Přesnídávka před hlavním chodem. Skupina INFERNO v letošním roce slaví čtvrtstoletí, krásné to výročí. A aby toho nebylo málo, brzy si k velké oslavě přidá nový počin nazvaný „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“. Už teď mohu slíbit, že se máte právě v tomto případě nač těšit. Nahrávku mám už nějaký den k dispozici a v podstatě od té doby jsem ji nevyndal ze sluchátek. Ale více zatím neprozradím. Budete se možná divit, ale s INFERNEM vyjdou v dohledné době hned dva rozhovory, přičemž tento je pochopitelně první. S dlouholetým vokalistou Tomem (Adramelech) jsem totiž „potřeboval“ probrat spoustu rozličných témat, některých i docela třaskavých… ale prostě jsem tak nějak dostal chuť se na všechny ty věci kolem kapely zeptat. Přeji příjemné čtení, věřím, že si Tomových odpovědí užijete podobně jako já.

Tome, vítej u rozhovoru pro RumZine. INFERNO působí na metalové scéně bezmála pětadvacet let. Vsadil by sis na samém začátku, že s kapelou vydržíš takhle dlouho? Co tě stále motivuje ke skládání nového materiálu a posouvání kapely vpřed?
Srdečně tě zdravím. Co na to mám říci. Jsme na scéně už neuvěřitelných 25 let a upřímně nikdy bych nevěřil, že budu v jedné kapele tak dlouho. Nemám ale žádný recept na dlouhověkost. Možná jsem měl jen štěstí na lidi s pevnou vírou v zlověstné síly, které naplňuje hudba stejně jako mě. A k tomu všemu nás navíc spojuje hluboká vnitřní soudržnost v jisté duchovní principy a estetika. Rovněž jsem stále silně posedlý muzikou, která mě posouvá dopředu i dovnitř jako kdysi, byť trochu jinak a s jiným vkusem. Má gravitace je nestavena směrem k black metalu z nejhlubšího koutu srdce. Za důležité shledávám i to, že hledáme v kapele nové cesty na odkrytí esence žánru a snažíme se bourat zaběhlé standarty. To vše posiluje naše jádro. Proto je pro nás umění stále tak naplňující, svěží a největším zdrojem energie. Oheň stále hoří.

Vzpomínáš tu a tam s trochou sentimentu na vaše první demonahrávky? Jak se na ně díváš s odstupem času? Zkus nyní trochu zavzpomínat na dobu devadesátek.
Byla to perfektní sektářská léta určitých náboženských ideálů, které jsme chtěli vyjadřovat prostřednictvím umění a hudby, hraničící s absolutním šílenstvím a oddaností. Věřili jsme, že to co děláme, schvaluje ďábel. A i když jsme byli každý jiný a zastávali rozdílný myšlenkový směr, něco nás spojovalo. Objevili jsme, že pro nás black metal představuje živení divokého ducha, že tento fantastický žánr nemá de facto žádné vlastní limity, pouze jen limity zúčastněných. V době vzniku prvních demonahrávek nám bylo v rozmezí 15 až 17 let, takže je jasné, že jsme neměli skoro žádné peníze ani zkušenosti. Samotná instrumentální dovednost byla v počátcích. Vše jsme se teprve učili. Udržovali jsme kontakty s několika stejně smýšlejícími jedinci, řídili se heslem „proti všem“. Byla to jednoduše doba učení a vzpoury, která byla naším primárním palivem.

Metalová (potažmo undergroundová) scéna fungovala v devadesátých letech zcela jinak, elektronizace v podstatě dala vzniknout úplně nové formě řízení čehokoliv. Vy jste celou tuhle proměnu úspěšně absolvovali, dokázali jste se výrazně prosadit, ale určitě to nebylo zadarmo. Utkvělo ti v paměti právě ono období, ve kterém se začalo všechno lámat?
Právě že ani moc ne. Šlo o plynulý a jaksi nucený přerod, který bylo třeba podstoupit a udržet krok se scénou. Ještě dlouho, když byla scéna na internetu, jsem dělal věci starým tradičním způsobem. Nejsem totiž kdovíjaký fanda nových technologií, jenže čím dál tím více jsem pociťoval, že takto nemůžu fungovat, protože se všichni a všechno okolo rychle změnilo a zmenšilo, staré obyčeje najednou nefungovaly. Staré časy měly zajisté své kouzlo. Dopisy, letáky, to napětí, když člověk čekal zásilku s novou kazetou… Dneska je vše mnohem pohodlnější a rychlejší, samo sebou to přináší i své problémy, stačí se podívat na veškeré sociální sítě, stahování muziky a podobně. Pokrok nemusí vždy znamenat krok kupředu. Internet ale za nějaké přehnané zlo nepovažuji. Vše je o lidech.

S přibývajícím věkem si člověk určitě upravuje názory na všelicos. Našel bys nějaké věci, i třeba mimohudební, na které sis postupně názor poupravil?
Všeobecně cítím, že veškeré mimohudební věci, které ovlivňují a zasahují do mého života, jsou stále v jisté názorové spirále. Co ale shledávám za velmi bolestivé je to, jak se člověk stále dopouští čím dál větších zločinů proti přírodě, a tedy i proti samotnému životu. Tím, že jsme přerušili přirozený respekt a pouto s přírodou a vytrhli člověka z jejího řádu, tak jsme si podřezali větev. Máme vytvořený vlastní svět ve světě, který nás staví nad všechno a dokážeme si tím i vše omlouvat. To je opravdu důkaz, že jsme naprosto vyčpělá civilizace hodná zániku.

