Třetí zastávka s finskou kapelou KYPCK (KURSK), jež naprosto osobitým způsobem popisuje dějiny Sovětského svazu, se nazývá „Imena na Stene“, což je samo o sobě pojmenování nepříliš veselé. KYPCK však nikdy nebyli o radosti! Jejich hudba vždy vyvolávala určité otazníky a dá se říci, že stejně je tomu i tentokrát. Hudební obraz KYPCK, se však nenápadně posunul do trochu odlišnější roviny, která si neklade za cíl udusat posluchače pocitovými kompozicemi (jako tomu bylo na předchozím albu „Nizhe“), ale zprostředkovat mu historické obrazy pomocí stravitelnějších písní.
Když pominu závěrečné dvě skladby, tak všechny další, mají jasně zvolenou strukturu se zřetelně výrazným refrénem. Pokud vám tedy v hudbě KYPCK vždy chyběly nějaké záchytné body, vězte, že právě tady je většina věcí jinak, byť žánrové zaměření se pochopitelně nikterak nezměnilo. Aby se však posluchač během poslechu dostal do patřičné nirvány, je rozhodně potřeba poslechnout si desku hezky v klidu. Povrchní poslech vám o albu neřekne v podstatě vůbec nic. Pokud však stránkami tohoto „zvukového deníku“ budete otáčet hezky pomalu, prožijete prostřednictvím doom metalového líčení, nespočet mrazivých okamžiků.
První skladba „Prorok“ startuje v tradičním „kurskovskému duchu“, jež spočívá především v hutných kytarových riffech a naléhavém ruském přednesu, předpovídajícím matičce Rusi útrpnou budoucnost. Jednou z nejmelodičtějších písní je posléze skladba titulní, která se svým výrazivem přibližuje až k hranicím rocku, nicméně vše je nějakým zvláštním způsobem zabaleno do ostnatého drátu. Možná proto, aby posluchač nebyl vytržen ze zhudebněné bolesti a zoufalství… Typickým znamením nové cesty KYPCK, je pak opravdu nádherný refrén – snadno zapamatovatelný. Přes dusavý a zatěžkaný pochod 
„Voskresenie“ se poté celý komparz přesouvá do prostorů koncentračního tábora Birkenau a… tady jednoduše atmosféra kyne, bolest skladby „Deti Birkenau“ je naprosto bezbřehá. Obdobných pokusů o zprostředkování atmosféry z táborů smrti už tu bylo mraky, ovšem ne každé kapele se povede vytvořit něco podobného! Neskutečná autentičnost a předně absolutně nečekané defilé, v podobě závěrečného gothic tripu směrem k poslednímu albu SENTENCED (odkaz pánů Loppaky a /Kukkohoviho). Nejchytlavějším kusem této intenzivní skládanky je ovšem partyzánská elegie „ Gryaznyi Geroi“, jež popisuje pocity toulajícího se vojína, provinilého už jen tím, že je nucen brát zbraň do rukou a zabíjet.
„Devadesát let jsme prožili v tajnosti. Všichni jsme silnější. Soudit nás bude historie – ne ty“. Toť úryvek z další neméně scénické skladby „Belorusskii Sneg“, kterou podle všeho nazpíval Erkki Seppänen (jinak skutečný profesor a specialista na ruské jazyky) originální běloruštinou! S posledními třemi skladbami, se hudba KYPCK, zničeho nic proměňuje v tryskající pramen jízlivosti a bez obalu je cítit, že především na některých vybraných slovech si dává Erkki notně záležet. Po hudební stránce tu pak znovu máme valivý doom metal (post-metal) ve stylu otáčejícího se pásu tanku. Hrůzostrašný závěr předposlední „Etoi Pesni Net“ není nic pro slabé povahy (samozřejmě v případě, kdy se vám povedlo do celého příběhu dostat). Kolekci poté uzavírá kolosální opus „ Tros, Gruzovik i Temnyi Balkon“, na pozornost rozhodně nejnáročnější skladba, jejíž součástí je i úryvek z tvorby ruského spisovatele Sergeje Alexandroviče Jesenina. Když pominu velmi vkusné a melodické zakončení, rozhodně se jedná o nejmonotónnější skladbu alba – jednoduše proto, že zde byl obsah lyriky povýšen nad samotnou hudbu, nicméně tento detailně vybroušený klenot si snad ani jiný závěr nezasloužil.
Nevěřil jsem, že to KYPCK znovu dokáží, ale stalo se! „Imena Na Stene“ je vskutku parádní album, na kterém si kapela nechala proklatě záležet. Po excelentním debutu a v něčích očích nudném nástupci, se KYPCK znovu předvedli v plné parádě, přestože tyhle sovětské bajky jsou určeny pouze specifickému druhu publika. Rozhodně jedna z nejzajímavějších desek tohoto roku! Věřte mi, tohle se jen tak rychle neoposlouchá!
ALL