OLYMPIC – Naši fanoušci jsou z nové nahrávky úplně vyřízení!

Málokdy a málokomu se poštěstí vyzpovídat tuzemskou legendu legend, a to ještě v jejím kompletním složení. Ano, vítejte u rozsáhlého rozhovoru se všemi členy skupiny OLYMPIC, která v těchto dnech propaguje novinkové album s názvem „Kaťata“. Pokud jste tento po všech stránkách propracovaný počin neměli možnost slyšet, vřele ho tímto doporučuji. Myslím si, že i v metalové komunitě bude nový kotouček brzy oceněn, ostatně tento rozhovor zde není jen tak, pro nic za nic. A protože jsem interview pojal hodně rozsáhle (původně to v plánu úplně nebylo), napadlo mě, že ho rozdělím na dvě části. V té stávající, první, jsem dal prostor Petru Jandovi a novému klávesistovi Pavlu Březinovi, přičemž za několik málo dní dojde i na obdobně obsáhlé odpovědi baskytaristy Milana Brouma a bubeníka Martina Vajgla.

PETR JANDA – kytara, zpěv

Petře, ještě než přejdeme k Vaší aktuální nahrávce, rád bych se zastavil u letošní reedice alba „Prázdniny na zemi“. Remastering se, podle mého soudu, povedl úplně neskutečně, především pak poslech LP je opravdovou lahůdkou. Podílel jste se na této reinkarnaci nějakým způsobem?
Bohužel se v tomto ohledu musím omluvit, neboť tyhle věci nikdy nebyly mým předním zájmem. Sice mám dvě studia, ale předně jsem muzikant a zpěvák. Přiznám se, že o tyto projekty se příliš nestarám. Vlastně jsem tu novou verzi ani neslyšel. Jestli má ale LP pěkný zvuk, tak jsem tomu opravdu velmi rád. Víte, se mnou je to v tomto ohledu docela obtížné, protože já momentálně neposlouchám prakticky nic. Ráno vstanu, třeba jako teď, dám si snídani, vezmu si prášky na tlak, zapnu kombo, kytaru a jdu se zabývat vlastní muzikou. Na poslech zkrátka nemám čas. Nemůžu si pustit nějakou desku a k tomu si brnkat na kytaru, nebo u toho dokonce skládat! To nejde. Poslechový mág ze mě asi už nebude. Navíc mám už asi pět let nefunkční gramofon. Pravda, už bych ho také mohl dát dohromady.

Nyní bych se zaměřil na Vaše nové album „Kaťata“, které je hodně energické, vitální a tvrdé. Nové skladby jsou zároveň instrumentálně hodně košaté, dovolím si tvrdit, že rockový, či dokonce metalový fajnšmekr si na desce rozhodně pošmákne. Jaké ohlasy jste na album doposud zaznamenal?
Ohlasy jsou naprosto neuvěřitelné! Naši fanoušci jsou z nahrávky úplně vyřízení. Ale nejenom ti! Zatím jsem dostal přibližně sto kladných ohlasů a pouze jeden negativní – paradoxně to bylo od mladého kluka, u kterého jsem měl navíc pocit, že šlo v jeho případě spíše o revoltu. Osobně si myslím, že se nám tahle deska opravdu povedla. Záměr, který jsme měli, se naplnil. Moc mě to těší. Zároveň mohu prozradit, že již nyní plánuji desku novou. Měla by vyjít za dva roky, a to v rámci šedesátin Olympiku.

K té nové desce bych ale ještě chtěl říci, že jsem se tentokrát obklopil lidmi, kteří umí napsat kvalitní texty. Několik desek jsem v tom trochu tápal, neboť generace textařů, se kterými jsem spolupracoval, ta tady už není (Pavel Vrba, Zdeněk Borovec, Zdeněk Rytíř). Dlouho jsem za ně hledal následovníky a až nyní mohu říci, že jsem je našel. Všechny texty na „Kaťatech“ se mi moc líbí, k ani jednomu nemám vůbec žádné výhrady. Navíc kluci, se kterými nyní spolupracuji, píší texty hezky česky, používají správné přízvuky, ctí „dlouhou – krátkou“, což je přesně to, co mám rád. Celkově si tedy myslím, že je album dobře přijímáno i z tohoto důvodu.

