Setkali jste se už někdy s kapelou OSOKA? Pokud ne, nemusíte se vůbec červenat, protože tahle ruská formace není s ohledem na internetovou působnost příliš aktivní a těžko říci, proč třeba chybí na serveru www.metal-archives.com. Že by tohle nebyl metal? Ale jo, je, byť celková image působí spíše alternativně, nebojím se použít slovo „ujetě“. Label Slow Burn records kupříkladu přirovnává hudbu OSOKA ke kapelám jako jsou JESU, KHANATE, NADJA či HALO + další a další spolky, jejichž produkci si rozhodně nebudete pouštět při mytí oken či přípravě řízku s bramborovým salátem.
O co tedy kráčí? Předně o mimořádnou pomalost, drsné kytarové riffování, jež podtrhuje skutečnost, která praví, že nejen v maximální rychlosti je skryta agresivita. OSOKA, úplně stejně jako žánrově spřízněné kapely, brousí kolem funeral doomových hřibitovů, pokukují po moderně zvané post-psycho rock, utápí se v jezeře zvaném „sludge“ a posluchačův sluch mučí „pomůckou“ zvanou „drone“. Pane Nejvyšší, díky za všechny ty žánrové krabičky… Na druhou stranu je to snad jediný vhodný způsob, kterak materiál „Osoka“ nejlépe popsat a zároveň tak upozornit na to, že kapela netouží své ovečky „bavit“, ale spíše do nich nalít několik doušků vlastní skepse.
Co se týče přímého obsahu, tak kolekce obsahuje sedmičku dlouhatánských kompozic, jejichž spojovacím charakterem je patrně ucelený myšlenkový koncept s jehož pointou nejsem doposud obeznámen. Dle názvů skladeb se však jedná o dosti chmurný příběh, ostatně co jiného se dalo čekat. Velkou devízou je ale pozoruhodné ozvučení kytar, které prostřednictvím těžkých riffů vytvářejí úchvatnou atmosféru (viz. úvodní položka „Illjuzija Mertva“) . Co si vybavuji, tak o něco podobného se v minulosti úspěšně pokoušeli TYPE O NEGATIVE. Vzpomínáte na ten šíleně rezonující sound? Ano? Tak přesně takto naléhá na posluchače válec zvaný OSOKA. Nutno podotknout, že jednoduchá rovnice funguje v tomto ohledu vskutku velkolepě a přiznávám se, že po několika minutách poslechu jsem byl všemi těmi „hudebními výpary“ dokonale omámen, přičemž ani unylý vokál „vyprávěcího“ charakteru není zrovna záležitost až tolik standartní. Někdy je až skoro úsměvné, kterak zpěv mašíruje úplně mimo nástrojový komparz. Jako vzorová ukázka nechť poslouží lektvar zvaný „Klassiki“.
S následující skladbou „Otec“ však přichází (omlouvám se, ale z mého úhlu pohledu očekávaný) pád dolů. Atmosféra sice i nadále zachovává svoji funkčnost, ovšem počet zajímavých nápadů jednoduše neodpovídá časově napěchovanému kotoučku. Není nad lekci pozornosti a dostatečného vnímání! Tehle matroš opravdu nelze aplikovat každý den, nicméně se rozhodně nejedná o ztrátu času s ohledem na volbu toho, co si doma pustit. OSOKA neublíží a určitě budou tací jedinci, kteří si k tomuto prohnilému materiálu najdou cestu.
ALL