KYPCK – Svéráz doomového kovu!

Když se těleso KYPCK objevilo ve světle metalových reflektorů poprvé, mnozí fanoušci nestačili kroutit hlavami. Finská kapela se sovětskou image, dotaženou do sebemenšího detailu, tak to tady opravdu ještě nebylo. Šok byl způsoben naprosto okamžitě a to pánové ještě ani nehrábli do strun. Tohle všechno ale platilo před lety. V současné době se už nikdo nepodivuje nad všemi těmi zvláštnostmi, pikantně opěvovanou „propagandou“ SSSR, protože KYPCK jednoduše nabízejí nevšední zážitek na bázi osobitě pojatého doom metalu, jež se valí asi stejnou intenzitou, jako tank po zasněžených sibiřských pláních. Nicméně v době, kdy na sebe mířily ruské a ukrajinské samopaly a v podstatě nikdo ani pořádně netušil, kde byla přesně zakopána sekera pravdy, museli se KYPCK potýkat s nástrahami antipatií vůči všemu ruskému. V době vydání třetí nahrávky (rok 2014) „Imena Na Stene“ („Name On The Wall“), rozhodně nemohla kapela čekat, že za několik týdnů bude východ Evropy vztažen do regulérní války a právě Rusko bude označeno za primárního iniciátora konfliktu. Pro finskou kapelu nic extra k závidění. Ovšem i přes tyto překážky se KYPCK nikterak neoprostili od ruské tepny, ze které pro ně prýští obdivuhodné penzum inspirace. Stačí se zaměřit na poslední řadovou desku „3epo“ („Zero“) z roku 2016, na kterém si KYPCK zaprovokovali songem „Rusofob“ („Russophobe“). Než si ale celou záležitost vysvětlíme, musíme začít hezky od začátku…

Po stopách tankových bitev
Nad sovětským městem Kursk létají rakety, země se ocitá v jednom ohni. Nacistická armáda rozmetá vše, co se blýská rudou hvězdou, avšak pomalu ztrácí dech. Hrdinové v ruských uniformách statečně odolávají a příliš nepřemýšlí nad tím, jestli žijí poslední dny svých životů. Ne všichni vojáci jsou však zcela oddáni vojenské povinnosti. Někteří se už z principu vyhýbají vraždění vetřelců a schovávají se v pustých lesích a při vodce diskutují nad svými neblahými osudy. V alkoholovém opojení pak berou zbraně do rukou a chrání svá vlastní (i duše). Tohle je válka plná rozporů, plná mrtvol a nespravedlnosti. Na jedné straně pomáháme budovat, na straně druhé mučíme a zabíjíme. To všechno, abychom sami přežili. Nit mezi dobrem a zlem je příliš tenká a navíc Rusko (SSSR) je velkou (pro někoho) a nikdy nekončící zemí. Na těchto myšlenkových střípcích a pochopitelně i spoustě dalších historických aspektech se zrodila finská formace KYPCK (KURSK), pro někoho zajímavá a nevšední, pro druhého neskutečně imbecilní a odpudivá. Přestože jádro souboru začalo společně tvořit v průběhu předchozí desetiletky, tak původní myšlenky, směřující k založení obdobně fungující mašiny, sahají už do roku 1999. Tehdy dva členové slavných SENTENCED, jmenovitě se jedná o kytaristy Sami Kukkohoviho (využívaného z počátku pouze při koncertech) a Samiho Lopakku, začali pracovat na ryze ponurém doommetalovém projektu, který byl záměrně situován na ruskou kulturu.