Jak moc těžké je uspokojit zástupy zcela rozličných fanoušků, když každý z nich od Olympiku očekává trochu něco jiného?
To je skutečně výborná otázka. Přiznám se, že s tímto opravdu hodně bojuji. Nakonec ale člověk stejně přijde na to, že se nemůže moc ohlížet. Ono zavděčit se Jardovi, Jarmile, Zuzaně… to asi dost dobře nejde. Totéž je to ale s tou tvrdostí skladeb. Určitě si pamatujete, že i dříve jsme měli skladby, jako např. „Jako tele na vrata“, „Ukaž, ukaž jak umíš rychle hrát“ atd. Vždy to dopadlo stejně. Některé fanoušky jsme pobouřili, některé nadchli.

Album vychází ve smutné době koronavirové, celospolečenská situace není příliš růžová, obecně převládá „blbá nálada“. OLYMPIC ovšem paradoxně přichází s energickým albem, kapela ukazuje, že je plná života. Lze „Kaťata“ chápat také jako určitý protipól vůči tomu, co nyní prožíváme? Ovlivnilo Vás toto všechno při práci ve studiu?
Nejsem si úplně jist tím, jestli jsme se nějakým způsobem na koronavirus ohlíželi. Je tedy fakt, že jsme byli zalezlí ve studiu, ven jsme moc nevycházeli. Přece jen, už jsme pánové v letech a trochu jsme se báli. V podstatě ani do studia jsme nikoho cizího nebrali, snad až na malé výjimky. Když jsem klukům předal první demosnímky, tak v kapele hned poté zavládla taková zvláštní euforie. Už dlouho jsem nic podobného necítil. Navíc velkou úlohu v tomto ohledu sehrál náš nový klávesák Pavel Březina, před kterým jsme se museli trochu povytahovat a ukázat mu, jak jsme dobří. Stejně tak to ale měl nastavené on vůči nám. Všechno se tedy v tomto bodě krásně sešlo. Jsou to momenty, které se dopředu nedají předpovědět ani naplánovat.

Nahrávání desky se odehrávalo v takovém novátorském duchu. Společně jsme prožili deset moc příjemných dnů. Koronavirus přispěl alespoň k tomu, že jsem měl hotových víc věcí. Nebylo kde hrát, tak jsem zkrátka dál a dál skládal. Kluci mi pak z toho vyházeli hlavně popiny, pomalé songy a méně tvrdé věci, ze kterých zbylo jedenáct skladeb.

Nijak jste se netajili tím, že novou desku uděláte mnohem tvrdší. Mohl byste trochu rozvést, co Vás k tomu primárně vedlo? Asi mi dáte za pravdu, že některé elementy na albu jsou hodně metalové, z čehož já osobně mám pochopitelně radost, nebudu zapírat.
Pravdou je, že jsme si po vydání „Trilobita“ řekli, že následující deska musí být jiná. Chtěli jsme se přestat motat v kruhu mainstreamu, protože to celkově nikam nevedlo. Uvědomili jsme si, že všechny naše předchozí desky jsou sice pěkné, nedá se jim nic moc vytknout, ale ani je nelze až tak moc pochválit. Proto jsme si řekli, že musíme udělat nějaký velký počin! Počin, který posluchače ohromí, osloví… (anebo také opačně). Rozhodně se ale nestane, že novou desku jen tak přejdou. Myslím si, že přesně tohle se nám povedlo. Tolik novinářů, kolik mi kvůli tomu volá, dokonce právě i z metalové scény, to už jsem dlouho nezažil, a vlastně jsem s tím ani nepočítal. I třeba toto mě nyní utvrzuje v tom, že jsme se vydali správnou cestou. Jinak Vám i prozradím, že deska měla v počátku pracovní název „Ultra“. Původně jsme ji chtěli udělat ještě tvrdší, ale už by to asi bylo moc.

