Syrově brumlající basa otevře prostor ještě syrovější kytaře. Společně s bicími se „Perquisitions“ (1) přibližuje k jinému triu, nekytarovým MORPHINE. Podobná nálada, málem mluvený zpěvákův projev. Přemýšlení o chansonu podlehnete díky volnějšímu metru a hlavně francouzštině. Mrazivý zpěvaččin hlas mě takhle rašploval naposledy u Szidi Tobias ve skladbě Na hotelu v Olomouci. Napínavých šest minut „Grande-Survie“ (2) je zakončeno psychedelickým rozostřením kytary. Garážový zvuk a surovější přednes Gabés Le Soir (Maribor Le Matin) (3) tu není na efekt, prostě je součástí. Člověk si ani neuvědomí, že kromě písnička Vengadores (Tostaky/Le Continent) (4) nabízí dostatek prostoru bubeníkovi. Jacopo Andreini nenápadně víří, skromně dynamicky pracuje. Ona je ta muzika vůbec úsporná až běda a přitom už toho není potřeba nic přidávat. Jednoduchá basová figura, bluesově přiznávající elektrika, tepající rytmus. Nebojte se navrhnout třeba akustické Godflesh. Psycho, frázování, minimální prostředky k dosažení maximálního účinku.
Garantuji vám, že jestli „Wa Ana Lastou Ouroubyyan“ (5) okouříte na domácí aparatuře, nebudou se kroutit jenom sousedi, ale i vzdálení kolemjdoucí. Docela se těším, až si na netu najdu fotky kapely. Zajímá mě jak vypadá třeba Chiarra Locardi, protože ten její hlas drtí jak nadávky ošlehané dámy z ulice, které jste zapomněli zaplatit! Fuzzovaná kytara zašlápne zbytek „Jadransko More“ (6) do bláta z něhož není úniku. A zase dokola. Těžká pohoda jako příprava na střet s „Nada.Nothing.Niente.Gar Nicht.Rien“ (7), kdy Francois R. Cambuzat nabídne několik projevů. Dvojsmyslně tajemné povídání, emocionálně šponování až po ryzí křik. K tomu všemu stále se opakující chytlavý motiv, takže se dá říct, že tu máme i hit, hehe! „Merde, Nous Sommes Presque Morts (Vlorë)“ (8) je obohacena dvěma kytarami, a pokud jste vydrželi až sem dostanete porci předchozího. Na dřeň ohoblovaná 
výpověď, obloukem se vracející ke své rockové podstatě. Když to shrnu, L’Enfance Rouge jsou dalšímm důkazem, že to jde i bez připosrání si kalhot a zbytečných obav: „Co by na to řekli lidi?“ Taky jsem si uvědomil, že mnoho depresivních kapel, které ostatní ubíjely na zem, mě skoro rozesmávaly, ale na téhle trojce něco bude!
Že Vám něco chybí? Jasně, tak jem se těšil a rychle začal poslouchat a psát, že jsem popis obalu odložil na potom, tedy na teď. Rozkládací celopapírák je nádherným tříbarevným příběhem nebo hned několika kapitolami téhož. Dramatická kombinace barev (černá-bílá-červená), skvěle nakreslené obrázky. Vysílená parta unikla čemusi velmi ošklivému, ale díky únavě nevidí další pohromu přímo před sebou. Utrmáceni hledají azyl na ostrově, ovšem ani zde se klidu nedočkají. V rohu hrozí skryté květinky smrti. Relativní úlevu skýtá výjev třetí, paradoxně je na něm však nebezbečí hned několik. Skupinka tahajíc z trajektu svůj luxusní nepojízdný vůz, opět nehledí na hrůzy, které jsou na spadnutí každým okamžikem. Pozdrav a poděkování také Hofbauerovi!
RadeK.K.