Po plánovaném rozpadu SENTENCED osamocená dvojice začala s tříděním nachystaných kazet, které posléze znamenaly založení kapely, jež nese název KYPCK. Tohle všechno se odehrálo ještě předtím, než se ke kapele přidal vokalista Erkki Seppänen, vůdčí osobnost a odborník na vše ruské. Není proto divu, že si pánové Lopakka a Kukkohovi usmyslili, že by se pro jejich výraz nejlépe hodila ruština, kterou Erkki samozřejmě skvěle ovládal. A nejen to. Z petrohradských studií si přinesl spoustu inspiračních pramenů, a to jak z historie, tak i z pozdějších vlastních zkušeností, které nasbíral především díky práci na ruském velvyslanectví. Erkki navíc do nově vzniknuvší formace přivedl svého kamaráda Kai H.M. Hiilesmaaho, který se pro myšlenku kapely okamžitě nadchl a skvěle tak dotvořil čtyřlístek finských „Rusů“. Sami Lopakka: „Všichni jsme byli nadšení z nové kapely a také z celé myšlenky, že téměř za čtyři měsíce jsme měli materiál na jeden a půl alba. Bylo to jako voda, která se na jeden ráz vylila z břehů.“ Debutová deska „Cherno“ byla nahrána v červnu 2007, do světla se dostala na začátku následujícího roku a Mistr Lopakka, který toho měl už v té době opravdu hodně za sebou, nepřestával být fascinován tím, co se novému uskupení podařilo přivést v život: „Hned po nahrání jsme si všimli, že z našich rukou vzešlo něco opravdu originálního a nevšedního. Z desky máme všichni obrovskou radost.“

Sovětsko-finský špek
Na první dojem by se mohlo zdát, že KYPCK se ve svých textech budou zabývat pouze událostmi druhé světové války, ostatně samotný název souboru a také zvolená image ledacos napovídali. Opak je však pravdou. Vokalista Erkki se při psaní nechal inspirovat bohatou ruskou historií a samozřejmě také vlastními zkušenostmi, které při pobytu v Rusku získal. Kapela se ale také navrátila k rusko-finským vztahům, jež byly v minulosti opravdu silně napjaté a zimní válečné konflikty mezi oběma zeměmi jsou dodnes považovány za nejbestiálnější mordor vůbec. Finové si však paradoxně se svými „rivaly“ dnes už účty spíše nevyřizují, ba co víc, spíše se snaží upozornit na fakt, že oba národy mají a vždycky měly ledacos společného. Např. skladba „1917“ je inspirována skutečným příběhem. Pradědeček bubeníka Hiilesmaaho byl policistou v Saint Petersburgu a text skladby vypovídá o jeho útěku do Finska v období revoluce. Na debutu se však nacházejí i jiné, neméně zajímavé faktory. Erkki několikráte přiznal, že ho velmi ovlivnila díla ruských literátů a překvapivě se také vyjadřuje o Bibli, jakožto díle, které spousta Rusů považuje i dnes za nepřekonatelný klenot. Nicméně mezi největší epochy ruské (či sovětské) historie patří období druhé světové války, které se kapela snažila pojmout vpravdě jedinečným způsobem. Na webových stránkách se to tedy hemží rudými hvězdami, hesly v azbuce a už vůbec nemluvě o obrazech komunistických pohlavárů v čele se Stalinem. Erkki: „Když začaly vznikat první songy, cítili jsme, že by bylo dobré, kdybychom tu tvorbu pojali se vším všudy. Začali jsme oblečením a skončili u nákupu žigulíka, kterého jsme si nechali speciálně přetvořit k obrazu svému. Jak jsme byli do své práce zabraní, jednoduše nebylo snadné přestat a vymýšleli jsme si další a další věci.“ Na stylově ztvárněném webu si tak může fanoušek objednat nejen tradiční merch, ale kupříkladu nefalšovanou plynovou masku s rudou hvězdou, anebo vojenskou košili s logem kapely (jo, mám ji už nějaký ten rok doma 🙂 pozn. aut.). Ostatně tenhle úbor využívají všichni členové KYPCK při koncertech. Ale tohle není zdaleka všechno! Taktéž nástroje v rukou muzikantů jsou značně militantní, přičemž největší perlou mezi kytarami zůstává monument Samiho Lopakky ve tvaru kalašnikova, přejmenovaného stylově na Lopašnikov.

