Když brněnská INSANIA začala pomalu a jistě podnikat první hudební krůčky, bylo mi sotva osm let. Svět byl tehdy úplně jiný. Doma jsme neměli telefon, dědeček zíral do černobílé televize a z rádia vyhrávaly Kroky Františka Janečka. Jak často říkávám, tahle doba měla jednu velkou výhodu a sice tu, že bylo kam utéct (myšleno na západ), kdežto v současnosti nám už nepomůže nikdo a nic. Nicméně stále nás může těšit skutečnost, že kolem sebe máme stále dostatečný počet revoltujících hrdinů, mezi které řadím i Polyho, jež si na velké okázalosti nikdy moc nepotrpěl. V následujícím rozhovoru se o tom určitě sami přesvědčíte…

Když se blížilo vaše dvacetileté výročí, ptal jsem se tě na to, kterak ho oslavíte. Tehdy jsi mi odpověděl, že tyto okázalosti nemáš příliš v lásce. A hle! Nyní tu mám 25 let a nějaké oslavy se přece jen podařilo dát dohromady. Znamená to, že jsi změnil názor? Čím to?
To je fakt. Pamatuju si, že jsem ti to říkal. Ale během těch pěti let jsme se o tom bavili v kapele a došlo se k názoru, že bychom to pro ty generace ztracenců, co nás za ty roky poslouchali, měli udělat… že jim to dejme tomu dlužíme.

Osobně znám spoustu fanoušků, kteří by na vaši hudbu mohli přísahat dnem i nocí. Jak ti to zní, když o vás mnozí lidé hovoří jako o kultovní kapele? Jaký je to pocit, když si pomyslíš, že na této planetě jsou jedinci, pro které je vaše hudba učiněným štěstím?
Je to sice od tebe hezký, že o tom takhle mluvíš, ale jsme jenom jedna z tisíců kapel. Za ty dlouhý roky jsme schopní na sebe koukat s dostatečným odstupem a vidět celý to potrhlý hemžení, jehož jsme součástí. A při tom pohledu člověka velice rychle přejdou myšlenky na vlastní důležitost.

25 let je už skutečně pořádná halda času. Jak se za tu dobu u tebe proměnil žebříček hodnot a tvůj náhled na INSANII?
Změnil se zásadně. Především se člověk za tu dobu zbaví zbytečných ambicí, komplexů atd. – a po téhle očistné kůře pokračuje pouze proto, že ho to naplňuje. Záměrně neříkám „pro radost“, protože k radosti má ten pocit daleko. Přece jen s vyšším věkem přichází i jistej cynismus, úbytek energie a elánu… ale stále cítím silnej pud se vyjadřovat.

V úplných počátcích neměla INSANIA na růžích ustláno. Tehdejším režimem jste byli zakazováni, aniž byste se dopouštěli nějakého závratného rozvracování republiky. Na starých fotkách navíc působíte jako nevinní hoši, kteří by sotva mohli rozpoutávat nějaké závratné nepokoje. Nebo se pletu?
To jen ukazuje na to, jak byl tehdejší režim striktně sešněrovanej – vadil tu jakejkoli svobodnej projev. Stát se cítil ohroženej třema osmnáctiletýma klukama, kteří jen z podstaty své přirozenosti hráli divokou muziku. Ale „byli jste zakazováni“ je přemrštěná formulace. Prostě za námi přišel člověk z StB a řekl, že buď s kapelou přestaneme, nebo nám všem zařídí vyhazov ze školy a budeme mít další problémy a v bytě kluka, kterej nám dělal fanklub (rozesílal naše kazety apod.), udělali večer razii a všechno odtud odnesli. Šli jsme tedy cestou menšího odporu a řekli si, že nám nic nebrání v tom, změnit si název a hrát dál pod utajením jen pro pár známých a pro sebe. Vůbec jsme nezvažovali možnost skončit s hraním úplně.

Přišels po revoluci ještě někdy do kontaktu s lidmi, kteří proti vám kdysi zbrojili a dělali vám problémy?
Ne, nikdy. Já osobně jsem se s nimi dokonce nesetkal ani tenkrát. Ten estébák tehdy zašel jen za Vrbou a Malcevem – oba byli v prvním ročníku na právech. Takhle „pokryli“ rovnou dvě třetiny kapely. Proč by se trmáceli ještě zvlášť za mnou?

