Existují kapely, jejichž cesta na vrchol je neskutečně těžká a trnitá. MACHINE HEAD jsou však jednoznačným opakem tohoto vzorce. Jejich debutové album „Burn My Eyes“ doslova otřáslo metalovou scénou, a to už vůbec nemluvím o tom, kolik dalších kapel tenhle mega opus ovlivnil. MACHINE HEAD se mávnutím kouzelného proutku stali slavnými a možná ani nevěděli jak. Je však naprosto zřejmé, že kdyby už nikdy nic nevydali, byli by stejně nesmrtelní. Následná dráha MACHINE HEAD se poté rovnala dětské houpačce. Alba jako „The Burning Red“ a nebo „Superchanger“ připomínala spíše přešlapování znepokojeného slona nekonečně čekajícího na kopec pomerančů. Deska „Through the Ashes of Empires“ z roku 2004 však naznačila, že by se zašlá sláva mohla alespoň malinko vrátit a se stejnou vírou předkládají Američané čerstvé CD „The Blackening“. Hned od prvních vteřin je zřetelný jeden fakt.
Robb Flinn a spol pochopili, že v dnešní době si už s hutnými kytarovými riffy nevystačí. Proto nahrávku okořenili spoustou (pro ně) netradičních přísad a jsem sám zvědav, jaké budou ohlasy pravověrných fanoušků. Naštěstí o nějakém vyměknutí nemůže být vůbec řeč, byť se k tomu na sklonku milénia nepokrytě schylovalo. Pamatujete, jak se Robb pustil na albu „Superchanger“ do čistého rapování? Na novince naštěstí nic nového nenajdete. Úvodní skladba „Clenching the Fists of Dissent“ překvapuje počáteční atmosférickou vyhrávkou, aby se následně přelila v nefalšovanou thrash metalovou palbu, přičemž zvuk kytar je velmi snadno identifikovatelný (tady by MACHINE HEAD poznal i hudební metal analfabet).
Úvodní track trvá něco málo přes deset minut, a to je vskutku silná nálož na úvod. Ještě mnohem agresivnější úvod poodkrývá ironická „Beautiful Morning“, startující nekompromisním výkřikem: „Fuck you all…“, kde kapela představuje moderní kytarové riffy, které jsou tak příznačné pro moderní metalové partičky jako jsou např. TRIVIUM. Zároveň se Flinn nezdráhal využít svého čistého vokální projevu a tentokrát musím uznat, že v těchto polohách působí naprosto přirozeně, žádná stopa po vtíravém patosu. Mnohé posluchače určitě překvapí struktury skladeb, MACHINE HEAD dnes už nejsou jen o razantních kytarových rifech, ale také o kytarových sólech. Kousky jako „Aesthetics Of Hate“ nebo „Halo“ jsou doslova prošpikovány instrumentálními exhibicemi, to znamená prvky, kterými se v úvodu své hudební dráhy MACHINE HEAD pramálo zabývali. Ještě větší překvapení však skýtají melancholické plochy, které jakoby unikaly nekompromisnímu kytarovému buldozeru.
A právě instrumentální hrátky notně protahují časové stopáže jednotlivých skladeb, často se přehoupnou přes deset minut (!) a jednoznačně posouvají MACHINE HEAD do úplně jiného okruhu kapel, než jsme třeba byli v minulosti zvyklí. Ještě více do hloubky jde závěrečná teskná píseň „A Farewell To Arms“, možná úplně nejpřekvapivější track v dějinách kapely. „The Blackening“ je album naprosto vyzrálé kapely. Kapely, jejíchž členové jsou instrumentálně velmi vyspělí a zároveň dokáží vytvořit skutečně hodnotné skladby. Deska i přes jemnější úseky zní naprosto nadupaně a moderně, nicméně těžko odhadovat, co na vývoj kapely budou říkat pravověrní příznivci. Z mého pohledu MACHINE HEAD natočili příjemné album, se kterým osobně nemám vůbec žádný problém. Když už nic jiného, tak je rozhodně co poslouchat…
ALL