O tento název speciálně vyrobené kytary, jež byla vytvořena přesně podle požadavků pana umělce, se postarala finská společnost Amfisound, která se mimochodem zabývá podobnými nevšedními kousky. Lopakkovo dílo je ale i tak hodně speciální: „Lopašnikov je opravdu umělecké dílo, vytvořené s vrcholnou zručností. Byl jsem úplně pryč, když jsem viděl a zkoušel na tento skvost poprvé hrát. Uvědomil jsem si, že mé mlhavé představy se opravdu proměnily ve skutečnost. Kytara je dělena na skutečné díly, jako tomu bylo u původního AK-47. Spoušť, zásobník a odnímatelný box. Vše je promyšleno naprosto fantasticky. Lopašnikov vypadá jako opravdová zbraň, ale zároveň je také vynikající kytarou. Jeden by si mohl myslet, že je těžké hrát na nástroj, který má takovýto tvar, ale je to přesně opačně. Lopašnikov je jednoduše nejlepší kytara, jakou jsem kdy měl. A další výhoda? Když udělám při hraní chybu a fanoušci to poznají, mají možnost otočit hlavu kytary do mých úst a rozstřelit mi mozek.“ Ovšem nejen nástroj ve tvaru kalašnikova je jediným originálním instrumentem. Basák Jaska T. Ylä-Rautio totiž také zatoužil po něčem zvláštním, přičemž záhy zjistil, že ke zvuku KYPCK se hodí brutálně dusavá basa, a proto na svůj nový nástroj natáhl „jedno silné lano“, jakožto osamoceného sirotka.

EPSON MFP image

Všechno rudě a na Cherno
Máte-li rádi film „Svéráz národního lovu“, jste na správné cestě k pochopení celkového konceptu debutového alba „Cherno“, jež vyšlo v roce 2008. V tvorbě kapely nechybí vážnost, satira, emoce, lačnost, vážnost ani nepopiratelný obdiv k Rusku (či SSSR). Finové tak rozehráli hru s posluchačem, a to v podstatě podobným způsobem, jako to v minulosti učinili slovinští LAIBACH. Nikdo zkrátka neví, co je myšleno vážně a co je třeba jen pouhou nadsázkou. Posluchač je tak postaven před rozhodnutí ve smyslu: „Chci hrát s kapelou tuhle hru či nikoliv?“ Přestože však KYPCK není kdovíjak „komerčně“ založená komanda, povedlo se ji překvapivě prorazit do popředí oficiální finské hitparády, což by zas na druhou stranu nemuselo být úplné překvapení, zvláště když je metal ve Finsku považován takřka za mainstream. Když ale finská kapela přednáší své texty v ruštině, popisuje konkrétní události z dob nedávno minulých, jako tomu na „Cherno“ bezpochyby je, rozhodně to chce od publika hodně silnou dávku porozumění. Sami Lopakka: „Z reakcí domácích příznivců jsme byli příjemně zaskočeni. Možná sami poznali, že se za nic neschováváme a děláme hudbu upřímně. Pochopitelně se však našli i lidi, kteří naši tvorbu nepochopili a stali jsme se pro ně trnem v oku. Pro celou kapelu je však mnohem více šokující to, kterak nás přijali samotní Rusové. Před prvními koncerty tam jsme byli pochopitelně velmi napjatí, ale přivítání, pohostinnost a předně velmi hlasité reakce davů, které s námi zpívaly, to bylo něco, s čím jsme až tolik nepočítali.“

Pojďme se trochu blíže podívat na hudební obsah debutu. Album nabízí devět dílů zatěžkaného a valivého doom metalu, zabaleného do nevlídně studené atmosféry. Jednotlivé skladby spadají svojí tonáží pod jednu střechu, ale zároveň mohou směle fungovat i samostatně. Především klipovky „1917“ a „Stalingrad“ se na dlouhou dobu staly poznávacími skladbami KYPCK, byť celé album, mimochodem zabalené do krásného digipacku, nabízí celou řadu prvotřídních elegií. Na druhou stranu nelze vůbec hovořit o tom, že by jejich produkce byla kdovíjak křehká, jako je tomu třeba u jiných žánrově spřízněných souborů. Kapela svůj syrový záměr, nabalený na neuvěřitelně propracované texty, dotáhla do maximálně vygradované dokonalosti. Co se týče distribuce samotného nosiče, tak dlouho se drželi pouze spolupráce s domácím labelem Uho, z čehož vyplývá, že jinde v Evropě bylo CD takřka nesehnatelné. Pokud si člověk nečichl až ke zdroji, měl jednoduše smůlu. Až za nějaký čas došlo k podstoupení nahrávky společnosti Century Media, čímž se tak distribuce konečně dostala i k nám. V důsledku rostoucí popularity se ovšem začaly vyskytovat také ohlasy negativní – především z domácích končin. „Většinou nás kritizují lidé, kteří nejsou schopni nakouknout pod povrch. My ale rozhodně nebudeme dělat věci polovičatě jenom proto, že se to někomu nelíbí,“ konstatuje Erkki, odborník na ruskou literaturu a především absolvent Oxfordské univerzity v oboru Lingvistika a Ruská literatura. I k němu však posléze doputovaly kritické ohlasy z Ruska, ke kterým se ovšem ještě níže dostaneme.