Dobrá, ale jak na tvoje hudební snažení reagovali rodiče? Asi nebylo úplně lehké vidět vlastního syna, kterak si „šlape po budoucnosti“…
Víš, že si na to vůbec nepamatuju? Pravděpodobně o tom ani nevěděli. Nevzpomínám si, že bych to s nimi rozebíral. Ale jak je znám, asi by je to znepokojilo.

Co říkáš na současný úspěch KSČM v komunálních volbách? Bereš tento výsledek jako určité nebezpečí, které může v budoucnu ohrozit naší svobodu? Spousta lidí dnes naopak tvrdí, že hůř už snad být ani nemůže. Jaký je tvůj pohled na současnou politickou situaci, tolik zapeklitou…
Až budou mít komunisti 35 % ve volbách do parlamentu a budou sestavovat vládu, pak budu mít obavy, ale jejich volební úspěch v krajských volbách považuju zatím jen za jakýsi varování vládním stranám, že lidem dochází trpělivost. Já už skoro nedělím na pravici a levici, ale spíš bych ocenil v politice slušný lidi, ať přijdou zleva či zprava. Jsem znechucenej korupcí a různými stranickými divadýlky jako většina z nás. Zároveň uznávám, že tahle vláda to má těžký. Přišla do úřadu v době krize a musela dělat samé nepopulární kroky.

Máš přehled, kolik se v INSANII nakonec vystřídalo muzikantů? Jsi v kontaktu s některými bývalými členy?
V INSANII se zase tak moc lidí nevystřídalo. Se všemi jsem v kontaktu. S Malcevem a Vrbou jsme INSANII zakládali, „nová“ INSANIA od r. 992 už byla s BlackDrumem a pak už se střídali jen basisti. Po Marku Loučkovi (byl s námi jen rok) přišel Calvera a po něm od 996 už Klíma. První klávesista byl Maria Rosse (album „OUT“) a od alba „Rock´n´Freud“ je s námi Tudy. Takže na pětadvacet let žádná velká fluktuace.

Na INSANII mě od úplných počátku interesovalo ono myšlenkové propojení anarchie s okultismem či dokonce Satanismem (i když…). Jak jste se k tomuto ideologickému crossoveru vlastně dostali? Domnívám se, že některým lidem jste v hlavách dokázali způsobit pěkný zmatek. Určitě mi dáš také zapravdu, že někteří ortodoxnější posluchači vás odmítli, aniž by vás slyšeli…
Vždycky na nás působilo víc vlivů a ty se v nás spojovaly. Za druhé by nás ani nebavilo dělat něco, co se dá nějak přesně, suše definovat. Jestli se ptáš na to, jak jsme k tomu dospěli, tak zpětně ani nevím. Byl to z naší strany přirozenej vývoj. A určitě jsme nikdy nebyli oblíbenci ortodoxního publika, které má rádo čistotu stylu. To je fakt.

Nevím proč, ale vždycky jsem měl brněnskou scénu rozdělenou na ROOT a INSANII. Dnes už jsi sice s Big Bossem dlouholetý kamarád, nicméně jak bys zavzpomínal na vaše prvotní seznámení? Ptám se proto, že ROOT byli od počátku ortodoxně blackmetaloví, čerpali inspiraci ze Satanismu, zatím co vy jste se na úkor „pána pekel“ spíše dobře bavili. Někdy to skoro mohlo vypadat na takovou mírně úmyslnou konfrontaci… 🙂
S Big Bossem jsme se seznámili poměrně záhy. Kluci, kteří nás poslouchali, nám přinesli demo ROOT. Na setkání si vzpomínám. Šel jsem za Big Bossem k němu domů. Dospělej chlap s vlastním názorem a pokojem vyzdobeným obrácenými kříži a lebkou udělal pochopitelně na osmnáctiletýho kluka dojem. Já pak po „zákazu“ INSANIE rok v ROOT hrál. Ale my byli prostě z jinýho těsta, takže k žádnýmu zásadnímu myšlenkovýmu protnutí mezi námi nedošlo.

