Je tomu bez pár dní přesně osmnáct let, když jsem s kapelou SEPULTURA prožil večer, na který dodnes vzpínám. Tehdy bylo v hale hokejové Sparty přes patnáct tisíc šílených diváků, jež na vlastní oči spatřili Brazilce v životní formě a po hříchu i naposled v původní sestavě. Kdo by to v tento památný den tušil… Přesto Max Cavalera měl už v tomto případě jasno a za několik málo dní kapelu definitivně opustil…

Tato kniha, ve které Max líčí své osobní vzestupy a pády, by se dala rozdělit hned do několika částí, dětstvím počínaje a založením SOULFLY a CAVALERA CONSPIRACY konče. Pro fanouška obou kapel je tedy kniha určitě přínosným čtením, slohová stránka je bez nějakých okolků hodně přímočará, byť některá období se mi zdají poněkud zestručnělá, ovšem Max zřejmě nechtěl ze svého života prozrazovat úplně všechno – ono se není ani čemu divit, jelikož i zde naznačené alko-drogové dýchánky, nebyly zrovna tím, co by měl mistr thrashmetalového riffu pod kontrolou. Myslím, že spoustě lidem musel lézt na nervy, nemluvě o jeho spoluhráčích. Důvod Maxova odchodu ze SEPULTURY je ovšem jiný, alespoň tak to podává mistr sám… o tom si ale určitě rádi přečtete.

Co se týče dalších (spíše) mínusů, tak je to docela málo fotografií a zmínit nemohu ani doslova tragickou obálku, na které je hlavní protagonista takřka k nepoznání. Tohle se českým tvůrcům příliš nepovedlo. Úplně v pohodě mi ovšem přijde samotný překlad, v knize jsem nenašel v podstatě nic, co by mi nějak extra překáželo a osobně si myslím, že byla skvěle zachována ona linie přímočarosti, takže celkově je kniha naprosto uvěřitelná. Úplně jsem si při četbě představoval, kterak Max vypráví o svých osudech (autorem knihy je literát Joel McIver) a k tomu chlemtá, přestože v knize se přiznává i k tomu, že byl odvykačcea alkoholu už příliš neholduje.

Každopádně, pokud je kniha v něčem opravdu zajímá, tak je to v prokládaných komentech z řad význačných osobností. Jen namátkou vyberu jména jako Mike Patton, David Grohl (dokonce napsal k této knize předmluvu), Sean Lennon, Ozzy Osbourne a další. Ještě pikantnější jsou ovšem kapitoly, ve kterých Max vzpomíná na seznamování se s rockovými velikány. Zde je třeba úryvek, který vypráví o tom, kterak se Max seznámil s Lemmym z MOTÖRHEAD:

„V Londýně jsem se poprvé setkal s Lemmym. Zašli jsme do jednoho baru a on tam seděl a hrál na automatu. Tak povídám Iggorovi“ „Hele, támhle je Lemmy! Zajdu si s ním popovídat.“ Iggor na to: „Ne, to přece nejde!“ A já: „No to teda jde, ty vole! Přece ho musím aspoň pozdravit, dyť je to Lemmy!“

Tak jsem za ním zašel a říkám: „Jak se vede Lemmy?“ On jenom hoknul: „V pohodě“ a dál se věnoval automatu. Já měl lehce naváto, a tak jsem se nenechal jen tak odbýt.: „Já jsem Max z Brazílie, mám kapelu SEPULTURA a všichni máme hrozně rádi MOTÖRHEAED. Jste skvělí, vole!“ Lemmy zničehonic popadl svou sklenici whisky a vylil mi ji na hlavu. Netuším, jestli mě chtěl odehnat nebo ne, ale každopádně to bylo super.“

Ať se na Maxovu hudební dráhu díváme z jakého konce chceme, je zřejmé, že se jedná o metalového velikána, jenž se SEPULTUROU dokázal velké věci a pokud v devadesátých letech existovala kapela, která byla schopna sesadit METALLICU z trůnu, tak to byla právě SEPULTURA. Jenže, to už s určitostí nikdy nestane. Samotná SEPULTURA se pere s úbytkem fanouškovského zájmu a ani Max už není v takovém postavení, jako tomu bylo v případě startu SOULFLY. Je tedy otázkou, jestli se ještě někdy dočkáme skutečného návratu „pravé“ SEPULTURY. Každopádně je ale tato kniha vcelku příjemnou procházkou napříč Maxovou kariérou, fanoušky rozhodně pobaví a ostatní čtenáře třeba nakopne k tomu, aby si tvorbu Maxových kapel na nějaký čas připomněli. Přiznávám se, že při četbě jsem si několikrát SEPULTURU i SOULFLY pustil, jednoduše mě kniha takhle příjemně navnadila, což pokládám z autorova pohledu za výrazné plus.

Z anglického originálu My Bloody Roots: From Sepultura to Soulfly and Beyond (London: Jawbone Press, 2014) přeložil Rani Tolimat
240 stran včetně obrazové přílohy

ALL