Strojem času do nitra ruských dějin
Na nástupce alba „Cherno“ se čekalo v podstatě tři roky a pochopitelně nejen příznivci, ale i hudební žurnalisté byli napnuti, do kterých kontroverzních témat se KYPCK opřou tentokrát. Nutno však podotknout, že vydání provázela hromada průtahů, a protože na vině byla jedna nejmenovaná firma, jež v podstatě vydání natolik protahovala, bouchla ve zkušebně KYPCK kamna trpělivosti. Erkki: „Byli jsme neskutečně nazlobení. Příprava desky nám vzala spousty sil, a když pak člověk vidí, že je nahrávka hotová a někde jen tak leží, je to k vzteku. Proto jsme se na všechno vykašlali a desku si vydali sami.“ Pokud je debutové CD výrazně ovlivněno událostmi druhé světové války, tak album „Nizhe“ ještě hlouběji zarývá prst do kronik ruského národa, ze kterého prý čmoudí inspirace na deset dalších alb. KYPCK se tímto tahem alespoň částečně vyvázali z jakéhosi „socialistického náručí“, přestože jejich image zůstala i nadále zachována. Celkově je však album vedeno mimo sovětskou linii a zabývá se dobou Carského Ruska. Je až neuvěřitelné, kterak dokázala dějová linie ovlivnit celkové výrazivo, jež se na první poslech zdá býti jaksi snadněji stravitelné.

Kromě impozantní balady „Alleya Stalina“, se však na desce nenachází žádná další chytlavější skladba, která by posluchače na první dojem upoutala. Vnímavější příznivci (a dost možná i trpělivější), pokud dají albu šanci, prožijí i s „Nizhe“ nespočet příjemných chvil. Je to nahrávka o svébytné ponurosti a naprosto nezaměnitelné spirituální schizofrenii. Kdejakému historikovi by se z fantazie Finů udělalo mdlo, ale jsem pevně přesvědčen, že by se našli i tací, kteří by zatleskali už jen po přečtení několika úryvků z textů: „Album začíná intrem s názvem ‚Gifarus‘ a je pojmenováno podle časového automatu, jehož název jsem si vypůjčil. Na začátku je potom intro, kde je tento přístroj zapnut a posouvá nás pět do ruské historie,“ popisuje Erkki myšlenkový koncept kolekce a v podstatě tím vysvětluje i některé napovrch nevysvětlitelné skutečnosti, vztahující se třeba již k výše zmíněné písni „Alleya Stalina“. „Tuhle píseň jsem napsal na základě svého snu. Je to jeden z dalších snových příběhů, jako tomu bylo na první nahrávce v případě skladby ‚Rozhdestvo Murmanske.‘ Opravdu to není historická píseň! Cílem bylo do ní dostat náladu, kterou jsem pociťoval v onom snu. Z počátku jsem chtěl změnit název na ‚Alleya Staraya‘, protože jsem se nechtěl ani v nejmenším vracet k jakýmkoliv sovětským tématům. Kluci v kapele mě ale nakonec přesvědčili, protože ve sborech to prý znělo zatraceně dobře. Takže jsme to tam nechali. Každý si tak může alespoň stěžovat na to, že zpíváme o Stalinovi.“