V devadesátých letech vás mnohá media označovala za hardcoreovou kapelu. Domníváš se, že tohle označení bylo skutečně na místě? Tehdy byly v kurzu kapely jako BIOHAZARD, SICK OF IT ALL, RAGE AGAINST THE MACHINE atd., ke kterým jste měli přece jen poněkud daleko. Jaké obecenstvo na vás vlastně tehdy chodilo?
Na začátku 90. let jsme hráli pod názvem SKIMMED a to byl dejme tomu hardcore s prvky rychlýho thrash metalu. Přes vydavatele Malarie records jsme byli taky dost propojení s HC scénou, Malarie vydala i první album „Crossfade“ nové INSANIE, takže proto nás označovali jako hard core, ale dávno už jsme byli někde trochu jinde. Se zařazením naší hudby byl vždy problém a hodně pořadatelů apod. po nás chtělo nějakou charakteristiku, takže jednu dobu jsme i sami používali označení „astrální hardcore“, což nám ryzí HC kapely zazlívaly. Dostávali jsme i agresivní maily, ať přestaneme laskavě blbnout lidem hlavy. Sám nevím, jak nás definovat. V současnosti hodně vycházíme z podladěných metalových riffů, ale na ně montujeme někdy goticky temný, někdy až popový klávesový nápady.

Jaký byl tehdy tvůj náhled na punkovou scénu? HNF, ZÓNA A, SLOBODNÁ EURÓPA, ŠANOV 1…
Hodně jsme se SKIMMED s těmi kapelami tenkrát hrávali na větších akcích, protože Malarie jako HC label byla propojená i s punkovou scénou. Tenkrát mě punk vůbec nezajímal. Dnes si ty kapely zpětně objevuju a některý z nich mě velmi baví.

Kdybych měl možnost rozdělit diskografii INSANIE na dva celky, tak právě ta druhá půlka by začala někde na pomezí alba „Virtu-Ritual“, které vás představilo v trochu pozměněné image. Jak vzpomínáš na dobu konce milénia?
Myslím, že my jsme se více či méně posunuli s každým albem někam trochu jinam. Konec milénia jsem očekával s napětím – doufal jsem, tehdy ještě ponořený do mysticismu, že pomalu nastane jakási etapa osvícení… že se lidem „otevřou hlavy“. Nic takovýho se ale pochopitelně nestalo.

Na otázky ohledně vaší zastávky v USA jsi už určitě odpovídal několikrát, takže se pokusím o trošku jiný dotaz. Změnil se v tvých očích náhled na Ameriku poté co jsi ji osobně navštívil?
Byli jsme tam necelej měsíc, zahráli jsme pár koncertů, a to jen na západním pobřeží, takže nejsme schopní hodnotit celou Ameriku. Ale měli jsme to štěstí, že jsme žili přímo mezi těmi lidmi, spali u nich doma (nikoli v hotelu, odříznutí od reality), trochu jsme cestovali a viděli spoustu zajímavých věcí, podle kterých si uděláš obrázek. V samotným Seattlu např. panoval svým způsobem větší komunismus než u nás před revolucí – telefon po městě (a tedy i internet) zdarma, MHD v centru zdarma, na místním magistrátu rozdávali jídlo… Fascinovalo mě tenkrát, jak to tam kvasí, potkali jsme spoustu kreativních lidí (ale i hajzlíků, co se nás snažili okrást…). Když jsme tam letěli, měl jsem USA zafixovaný jako Hollywood, McDonald´s, Coca Colu. Když jsme odlétali, byl jsem víceméně nadšenej. Vzniká tam spousta úžasnýho nezávislýho umění, který se k nám vůbec nedostane.

