V poslední době mám pocit, že úplně ty nejkrásnější prožitky z hudby mi přinášejí buďto úplně neznámé spolky, a nebo formace od kterých bych to ani náhodou nečekal. V případě ruských KAUAN však platí obě varianty. Album „Lumikuuro“ totiž nabízí vskutku luxusní hudební menu, postavené na velké promyšlenosti a všudypřítomné procítěnosti. Trojice intelektuálů na svůj debut napasovalo všechno to, co se jim jako posluchačům líbí a vlastně všechno to, co je při skládání hudby ovlivňuje. Na první pohled by se mohlo zdát, že KAUAN si spletli hudební učebnici s kuchařkou Pejska a Kočičky, ovšem není tomu tak. Právě tento široký rozhled jakoby otevřel kapele oči.
Prvním výrazným atributem kapely KAUAN je doom metalová „pomalost“ a tryskající proudy poetična. Jednotlivé kompozice jsou, jednoduše řečeno, zhudebněnými básněmi. Struktury skladeb jsou pestrobarevně oděny do podzimního kabátku a ani smítkem se neotírají o zavedená metalová klišé. Přiznávám se, že podobný chlad jsem naposledy cítil z výtečných anathemovských alb „Eternity“ nebo „Alternative 4“. Díky tomuto hudebnímu výrazu znějí KAUAN naprosto „nerusky“, byť i jakýsi náznak folku se na tomto kotoučku najde. Kapela však evidentně necítila potřebu zapadnout do obrovské škály folk metalových „příživníků“, byť to možná i v samotných počátcích měla v úmyslu. Až v průběhu skládání však KAUAN zjistili, čeho všeho jsou schopni. Především bravurní hudební zručnost houslistky Mushnikové je dovedla na rozcestí světla, které v jednom zlomku vteřiny bojuje o přežití s nezadržitelnou temnotou. Dalším důležitým nástrojem jsou klávesy, potažmo klavír. A dost možná jsou to housle a klavír, jenž ve mně vzbuzují silné anathemovské vzpomínky.
Aby nám sem ale toto album padlo v rámci stylu, o kterém píšeme, nesmím zapomenout na další hudební část mozaiky, silně navazující na předchozí článek. Nejedná se pouze o black metalovou auru, ale zákonitou návaznost na funeral black metalové spolky, utápějící se v sebevražedných stavech a nekonečných depresích. KAUAN však jdou v tomto ohledu možná ještě dál. Sice si neházejí mašle kolem krku, nicméně jejich „status quem“ je umělecké vyjádření co možná nejčernějšího smutku. Kapela opravdu působí velmi „umělecky“ a možná, že byste v některých chvílích ani nepoznali, že se jedná o metalovou kapelu (samozřejmě, proč i metal nepovažovat za umění – proto berte tuto charakteristiku jako pouhý příměr). Nabroušených kytar je na desce pomálu, na druhou stranu notně páchnou black metalem a totéž platí o skřehotavém vokálu, jenž de facto platí za ústřední pěveckou jednotku, ačkoli i toto ZLO je konfrontováno DOBREM za pomoci zpěvu dívčího. Naštěstí se však nejedná o žádné uječené soprány, ale naprosto přirozené zpěvy, patřící zřejmě slečně houslistce. Aby toho nebylo málo, backing vokál je ještě zastoupen zpěvem mužským – čistý výstup prokletého básníka z hlubin temnot!
A co byste ještě měli o této nahrávce vědět? Určitě to, že KAUAN nepoužívají svůj rodný jazyk, ale finštinu! Marně jsem pátral po důvodu, kapela nevládne webovými stránkami, a tak mi v tomto ohledu smysl této volby poněkud uniká. Tím však nechci tvrdit, že mi finština v celkové produkci nějak zvlášť vadí. To spíše opak je pravdou. Tajuplná a „kulatá“ slova do hudebního obrazu skvěle pasují a v některých momentech jde o čistě alegorickou lahůdku! Vokály jsou navíc velmi čitelné, z čehož usuzuji, že ani textová složka není kapele úplně ukradená. Jinak ještě pro doplnění. S ruštinou se lze na tomto kotoučku setkat pouze při bonusové a zároveň akustické ukolébavce „Syleily Sumu“, jenž byla zařazena na úplný závěr (s třešničkou v podobě využití saxofonu).
KAUAN natočili výborné album. Po všech stránkách vyvážený materiál bude lahůdkou pro každého milovníka temné romantiky. Je neuvěřitelné, kam až se dá v metalu dojít. Pokud někteří lidé tvrdí, že (black) metal je neohebný kov, nech si toto album pozorně poslechnou! Pět kilometrů k popu, pět kilometrů k black metalu, dva k doom metalu… Krásná to věc!
ALL