Za určitých okolností může být kontroverzní i skladba „Tovarishcham“ („Soudruzi“), ale Erkki je natolik rafinovaný, že i tenhle počin , obklopený socialistickým názvem, dokáže konstruktivně vysvětlit: „Tuhle píseň jsem napsal přímo pro všechny fanoušky KYPCK. Termín ‚soudruzi‘ je často spojován se sovětskou minulostí, je tady tíha toho břemene, ale to slovo má i jiné významy. To je právě i důvod, proč jsme se na ně soustředili. Je to stejné, jako s pojmenováním naší kapely. Každý za ním vidí jen ponorku, přitom je za vším skryto mnohem víc. Pokud někteří lidé říkají, že zpíváme jen o 2. světové válce, tak je to jen známka jejich intelektuální lenosti.“ Pro Erkkiho je historie Ruska velkým koníčkem. Dává tedy smysl, že se jeho vášeň promítá i do hudby, další záliby, pro kterou by kráčel světa kraj. Kromě vlastního světa, ve kterém se rád setkává s legendárními ruskými hrdiny, častokrát utápí svoji mysl nad lahví tvrdého alkoholu. Jeho dekadentní přístup k životu je až romantický a ve své podstatě připomíná i spoustu hrdinů z ruských románů. Proto hned několik skladeb, jež byly Erkkim napsány, pojednávají o jeho životě, anebo také vlastním alter-egu jménem Jegor Kuznětsov: „On je takovou mojí noční můrou, verzí života, který jsem jednu dobu žil. V jeho příspěvcích se však neobjevují jen mé vlastní prožitky a fantazie, ale také všeobecná skepse, která pramení ze současného světa.“ Kuznětsovův život v součinnosti s Erkkim samotným, je na „Nizhe“ zastoupen skladbou „Brothel“, ze které vyplývá, že Erkkiho „dvojče“ ještě zdaleka není pro hlavního protagonistu uzavřenou kapitolou. Inspirace na dně vodky jen tak nevyschne!

Třetí pergamen
V tuzemských luzích a hájích se KYPCK objevili ještě v témže roce, tj. 2011, kdy fanoušci mohli zhlédnout show Finů na jevišti festivalu Brutal Assault a od té doby jakoby se po kapele slehla zem. Rozhýbali všechny struny inspirace a pustili se do komponování nového materiálu, tentokrát už v pěti, ovšem s novým bubeníkem Karihtalou. Co se týče skladatelského nadšení, tak i tentokrát se nejaktivnějším členem „rudého“ společenství stal pochopitelně Erkki, jehož způsob nalézání inspirace je vskutku unikátní: „Obecně se snažím při skládání hudby izolovat od všeho ostatního. Tentokrát jsem utekl do estonského Tallinu, kde jsem strávil asi pět dní ve starém sovětském hotelu a pracoval na všech našich věcech. K tomu jsem všude možně coural, navštěvoval muzea atd. Vždycky potřebuji nějaký čas, abych se pak mohl na všechno pořádně soustředit.“ V důsledku tohoto počínání vyšlo na počátku roku album plné mimořádných kompozic, jež sice nejsou tolik rozvleklé, jako tomu bylo u předchůdce, ale zároveň jsou hodně intenzivní a hluboké. Přestože album „Imena Na Stene“ není dílem koncepčním, zasahuje znovu do života jisté skupiny bláznů, chudých, ale zároveň nespoutaných a svobodných. Takových, kteří jednoduše nemají co ztratit a jejich volnomyšlenkářství je zavádí všemi směry, v souvislosti s albem můžeme říci, napříč skladbami.

Jestliže tedy každá z kompozic zastupuje jeden konkrétní příběh, tak neviditelná linie všechny tyto příběhy zastřešuje. Na albu se tak v podstatě prolínají osudy osob bez ohledu na časovou posloupnost, a tak se nepozorný posluchač může znovu mylně domnívat, že KYPCK těží výhradně z toho, co už bylo jednou zaneseno do učebnic dějepisu: Erkki: „Pokud jde o texty, říkám všem, že naše nové album je velmi aktuální. Rozhodně nejaktuálnější, jaké kdy KYPCK udělali. Nicméně já vždycky psal o svých vlastních zkušenostech, a to i na minulých albech, ovšem až zde byl kladen důraz právě na to, co se mi právě motalo v hlavě. Dokonce i ‚Deti Birkenau‘. Vypadá to, že jde zcela jistě o historickou píseň, ovšem asi tak před rokem jsme navštívili s kapelou Osvětim a na základě této zkušenosti jsem napsal i tuto píseň. Celkově v našich příbězích není ukryta žádná velká filozofie. Postup byl takový, že jsme nejprve měli hotovou píseň ‚Imena na stene‘ a já jsem pak navrhl, že by se deska mohla věnovat stejně, ale název by mohl být v množném čísle. Ta jména představují výčet ruských básníků, spisovatelů, generálů na stěnách petrohradských budov.“ „Devadesát let jsme prožili v tajnosti. Všichni jsme silnější. Soudit nás bude historie – ne ty“. Další úryvek z další neméně scénické skladby „Belorusskii Sneg“, kterou Erkki nazpíval dokonce originální běloruštinou! I když by mi hudebníci nejspíš hezky a od plic vynadali, tak po stránce hudební se lze znovu setkat s neskutečně hutnou porcí doom metalu ve stylu otáčejícího se pásu tanku, kterou ještě v závěru podtrhuje kolosální opus „Tros, Gruzovik i Temnyi Balkon“, jehož součástí je i úryvek z tvorby ruského spisovatele Sergeje Alexandroviče Jesenina.