Koncert v Seattlu jste později vydali jako neřadovou nahrávku. Jak na ní pohlížíš s odstupem času? Jaké to vlastně bylo, zahrát si ve městě, které de facto vychovalo stoupence populární vlny grunge? Jak na tento žánr s odstupem času nahlížíš?
Bylo to poměrně vzrušující – bavit se s kámoši lidí ze SOUNDGARDEN, PEARL JAM, točit se zvukařem, kterej točil s ALICE IN CHAINS, zajít se podívat na Hendrixův hrob. V Seattlu bylo tenkrát cca 200 rockových klubů a v každým byl skoro každej den nějakej koncert. Dnes bychom si to asi užili víc, protože tenkrát jsme museli dost sušit hubu. I to pivo pro nás bylo velice drahý, takže jsme si dali třeba jedno za večer. Grunge hodnotím jako úžasnou věc – přinesl světu záplavu zajímavých kapel, který zněly nově, byly to tvrdý kapely, co vyšly často z metalu či HC, ale nebály se experimentovat, vstřebávat jiný vlivy a používat i velmi melodický nápady.

Další silné období kapely INSANIA se váže k roku 2001, kdy jste vydali album „Trans-Mystic Anarchy“. Tohle album u fanoušků opravdu zabodovalo a dokonce mám pocit, že jste touhle deskou oslovili mnohem širší spektrum posluchačů. Co si o tom myslíš? Já osobně se domnívám, že právě v této době se začaly lámat ledy mezi jednotlivými hudebními škatulkami a také posluchači začali být více otevřenější…
Tak to nedokážu posoudit. Je pravda, že tohle bylo období, kdy na nás chodilo zřejmě nejvíc lidí. Na koncertech se mísili metalisti s punkáčema, kluci v kostkovaných košilích, holky v batykovaných halenkách, androši… svým způsobem tohle složení publika s jistou aktualizovanou obměnou trvá dodnes, i když poslední dobou si k nám hledá cestu zase víc metalistů.

U „Trans-Mystic Anarchy“ bych ještě chvíli zůstal. Mám dojem, že právě na této desce sis začal ještě více pohrávat s texty, které jsou plné metafor, satirický sloganů, u kterých člověk vlastně vůbec neví, zda-li jsou myšleny vážně, anebo zda-li berete celou věc spíše s černým humorem. Třeba při jedné cestě vlakem jsem na vlastní uši slyšel právověrné black metalisty, kterak nekonečně vyřvávají: „rouhání je pro nás evergreen“… Myslíš, že by si lidé měli z vaší tvorby brát jen to co potřebují, anebo bys byl radši, kdyby se sami nad vaším poselstvím zamysleli?
Zas bych byl opatrnej, pokud jde o termíny jako „poselství“ – ve spojení s mou osobou mi zní trochu absurdně. Tenkrát mě myšlenkově docela ovlivnil Timothy Leary – i on pletl pátý přes devátý, psychologii s kabalou, chemií, východním náboženstvím atd., ale velmi vtipně. Já si začal pohrávat s kombinováním okultismu, anarchie, psychedelie, vesmírna – dost jsem se tím bavil. Jinak to byly ale často slovní hříčky či slogany, který žádnej hlubší význam neměly, kromě toho, že chtěly provokovat nebo pobavit. Takže pokud někoho provokovaly k zamyšlení, nebyl jsem vůbec proti.

Ve tvých textech se rovněž vyskytuje postavička jménem Joe, kterého jsi ve své podstatě přivedl na svět ty sám. Někde jsem četl, že to byl tvůj jakýsi imaginární hrdina, na kterého sis v dětství hrál. Jaké jsi vlastně prožil dětství?
Já si na Joea nehrál, ale byl to tuším zápornej hrdina nějakýho rodokapsu a docela mi učaroval, takže až mnohem později se mi náhodou objevil v textu a já si z něj postupně vytvořil až mýtickou postavu dobrodruha, kterej se s radostí vrhá do každýho průseru za hranou zákona, zabývá se kyber-alchymií a podobnými legráckami. Já prožil pěkný dětství. Hodně jsem sportoval, četl – vyrostl jsem na foglarovkách, verneovkách, s hudbou jsem začal laškovat až někdy v 15 letech, až když jsem zaslechl první tvrdý a podvratný kapely. Do té doby mě moc nezajímala.

