INHIBITOR jsou prý tři vypítci z malého městečka na Moravě, kteří mají rádi crossover-metal. A protože dobře vědí, že „život je hra“ (a taky zábava), nespekulují a zkrátka si dělí věci podle svého a zároveň si jsou vědomi svých limitů. To ovšem vůbec neznamená, že by trojice muzikantů nedokázala vytvořit solidní skladby. Na můj vkus jich je ovšem poněkud málo a je obrovská škoda, že kapela nedisponuje kvalitnějším vokalistou. Právě v nevýrazném zpěvu (nikterak katastrofickém) spatřuji největší potíž a troufl bych si odhadnout, že i sám Honza Rössner se cítí být více basákem než vokalistou. Ale třeba se pletu…
A v čem je charakteristický onen crossover made in INHIBITOR? Především v tom, že se trojice muzikantů snaží pojit tradiční thrashové postupy s hardcoreovou skotačivostí a k tomu všemu ještě přidává doušek tradičního tuzemského bigbítu. Velice sympaticky poté působí české texty, jejichž kvalita ovšem není vždycky prvotřídní, což je však u debutových nosičů poměrně obvyklé. INHIBITOR zkrátka stále hledají svou pravou tvář a rádi se nechávají inspirovat slavnějšími vzory, panterovské riffy v první skladbě „Zeměsplín“ budiž důkazem. Kapele však rozhodně více sedí temnější poloha, symbolicky nejvýraznější hned v následující „Málem“, kde se INHIBITOR notně přibližují současné tvorbě KURTIZÁN Z 25. AVANUE.
Je však velká škoda, že nastolený kurz nebyl potvrzen podprůměrnou titulní písní, ve které se INHIBITOR až nebezpečně přiblížili těm nejobyčejnějším alco-thrashovým partám. Lepší to však bohužel není ani v půlené baladě „Miluji tě“, kde nejvíce zaujme úvodní recitace. S „Malým rájem“ je však kára znovu vrácena do teritorií úderného thrash-hard coru, což je s ohledem na předchozí dva vály docela velké osvobození. Ještě lépe je však při poslechu „šestky“ „Chuť stát“, jež se přibližuje stavu, ve kterém bych si INHIBITOR přál poslouchat o něco déle. Naléhavost, puls, atmosféra a ideálně zakamuflovaná síla… zkrátka obdobné aroma, jako tomu je u výše zmíněné „Málem“.
Velká škoda, že další obdobná skladba na albu není, snad jen „Chuť vstát“ působí v počátku přesvědčivě, ovšem hatí ji hodně nevýrazná druhá část. Nicméně hodně zajímavým kontrastem je zařazení „Rána“ a „Smrti“ vedle sebe, přičemž druhá jmenovaná se docela překvapivě třese pod dusotem vachrlatého old thrashe. Motivační podpůrka „Bude líp“ pak už jen tepe v tradičnějším metalovém kvapíku, kterému nechybí vytrčená kytarová sóla ani melodie. Suverénnější aroma ale znovu odkopává podprůměrný vokál… Škoda. A co říci závěrem? Snad jen to, že CD „Život je hra“ je průměrným dílem, které má ovšem svá světlá místa. Pokud se INHIBITOR v budoucnu ještě více osmělí, zbaví se zbytečných klišé, pak se od nich můžeme dočkat vskutku zajímavých věcí.
ALL