Velkým překvapením budou pro většinu posluchačů Vaše vokály, se kterými jste si opravdu vyhrál, na albu používáte hned několik rozličných výrazů a poloh. Skoro se za tuto otázku omlouvám, ale musím se zkrátka zeptat, kde se toto všechno ve Vás vzalo?
Také nechápu, tady se musel stát zázrak. Nekouřím třináct let, to se na tom, myslím si, hodně podepsalo. Hlas se mi vyčistil a rozsah se mi vrátil do původní polohy. A navíc se stalo to, že jsem si ve zpěvu našel zalíbení. To jsem dříve tolik neměl. Třeba speciálně u písničky „Pálím tvou tvář“, tam jsem měl opravdu pocit, že mě zpívání baví. Těší mě, jak se zpěvy ve finále povedly, ostatně hodně lidí si toho všímá. Já jsem se třeba až nedávno naučil zpívat „potichu“. Vím, že je to docela hloupé to takto říci, po tolika letech, jenže já jsem nikdy nepočítal s tím, že budu zpívat. Bavila mě kytara, skládání, ale na zpěv jsem se nikdy speciálně nezaměřoval. Až nyní. Kdybych dříve na hodiny zpěvu chodil, mohl jsem to umět už v pětadvaceti. Ale to je jen takový povzdech (smích).

Kolik skladeb z „Kaťat“ plánujete hrát naživo? Až tedy současné „období hrůzy“ pomine.
My jsme v současné době z alba tak nadšení, že je velmi pravděpodobné i to, že ho na koncertech budeme přehrávat celé. Až v té druhé části bychom chtěli přidat „Osmý den“, „Bon Soir Mademoiselle Paris“ a další skladby, které si lidé obecné žádají. Samozřejmě se toho trochu obáváme, ale osobně si myslím, že to tak nakonec dopadne. Z „Kaťat“ zkrátka není co vyhazovat! Tady v tom případě platí: „Buď všechno, nebo nic“.

Míříte albem „Kaťata“ na trochu jinou cílovou skupinu posluchačů? Třeba na takovou, která nebere hudbu povrchně a snaží se produkci zkoumat z vícero stran?
Abych řekl pravdu, tak jsme na žádné konkrétní publikum necílili. My jsme si prostě chtěli udělat tvrdou desku bez ohledu na to, jak to pak dopadne. Samozřejmě jsme tušili, že o některé posluchače můžeme přijít, ale zároveň je možné, že některé nové získáme. Že bychom cíleně skládali pro nějakou konkrétní komunitu posluchačů, to určitě ne. My jsme si zkrátka chtěli pořádně zahrát! A kde jinde si má člověk pořádně zahrát, když ne u pořádného bigbítu? Myslím, že je to na nahrávce znát. Já sám hraji rád rychle, zběsile, ovšem co dokázal na albu předvést Milan Broum na basu, to je unikát! Myslím, že zrovna on by nebyl ochoten hrát s Olympikem „dechovku“. Totéž ale platí o Pavlu Březinovi a Martinu Vaglovi, jejichž podíl je na nahrávce rovněž výrazný.

Album rozhodně nezapře určitý punc metalovosti. A aby ne, vždyť i Vy sám jste mnoha kapelám pomáhal, jak to jen šlo. Už je to ale také hezky dávno. Jak na tyto časy vzpomínáte?
Byla to krásná doba. Hrozně jsem si to užíval. Přes týden jsem hrál s Olympikem a o víkend se vždy věnoval nějaké kapele. V té době jsem byl úplně zavalen kazetami, v podstatě každá kapela u mě chtěla natáčet písničku do Rockmapy, přičemž i já sám jsem se metalu posléze chytil. Zdálo se mi, že přesně tahle vlna je jakousi obnovou českého bigbítu. Tehdy jsem měl takové malé studio, které na parametry pozdější už nestačilo, ovšem tenkrát se tak zkrátka pracovalo. Pamatuji se, jak se třeba kytary nahrávaly v koupelně, bicí v chodbě, zpěv byl v další chodbě atd. Celé to mělo samozřejmě spoustu neduh, věčně nám tam chrčelo topení a co si budeme povídat, některé kapely byly hudebně negramotné, takže jsem jim byl nucen mnoha způsoby vypomáhat. Za některé kytaristy jsem dokonce musel zahrát sóla, když jim to nešlo atd. Ale ti kluci se to učili, neměli moc zkušeností, do jisté míry jsem to chápal. Jak už jsem ale uvedl, byla to skutečně krásná doba, doba předrevoluční.

Vím, že je to hodně předčasná otázka, ovšem máte např. alespoň rámcovou představu o tom, jak by mohlo vypadat další album?
Připouštím, že se nyní soustředím především na přijetí aktuálního alba. Je venku teprve několik málo dní a mě samozřejmě zajímá, jak bude přijato. Zároveň však nad další nahrávkou pochopitelně přemýšlím. Dokonce mám už jasno o názvu a obalu. Jen si zatím nejsem jist, jak to nakonec pojmeme. Blíží se šedesátiny Olympiku a samozřejmě se naskýtá otázka, jestli by nebylo vhodné se na desce vrátit ke kořenům. Ale abych se přiznal, úplně se mi nechce. Spíše jsem přemýšlel nad tím, jak „Kaťata“ posunout dál. Hráčský potenciál je v Olympiku obrovský, byla by velká škoda toho nevyužít.