Dokázal bys porovnat životy současných mladých lidí s tím tvým, když ti bylo cca. patnáct nebo šestnáct let?
Myslím, že v jádru se nic nezměnilo, až na to, že my neměli FB a tyhle věci. Já byl navíc podivín, kterej se moc nezapojoval do takových těch normálních radostí mládí. Odmítal jsem dělat věci jenom proto, že je dělali ostatní: např. jsem nechodil do hospody – přišlo mi to jako ztráta času a pivo mi stejně nechutnalo, holky mě pod zhoubným vlivem foglarovek příliš nezajímaly, takže jsem radši četl, hrál tenis, učil se na kytaru, vymýšlel blbosti a hodně jsem kreslil a maloval. I dnes bych byl stejnej.

Chodí dnes na INSANII mladí lidé, anebo se vaši fanoušci rekrutují spíše z těch třicátníků, čtyřicátníků…? Ptám se proto, že i vaše hudba prošla za těch pětadvacet let docela zajímavým vývojem, přičemž nepůsobíte zrovna tak, že byste se chtěli ohlížet zpátky…
Starší fanoušci na nás téměř vůbec nechodí. Pár ke čtyřicítce se jich najde, ale málo. Většinou jsou to mladí kluci, holky, který baví hledat si v našich textech svůj vlastní smysl. Často studenti, tahle věková skupina – nacházejí si nás pořád noví a noví nešťastníci, přičemž staří odpadají. Většinou jsou už líní vůbec někam večer vyrazit, ale nechci je kritizovat. Často poslouchají muziku jenom doma a kupují si přes náš eShop cédéčka, vinyly, trička (protože jsou to sběratelé – svoje sbírky si hýčkají jako to jediný, co jim zbylo z mládí), což kapelu drží nad vodou a chci tímto upřímně poděkovat všem, co si přes náš eShop na www.insania.cz někdy něco objednali.

Jak se kupříkladu stavíš ke kapelám, které jsou spíše konzervativní a ve své podstatě hrnou ten svůj „old school“stále dál a dál v prakticky nezměněné podobě?
Svým způsobem to obdivuju, protože já bych toho nebyl schopen. Potřebuju nějakej vývoj a možnost svobodného pohybu. Pokud hraješ něco ortodoxního, máš velmi úzké mantinely, mezi kterými se můžeš pohybovat.

Nyní se dostáváme k albu „Out“, na které jste se pustili především do bulvárních plátků. Čím tě moderní masmédia nejvíce rozčilují? Jaký je tvůj názor na práci české veřejnoprávní televize? Domníváš se, že dostatečně plní svůj účel, když už na její činnost přispíváme?
Bulvár jako takovej mi přijde odpudivej. Ale jsem teď dost odstřihnutej od dění, docela mě potěšilo, že už ani neznám polovinu z těch jmen, který mi někde na Seznamu vyskočí v nějakých rádoby senzačních bulvárních titulcích, jsou to nejspíš herci z nových seriálů a zpěváci z nových úžasných muzikálů, takže už se k tomu nechci a neumím vyjadřovat. Veřejnoprávní televizi, ani žádnou jinou, si soudit netroufám. Sice vlastním přijímač, ale máme ho zastrčenej v „Obrazárně“ a prakticky ho vůbec nezapínáme.

S bulvárem dlouhodobě bojuje i Jan Kraus. Jaký je tvůj názor na tohoto člověka? Na podobnou otázku už jsem se ptal i Big Bosse a mám ji připravenou i pro tebe: byl bys ochoten být hostem v jeho show?
Jan Kraus je vtipnej a chytrej člověk. Líbí se mi, že to není klasickej přizdisráč jako většina mediálních hvězd, co se snaží být se všemi zadobře. Když jsem ještě sledoval televizi, jeho pořad patřil k tomu, na co se dalo dívat. Ale nevím, jestli bych byl schopen v takovém pořadu mluvit (pokud by mě tam vůbec někdo zval) – před tímhle druhem publika, s vědomím, že musím být „sympaticky vtipnej“. To by mi nešlo.