Jak je vidět, tak Erkkiho v souvislosti s ruským uměním, historií i kulturou hned tak někdo nenachytá, ovšem velkým paradoxem celé kolekce je její termínové načasování. Deska totiž vyšla přesně v době, kdy se na Ukrajině začaly vykopávat první válečné sekery a pokud museli KYPCK během své kariéry bojovat se všemi anti-ruskými proudy, tak v pozdějším čase silně přituhlo. Erkki: „Máme tendenci rozdělovat názory lidí velmi rychle až do těch největších extrémů. Zřejmě nejpočetnější jádro fanoušků máme v Rusku, ale i tam jsme se setkali se spoustou nenávistných reakcí, takže to není jen o tom, že by nás nebrali hlavně Finové. Každopádně ale i v Rusku jsem zaznamenal zprávy o tom, že jsme vypočítaví, že nám jde jen o prachy, jakožto hladovým finským fašistům, kteří se chtějí Rusku jen vysmívat. Ve Finsku si naopak myslím, že jsme komunisté milující Putina. Co nám zbývá, než tohle všechno ignorovat? Na druhou stranu mě nesmírně těší, že nás kupříkladu podporují i velmi zajímavé osobnosti ze Spojených států. Lidé posílají obrázky, kde jsou obklopeni věcmi od nás atd.“

A co si v oné době Erkki opravdu myslel o ukrajinské krizi? Domnívám se, že ve světě metalu bychom jen stěží našli povolanějšího člověka: „Ukrajina byla rozdělena na východě i na západě dlouho předtím, než začala krize a já si nemyslím, že bylo od Ruska i EU moudré pouštět se do až takto vyeskalovaných problémů. Jakmile se tam začaly objevovat mezinárodní síly, aby udržely mír, začali na Maidanu umírat lidé. Myslím, že OSN je tímto mrtvá a opravdu se z toho všeho stala jen hra politiků a bohužel, je to hra i pro politiky tady ve Finsku. Nevzpomínám si, že bych v průběhu svého krátkého života žil v takhle hloupé době. Myslím, že může být klidně ještě hůř. Vidím to tak, že problém od začátku spočíval v tom, že dva lidé chtějí různé věci, a pak tu najednou byli extrémisté v rámci režimu Kyjeva, a tím se nedůvěra na východě ještě prohloubila, přičemž podpora Ruska vyvolala paniku na západě. Je smutné, že tohle všechno jsme už jednou v Evropě viděli hned po druhé světové válce. Jen doufám, že lidé jsou chytřejší než politici, protože na úplném konci to budeme jen my, ti jediní, kteří nakonec za všechno zaplatí. Ale jak už jsem uvedl, myslím, že s rozluštěním událostí bychom se měli vrátit do Kyjeva. Jistě, ruská vláda není bez viny, ale způsob, jakým EU a USA řešily onen stav, ukazuje na otřesné vedení státnictví, nemluvě o nepochopení historických a politických skutečností. Divím se, z čeho jsou nyní tak ohromení. Bohužel, všechno to směřuje k dlouhodobější krizi a obávám se, že to bude jen horší,“ dodal lídr KYPCK tehdy ještě na startu konfliktu, a zároveň se rovněž pozastavil u šíře oboustranné propagandy. Přestože jsou KYPCK po stránce umění zapálenými rusofily, nikdy jim nebyl lhostejný ani názor finské veřejnosti: „Nejvíce skeptický jsem pochopitelně k finským médiím, jelikož jejich program je čistě anti-ruský a prioritou se nyní stalo dotlačení Finska do NATO. V současném politickém klimatu to však nepovažuji zrovna za nejlepší krok. Tady totiž existují pouze dvě strany příběhu a výběr jedné z nich je pochopitelně hodně obtížný. I pro někoho, kdo čte pouze ruské právy. Je to jednoduše propaganda obou stran, nová zvěrstva proti zvěrstvům. Lidé byli vtaženi do chaosu prostřednictvím hrozných zpráv a nikdo vlastně ani pořádně neví, co se kde skutečně stalo a stěží se to někomu podaří dotáhnout tak, aby se to zjistilo. Smutné konstatování, která v podstatě popisuje válku a zločiny, které můžeme každý den sledovat v přímých přenosech.“