V Česku je velká spousta zajímavých projektů, jsou zde šikovní hudebníci, třeba i celosvětově uznávaní, ovšem patřičné pozornosti se jim nedostává. Příkladem je i Vaše dcera Marta, v západní Evropě uznávaná. Např. její tehdejší spolupráce s kapelou OOMPH!, to byla pro mě osobně velká událost! Tady se o tom ale vůbec nepsalo, přijde mi to nepochopitelné. Co o tom všem soudíte?
Ano, už je to sice nějaká doba, ale co si pamatuji, tak to bylo hodně dobré. Nevím, čím to je, ale je pravda, že spoustu lidí tady opravdu nedokážeme docenit. Marta určitě k těmto lidem patří. Spolupracuje i s Apocalyptikou, je na západě hodně vážená a mnoho kapel s ní chce spolupracovat. Tady se ale o tom moc neví. Vlastně ani DIE HAPPY, přestože mají úžasné písničky, dokonalé klipy, tu nikdy neměli na růžích ustláno. V tom raném období je hráli všude, nejčastěji na MTV, ale u nás je spíš pomíjeli. Jako kdyby tu byl někdo naštvaný na někoho, kdo začal být úspěšný venku. Myslím, že by si u nás zasloužila více pozornosti. Je mi to docela líto, protože v zahraničí udělala skvělou kariéru.

PAVEL BŘEZINA – klávesové nástroje

Pavle, jak na Vás zapůsobila první studiová spolupráce se členy Olympiku?
Přiznám se, že jsem si natáčení alba skutečně užil. Moc jsem se na to těšil, ale zároveň jsem měl i trochu strach. Jednoduše jsem nevěděl, co mě přesně čeká. Nakonec bylo ale všechno fajn. Když nám Petr Janda představil většinu materiálu na novou desku, hned mi bylo jasné, že nové album bude tvrdé a energické. To se následně i potvrdilo.

Podle mého soudu jste na novince dostal široký prostor k vlastní seberealizaci, Vaše stopa je na albu poměrně výrazná. Cítíte to také tak?
Bylo to tak trochu i mým cílem. Měl jsem už dopředu představu, jak by skladby mohly po stránce aranží znít, přičemž jsem samozřejmě chtěl do Olympiku přinést trochu něco jiného, dalo by se říci i moderního. Petr Janda mi v tomto ohledu nechal volnou ruku, což mě pochopitelně potěšilo. Devadesát devět procent z toho, co jsem nahrál, se na albu skutečně objevilo. Na desce je evidentně slyšet celá řada moderních zvuků, ovšem jsou tam i prvky odkazující i na starší tvorbu. Petr o tohle hodně stál a já si osobně myslím, že měl pravdu.

Určitou zajímavostí je jakýsi kontrast mezi moderním kytarovým zvukem a „starými dobrými“ hammondkami. Bylo Vaším záměrem vytvoření jakéhosi střetu rockové klasiky se současností?
Ano, to byl rovněž záměr. Já osobně jsem na hammondkách vyrůstal, jejich zvuk mám rád. A protože mám i klávesy, které tento zvuk napodobují (NORD C1), rozhodl jsem se, že toho zkusím využít i pro nové skladby Olympiku. V kombinaci s kytarami z toho vzešel opravdu tvrdý sound. Jsem rád, že to takto vnímáte, protože já osobně si myslím, že tato kombinace nástrojů k sobě skvěle pasuje.

Čistě z emočního hlediska, jak na Vás zvuk „Kaťat“ působí komplexně?
Z mého pohledu se skutečně jedná o již zmíněný střet dvou světů. Deska je rozhodně moderní, ale ne zcela ve všech směrech. Určitě je tam cítit i ten duch starého Olympiku, což je určitě dobře.