Většina lidí bulvární noviny odsuzuje a rovněž se negativně vymezuje i ke komerčním televizím. Jak je ovšem možné, že je třeba Blesk stále nejčtenějším deníkem?
Nejspíš to patří k lidské přirozenosti. Tak nějak jsem se s tím už smířil. Bylo to tu odpradávna, ta poptávka byla i za socialismu, jenže tu chyběla nabídka. To byl jeden z mála bohulibých rozměrů minulého režimu. Lidi chtějí působit distingovaně a na výši, takže většina nikdy nepřizná, že je baví čmuchat druhým v soukromí a číst blbosti o tom, kdo kam jezdí na dovolenou. Většina lidí chce a potřebuje lehkou zábavu – to je v pořádku. Jen bych raději, kdyby si místo bulváru četli třeba komiksy nebo klidně červenou knihovnu.

V televizních relacích se v současné době střídají jednotliví kandidáti na funkci prezidenta republiky. Jsi zastáncem přímé volby? Máš nějakého svého favorita?
Kdyby to bylo před deseti lety, hodil bych to tam knížeti… To je slušnej člověk, ale bojím se, že na tuhle jízdu už nemá dost šťávy.

Za další vrchol vaší tvorby osobně označuji album „Rock´n´Freud“, které přineslo hned několik zásadních hitovek. Tématicky jste se ovšem tak trochu vrátili do doby „Trans-Mystic Anarchy“, ovšem tentokrát jste nahrávku trochu více „provzdušnili“. Album má i po letech skvělou atmosféru. Jak se k této nahrávce stavíš s odstupem času?
Na „Rock´n´Freud“ jsme poprvé důsledně začali používat sekaný metalový riffy s klávesovou nadstavbou. Kytary oproti minulosti, kdy jsme to mydlili hlava nehlava, začaly být děravější a to uvolnilo prostor pro další zvuky a nástroje a zvuk to provzdušnilo, jak říkáš. Aranže začaly být propracovanější než dřív, bylo třeba nad tím víc přemýšlet, hodně k tomu přispěl i Tudy – přinesl k nám hlavně po technické stránce velmi současnej přístup ke skládání. Ale „Rock´n´Freud“ určitě není dokonalý album. Měnil bych toho na něm hodně, což je ale především důsledek toho, že k téhle desce jsme ještě nedělali plnohodnotnou předprodukci, takže to, co v písničkách nefunguje, jsme zjišťovali až ve studiu. Předprodukce se vším všudy se dělala až před „Kultem hyeny“ a vyplatilo se to. „Kult hyeny“ je první album, na kterém bych toho s odstupem měnil jen minimum.

Osobně mám pocit, že s „Rock´n´Freud“ jste nakousli další etapu vašeho hudebního vývoje. Mohl bys prozradit, kterak mezi vámi probíhají diskuse nad konkrétními skladbami? Takhle navenek to vypadá, že se vždy dokážete v klidu dohodnout bez sebemenších problémů? Pohádali jste se také někdy?
Tak zrovna když jsme dělali na „Rock´n´Freud“, hádali jsme se na každé zkoušce. Vůbec to nebylo jednoduché období. To byly věčné pochyby, jestli to vůbec má smysl – pamatuju se, jak jsem jezdil ze zkoušek deprimovanej, protože jsme to každej cítili úplně jinak. To byly věčný hádky, že tenhle rytmus na bicí musí být jinak a tady musí být jinej zvuk kláves… Měli jsme tenkrát docela špatný období, řekněme jakousi krizi středního věku, a každej z nás měl na novou tvorbu trochu jinej názor, proto to bylo dost divoký. Při práci na „Kultu hyeny“ to také žádná idylka nebyla. Teď pracujeme na nové desce a už se nám, myslím, daří trochu víc krotit emoce. Je to ale i tak velmi pomalej a bolestivej proces.

Když se nyní zaměříme na Polyho jako posluchače. Máš raději nové kapely, anebo se často vracíš ke starým nahrávkám? Máš vůbec čas sledovat dění na současné scéně?
Snažím se být v obraze. Hledám na netu pořád něco novýho, zajímavýho. Ke starým věcem se prakticky skoro nevracím. Málokdy. Mám sice pár srdcovek, ale mnohem radši si poslechnu nějakou dobrou kapelu, kterou jsem ještě neslyšel.