Na Nule
„Имена на стене“ je perfektní album a do dnešních dnů ho velmi často poslouchám. Nahrávka mě sejme už jen tím, když se podívám na originální obal CD. Něco podobného snad ještě nikdy nikdo nevymyslel! A přitom je to tak jednoduché! Od dalšího alba „3epo“ („Zero“), jež se v metalovém kolotoči objevilo na podzim roku 2016, jsem si tedy mnohé sliboval. Domnívám se, že jsem nebyl sám. KYPCK po dvou letech znovu nasadili hodně silný kalibr a svou produkci ještě více zhutnili (u předchozí nahrávky jsem měl pocit, že už to snad ani víc nejde) a svým způsobem vytvořili specifickou alternaci k albu „World Coming Down“ od TYPE O NEGATIVE. Modernější zvuk a ruské obyčeje však pochopitelně torpédují kolekci do úplně jiných končin. Provokativní song „Rusofob“ je téměř punkově přidrzlý a ironický. Celkově však KYPCK znovu zabředli prostřednictvím Erkkiho do uměleckých končin, a to hned v úvodním tracku „Ya Svoboden“. Ten je inspirován životem ruského spisovatele Lermontova, který svůj dobrodružný život zakončil ve střeleckém střetnutí (mimochodem ho dohnal stejný osud, jako jeho „kolegu“ Puškina). A v čem je album „Zero“ speciální a svým způsobem rozdílné? Domnívám se, že především naléhavostí a vyostřením všech standardních atributů.

Pomyslným vývojem prošel i Erkkiho uvěřitelný zpěv, bez kterého si KYPCK v podstatě ani nelze představit. V „На небе вижу я лицо“ („I See a Face in the Sky“) lze ovšem zaslechnout i vokální novinku v podobě hostujícího ženského přednesu (Anna Jousne). Jedenáctiminutový opus je dalším silným okamžikem alba, jež se ale neobejde bez posluchačova soustředění. Rovněž čtvrté album tedy doporučuji všem milovníkům hutného doomu, o jehož osobitosti není třeba pochybovat. A nyní aktuální zprávy z tábora KYPCK, o které jsem požádal právě Erkkiho: „Máme takřka složenou veškerou hudbu pro naše další album. Zatím nemáme hotové žádné texty, ale i tak si myslím, že v létě zamíříme do studia. Také bychom se měli představit na jednom z prvních festivalů v Rusku, ale zatím vůbec nevíme, co se stane. Situace kolem koronaviru je teď hodně nejistá.“ Nám všem nezbývá nic jiného než si držet palce. I s přispěním hudby originálního finského tělesa.

Bonusové body:
– protože jsem si tímto článkem udělal radost, do textu jsem zasadil fotky z vlastního archivu 🙂
– zde najdete rozhovor, který jsem s KYPCK uskutečnil v roce 2014: https://rumzine.com/kypck-2
– Sami Lopakka během krátké doby pronikl mezi finskou literární smetánku. Jeho novely překvapivě slaví úspěchy na skandinávských trzích. Z jeho pera vzešel debut „Marras“ (2014) a posléze také nástupce„Loka“ (2019).

ALL

https://www.kypck-doom.com/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *