Ryze blackmetalové splitko jsem tady už dlouho neměl. A? Tohle je fakt klasika na první pohled. Počin je zdoben jednoduchým černobílým obalem, okultní malby rovněž ujdou a o minimalistickém bookletu se snad ani nemá cenu zmiňovat. Do série obdobných produktů se splitko hodí dokonale. Je velké štěstí, že tímto klady produktu nekončí, byť ani jeden ze subjektů se nepředhání v kdoví jak přehnané originalitě. Když ovšem člověk přistoupí na pravidla právověrného a zároveň i konzervativního black metalu, může si tuto pekelnou koalici bez potíží nechat projet bytem. To je tedy alespoň můj případ.
Ale pojďme nyní už k představení obou souborů. První část je tvořena finským undegroundovým spolkem MOONKULT (s názvem si hoši opravdu hlavu nelámali), jež v roce 2013 debutoval nahrávkou „Profane Nightmare of Seers“. Už na něm se Finové představují jako ctitelé ryze undergroundové kultury, přičemž na „Transmissons“ jsou zaznamenány hned tři další bonusy. 
Přiznávám se, že hned od první skladby „Dark Enslaver of Prophets“ jsem očekával nekompromisní vichřici, ovšem ta se s podivem konala jen na půl plynu. Skladba je vedena spíše ve středních tempech a docela vkusně působí zařazení několika melodičtějších vsuvek. I po zvukové stránce hudba MOONKULT obstojí v rámci „blackmetalových sklepů“. Vše je zkrátka nastaveno tak, aby byl posluchač „černého kovu“ spokojen a nemusel lomit rukama nad nedostatkem blasphemické atmosféry. Ta se pak v plné hustotě znásobuje v „Descending as Storm“, reprezentativní ódě na severský black metal se vším, co k němu patří. Ve „Visions from Ritual Blood“ se poté slévá hned několik tradičních nálad a severskou útočnost nahrazuje jakási obřadní aura. Hudba ovšem zůstává i 
nadále dostatečně brutální, čemuž koneckonců dopomáhají i strašidelné vokály (ve třetím tracku mi přijde hlas zdaleka nejhrozivější). Hodně solidní práce.
Ovšem ani s projektem SOLUS, za kterým stojí maďarský aktivista David Vadkerti-Tóth, se hudba neztrácí z horizontu standartu, byť se každopádně jedná o zcela jiný pohled na pekelné hudební odvětví. SOLUS se zde prezentuje jako těleso black/doomové a hnilobně vrtkavé, a to za přispění „štormovsky“laděného vokálu. Hybnou silou nahrávky jsou ale kupodivu klávesy, jenž vynikají především v pomalejších kompozicích. Naopak v těch rychlých sypačkách je znát, že po zvukové stránce není všechno úplně košér, neboť zvuk kytary je jaksi „tupý“ a nevýrazný. SOLUS tak může sázet jen na obstojnou atmosféru a undergroundový feeling, na němž v podstatě stojí a padá celá čtveřice skladeb. Z mého pohledu tedy spíše podprůměrná záležitost, která se ztratí v davu obdobných projektů. Ale o jaké nahrávce toto dnes nelze říci?
Splitko jako celek působí v podstatě obstojně. Žádná senzace, žádný výrazný propadák… „Jen“ produkt pro jasně definovatelnou skupinu posluchačů. Na jednu stranu je ale hezké, že obdobné počiny stále vycházejí…
ALL