Nyní se už dostáváme takřka do současnosti. Vaše prozatím poslední album „Kult hyeny“ představilo INSANII jako rozlobenou, naštvanou a až nečekaně upřímnou bestii. Měl jsi už dopředu naplánováno, že album bude hodně ostré?
Ne, nic plánováno nebylo. Ze mě začaly ty texty lézt spontánně, stejně tak muzika, protože jsem byl zrovna ve stádiu příšerné naštvanosti. Myslím ale, že to album je spíš sarkastický, než agresivní.

Zřejmě nejkontroverznější reakce sklidila skladba „Pověsíme celebrity“, ke kterému jste pořídili i docela drsný klip. Jak jsem si všiml, právověrní fanoušci byli a stále jsou z vašeho počínání nadšeni, nicméně našli se i tací, kteří tu vaši ostrou satiru vůbec nepochopili a dokonce jeden člověk psal něco o „léčení vašich komplexů“. Nemrzí tě zpětně, že jste se pustili na takhle tenký led? Pro některé nezasvěcené lidi musel být docela šok, když jste během několika málo minut zlikvidovali celou obec českých rádoby hvězd 🙂
Ta písnička je nadsázka. A klip, kde různým násilným způsobem umírají celebrity, je dílo Mitchiho, kterej má v téhle oblasti větší přehled. My spoustu z těch ksichtů ani neznali. Věděli jsme, že se pouštíme do velmi ošidné věci a byli jsme připravení i na mnohem tvrdší reakce.

Když už jsme u těch „tuzemských hvězd“. Jaký máš názor na kooperaci umělců, kteří před listopadem ’89 stáli proti sobě a nyní se plácají po zádech jakoby se nic nestalo? Klidně můžu být konkrétní. Lou Fanánek Hagen a jeho kooperace s Michalem Davidem, projekty Michala Pavlíčka ve spolupráci se stejnou osobou atd. atd. Domníváš se, že by si umělci měli vážit vlastních hodnot a postojů a to i za předpokladu, že budou „méně slavní a méně bohatí“?
To, že Pavlíček spolupracoval s Davidem, je pro mě novinka… a to nepříjemná. Mám Pavlíčka rád (já pochopitelně také pozn.aut.). U Fanánka mě to nepřekvapuje. Myslím si, že to ani jeden z nich nemá zapotřebí, ale to si musí vyřešit každý sám v sobě. Já ani vůči Davidovi žádnou mimořádnou zášť necítím. Jenom se mi prostě nelíbí, co dělá a styl, jakým to dělá. Jinak nechci nikoho soudit. A ano, myslím, že hrdost by si měl každej zachovat. Aspoň pro mě je to možná to nejcennější, co mám. Kromě rodiny.

Považuješ INSANII stále za undergroundovou kapelu?
Je otázka, co je vlastně underground. A jestli dnes vůbec ještě existuje. Občas mám pocit, že je to už jen jakejsi zoufalej termín, kterým se ohánějí kapely, co hrozně touží být v televizi a rádiu, ale nechtějí je tam. Možná to vidím příliš cynicky? INSANIA provokuje, šíří podvratný myšlenky, ale nikdy se nebránila využít k jejich šíření i masmédií, když měla možnost. Takže v tomhle smyslu UG nejsme.

V současné době už určitě připravujete skladby pro novou desku. Do jakých končin se INSANIA vydá tentokrát?
Ještě to není tak úplně jasný, ale první texty jsou spíš kousavý, taky sebekritický. Je v nich víc černýho humoru než agrese. Už nemám v sobě tu nasranost Kultu hyeny, spíš se ty hnusný věci kolem snažím nevnímat. Jedna z nových písniček je i vyloženě smutná. Tak asi tak.

K vašemu výročí Vám přeji ještě jednou všechno nejlepší. Je rozhodně super, že jste to takhle dlouho vydrželi. Za dalších pětadvacet let si u vás rezervuji stejně dlouhý rozhovor 🙂
Díky. Jasně, domluveno. Za 25 let… nejspíš ten rozhovor uděláme už rovnou v záhrobí. Anebo pokud Ty budeš naživu, tak přes nějaký médium při spiritistické seanci. Protože já už budu třeba na druhý straně.

ALL

http://www.insania.freemusic.cz/

http://bandzone.cz/insania