout geniální věc, jen nebude mít nikdy takový ohlas).

Preferujete jako posluchači hudbu podobnou té, jež sami tvoříte? Co naopak soudíte o kapelách, jejichž krédem je držet se jako „čert kříže“ zavedené škatulky? Dnes se třeba některé kapely vůbec netají tím, že chtějí znít „staře“, volí cestu tzv. „old schoolu“. Co o tom soudíte? Měla by být hudba především o objevování nových obzorů?
Urza: Myslím, že všichni v kapele posloucháme spíš dost jinou muziku, než jakou sami hrajeme. Z podobného ranku, v jakém se pohybuje i PRVNÍ HOŘE, jsou snad jenom moji oblíbení MR. BUNGLE, FAITH NO MORE, WALTARI, UŽ JSME DOMA nebo HENTAI CORPORATION. A držení se škatulek mi osobně nevadí, je to naprosto v pořádku. Objevovat nové obzory nejde za každou cenu, to musí vyplynout přirozeně, jakoby z nátury samotných muzikantů, to se nedá nadiktovat. Opravdu nové a originální hudby je ale podle mého soudu v poslední době pomálu, zvlášť v tzv. alternativě. Ta se čím dál víc posouvá do utahané hipsterské roviny, což mě tedy vůbec nebere.

Medák: Asi ano, mám rád podobnou hudbu, ale vlastně i dost odlišnou. Proti „žánrovým“ kapelám nic nemám, některé kapely ty žánry vytvořily nebo je určují. Ze „staře“ znějících alb mě baví THE GHOST, EAGLES OF DEATH METAL nebo MASTODON. Naopak mě třeba vůbec nebaví poslední alba OPETH, které jsem dřív měl rád. Někomu to sedí, někomu ne.

Jak byste si představovali ideální stav v kapele? Máte nyní veškeré podmínky k tomu, abyste se mohli hudbě věnovat na sto procent?
Urza: Myslím, že ten ideální stav v kapele právě panuje. Až na akordeonistu pana Klauna se nikdo z nás hudbou neživí, ale přestože někteří z nás už mají i rodinu, stále se nám daří najít si dostatek času na zkoušení a koncerty, a víc nepotřebujeme. Kromě toho teď vystupujeme spíš svátečně, abychom si to o to víc užili, takže nás nic netlačí ani příliš časově nevytěžuje. Zkoušky probíhají v naprosté pohodě, kolikrát si spíš jen povídáme, popíjíme a pokuřujeme, ale když je potřeba, tak zabereme a na koncertech jsme ve formě a sehraní jako vždycky.

Medák: Ideální by bylo se hudbou živit a mít na ni více času. To je ale s naším zaměřením naprostá utopie.

„Křehký mechanismus pozemského štěstí“… kdy naposledy jste společně zažívali v rámci kapely pocit toho doposud největšího štěstí?
Urza: Budu mluvit za sebe – na prvním vystoupení v rámci Colours of Ostrava, na Brutal Assaultu, na většině pražských koncertů, při tvorbě nové desky a naposledy právě před pár dny v rámci křtu v Rock Café. Ryčný rykot našich věrných fanoušků vytvořil v mých uších opravdovou lázeň čirého blaha. Pak se taky cítím velmi spokojený na našem každoročním kapelním soustředění u nás na chalupě v Českém ráji.

Medák: Třeba když máme na koncertě plno, lidi se baví a šlape nám to. Nedávno jsme měli předpremiérový poslech nového alba u Urzy na chalupě a to byla taky moc povedená party.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Urza: Do konce roku nás čeká ještě několik koncertů k nové desce, potom se zase na nějaký čas zavřeme do zkušebny a budeme si jen tak hrát, laskat Múzy. A pak už přijde léto a s ním snad i nějaké pěkné festivaly, na které se už teď těšíme. Ušlechtilejší plány nemáme. Mockrát děkuju za rozhovor a chválím sofistikované, promyšlené otázky. Snad jsem je příliš neshodil svými lehkovážnými odpověďmi. 🙂

Medák: Teď na podzim nás čeká pár skvělých koncertů v Plzni, Domažlicích, Brně, České Třebové a Jablonci. Na některých akcích se objeví i INSANIA a VLOŽTE KOČKU.

ALL

http://prvnihore.webnode.cz/