Jaké období Olympiku je Vám osobně nejbližší a které naopak až tolik nepreferujete?
Určitě nejsem znalec všech nahrávek, zdaleka je neznám všechny. V oblibě mám však alba, která jsem rád poslouchal v dětství. Pamatuji si, jak jsem byl tehdy úplně nadšený z desky „Prázdniny na zemi“, kterou jsem dostal od rodičů. Myslím si, že je to úplné top toho, co kdy OLYMPIC udělal. Tu desku mám rád dodnes, znamená pro mě hrozně moc. Také mám rád „Ulici“ a pozdější LP „Když ti svítí zelená“. Naopak úplně nemusím alba z těch počátečních let. Jsou tam sice některé dobré písničky (např. „Slzy tvý mámy“), ale celkově mě ta alba až tolik neoslovují, jsou na mě až příliš popová.

Naznačil jste, že Vás mimo jiné baví i metalová produkce. Na jakých kapelách jste vyrostl? Co nyní případně posloucháte?
Vyrůstal jsem zejména na metalové klasice. IRON MAIDEN, METALLICA a AC/DC. Tyto kapely poslouchám i dnes. Protože jsem ale klávesista, spíše se zaměřuji na progresivně laděné party. V oblibě mám třeba DREAM THEATER nebo SONS OF APOLLO. To jsou kapely, které momentálně poslouchám asi nejvíc. Českou scénu až tolik nesleduji, ale např. se mi líbí poslední nahrávka kapely LIMETAL.

Dokážete si představit, že by se OLYMPIC mohl vydat cestou obdobné progrese, jako je to u tvorby Vámi zmíněných kapel?
Mně se obdobná hudba libí, mám i v zásobě několik podobných nápadů, takže bych nejspíš nebyl proti. Je ale otázkou, jestli by přesně tohle sedělo Olympiku. Petr Janda přece jen skládá písničky a asi těžko si lze představit, že by najednou přišel s kompozicí, kde budou pětiminutové vyhrávky a málo zpěvu. Ani publikum by toto nevzalo, přestože v rámci písní se dá určitě mnohé vyzkoušet. „Kaťata“ jsou toho důkazem. Když bude mít Petr chuť, klidně může být další album ještě tvrdší. Tohle si umím dost dobře představit.

Stal jste se součástí rockové legendy, nejslavnější kapely u nás. Stačil jste si už zvyknout na mnohem větší mediální pozornost? Jak se s tím vyrovnáváte?
Pravda, je to docela hukot. Ten zájem novinářů je samozřejmě výrazný. V podstatě to všechno začalo hned tím prvním koncertem, který se uskutečnil cca čtrnáct dní po konkurzu. Přiznávám, stále je to pro mě určité novum. Už si ale celkem zvykám. Mnohem horší však pro mě byla skutečnost spojená s některými nepřejícími reakcemi. To jsem nesl docela těžce. Stále jsem si říkal: „Co se stalo? Vždyť jsem se dostal do kapely oficiální cestou?“ Mrzelo mě to. Muziku se snažím dělat srdcem, hodně pro mě znamená… a najednou si o sobě člověk přečte úplně nepochopitelné věci. Ale už je to pryč. Svět je zkrátka takto nastaven, bohužel. Stačí se podívat na Facebook.

Je pro Vás stále velkou motivací, být součástí Olympiku a mít možnost spolupracovat se skvělými instrumentalisty?
Bezpochyby. OLYMPIC je legendární kapela a je pochopitelně skvělé, když člověk může přispět k jejímu dalšímu růstu. To mě velice motivuje. Cvičím, sleduji různé techniky hraní, nemluvě o shánění té vůbec nejšpičkovější sestavy klávesových nástrojů. Tohle všechno mě žene dopředu. Uvědomuji si, že dnes je hudba pro většinu lidí spotřebním zbožím, jen málokdo je dnes schopen jít do hloubky. To pro mě ale není směrodatné. Chci se i nadále zlepšovat ve všech směrech. Vždyť hudba je krásná!

ALL

Fotografie: Michal Matyáš

https://www.bestia.cz/olympic/

https://radia.cz/radio-olympic-playlist

https://www.facebook.com/skupina.olympic

One thought on “OLYMPIC – Naši fanoušci jsou z nové nahrávky úplně vyřízení!”

  1. Nové cd od Olympicu je skvělé dnes mě přišlo domů ahned jsme ho poslech. Je to nářez tak jak když v roce 1989 vydali lp když ti svítí zelená. Olympic je má srdcová kapela a Katata zní pěkně ostře.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *