Dnešní doba skýtá málem nekonečné možnosti, přesto méně je někdy více. Černobílé industriální motivy na kvalitně vytištěné, normálně oříznuté dvojstránce by měly být normální. V tomto ohledu je vše v pořádku.

Japonský umělec Kenji Siratori ve své neuchopitelné diskografii brousí všemožná zvuková zákoutí. Na tomto splitu divoce pohybuje ruchy a hluky, jež se odtrhávají od křehkého základu, který navíc ničí a škrábou. Malé ostrůvky chvilkových zklidnění jsou až neznatelná. Zvuk je na poslech příjemný, vše je přehledné, přesto neočekávatelné. Určit jakým způsobem bylo dosaženo výsledku není tajemné, ale nahlížet se na to dá z různých směrů.

Paregorik z naší republiky je Martin Sap, ve skutečnosti Martin Šafář. Má počáteční nevěřícnost je záhy rozmetána ostrým harsh noisem. V kontrastu s japosnkým kolegou působí zkraje nahrávky dobře, ovšem už po pár minutách mi přijde dost statický. Určitě se v celku i něco děje, ovšem to ocení jen nejotrlejší a zkušení posluchači. Ostatním zůstane pocit nudy. Tipnul bych si, že stačilo otočit poměr při mixu, tedy lehce upozadit bytelný zacyklovaný drsný základ a vytáhnout přídavné hluky.

RadeK.K.