Jak zásadně se během této dlouhé doby změnil tvůj hudební vkus?
Bude to možná znít divně, ale zase až tak moc se nezměnil. Žádná drastická či radikální přeměna se nekonala. Jasně, čas, zkušenosti a životní vyzrálost dávají nový způsob vidění věci, takže i hudební vkus, jako i jiné hodnoty, se posouvají a utvářejí. Je to přirozený stav. Také vyvstalo a bylo objeveno mnoho nových kapel s mutací žánrů, které mě oslovily. Hudba obecně je zajímavý proces objevování, zaznamenávání zvláštních pocitů a kouzelné alchymie, kdy muzikanti jsou často nádoby k tomu určené a skrze ně k nám někdo nebo něco promlouvá. Poslouchám široké spektrum hudby napříč žánry. Vždy tomu tak bylo a z každého si něco odnáším. Obecně mívám problém s hudbou, která je hrozně šablonovitá, předvídatelná. Kolikrát to může být řemeslně i produkčně dokonalé, ale pokud tam necítím přidanou hodnotu, atmosféru a osobitý otisk, nic extra si z toho neodnesu. Zasahuje mě celkově umění s velkou kreativitou, novátorstvím a provázaností, kterou mohu dlouze analyzovat. Mám rád hudbu, která tě zavede někam jinam. Tam, kam se ostatní neodváží z nějakých důvodů jít. Kde by dnes bylo umění, kdyby neexistovali jednotlivci, kteří překonávali sebe sama a opouštěli zóny bezpečného pohodlí tím, že věci posouvali dále? Rovněž se i rád zaměřuji na texty a filozofické aspekty hudby a oceňuji, když si s tím lidé dají práci.

Během těch dlouhých let jsi poznal nespočet zajímavých lidí. Zmínil bys nějaké persony, kterých si vážíš? Nebo některé další, na něž s odstupem času rád vzpomínáš?
Těch lidí je a bylo opravdu mnoho. V každé zemi Evropy bych mohl jmenovat nějaké přátele, kterých si vážím. Zážitků a vzpomínek je neskutečně a těžko někoho vypíchnout. Rád ale vzpomínám na Radima Horu a Vláďu Dědka, na všechny ty společné koncerty, hlavně v Německu v devadesátých letech společně s MANIAC BUTCHER. Stále si myslím, že jde o jednu z nejlepších kapel u nás.

Jsi v kontaktu s některými bývalými členy? Z původní sestavy jsi zbyl v podstatě jen ty sám… Je tvá role v kapele stále stejná? Co si pamatuji, tak ses dříve staral o veškerý management, asi to není jednoduché ani v dnešní době.
S bývalými členy nejsem v kontaktu, vyjma Sarapise a Ondry Die, skoro vůbec. Jinak stále se starám o chod věcí v kapele jako dříve. Dělám management, komunikaci s labelem, médii, sháním koncerty, zastávám skoro všechnu tu neviditelnou práci.

Na konci devadesátých let dostalo INFERNO nálepku nenáviděné kapely, rozebírána byla témata vašich textů atd. S odstupem let je vidět, že se jednalo o záležitosti v podstatě dětinské… Je mi jasné, že už toto pro tebe není téma, ale můžeš se k této věci s odstupem času přece jen trochu vyjádřit?
Stále se cítím velmi propojený s domácí půdou, po které chodím, s krajinou, která bude mým hrobem, s moudrostí a tradicemi mých předků. To vše utváří mé pohledy na svět, je to něco, co předávám i svým dětem. Možná se někoho nyní dotknu, ale zastávám názor, že všichni ti vlci převlečení v beránčím rouchu, to byla jen malá skupina samozvaných strážců morálky, kteří absolutně nepochopili naše názory. Nikdy jsem neobdržel žádné dotazy pro vysvětlení našich postojů, nikdy jsem nebyl konfrontován tváří v tvář. Na druhou stranu jsem ale ani já neměl nikdy potřebu se obhajovat. Pouze se šířily polopravdy vytržené z kontextu, a každý chytrák měl na to svůj názor. Black metal nikdy nepředstavoval stejný teologický, myšlenkový směr, vždy se různily představy o mytologickém ďáblovi nebo satanovi, jako i „cestě levé ruky“. Vždy bylo nabízeno mnoho radikálních interpretací. Satanismus nebo satanisté často ale rezonovali s energiemi, které byly vnímány jako pohanské. Myslím si, že to vychází z archetypálního jádra spícího někde v podvědomí. To mají částečně společné. Velká část blackmetalové scény v 90. letech, de facto dnes všechny velké BM kapely (MAYHEM, EMPEROR, DARK THRONE,BURZUM), potažmo i část kapel z gotické scény, dnes také např. neofolk kapely, se nechaly inspirovat romantismem 19. století a prozkoumávaly pojmy, jako „krev“ a „půda“. Ta např. zosobňovala kmenovou příslušnost, místo občanské. Black metal tehdy představoval uctívání všech negativních a destruktivních věcí, ale také i oslavu předků, historie, kořenů a hledání „pozitivního“ a hlubokého pocitu ve tvaru těchto romantických představ. Black metal byl i jistý vzdor proti politické korektnosti, líbivému mainstreamu. Už tehdy.

Společně s těmito kapelami jsme i my razili názor, že pokud budeme tvořit „bezpečné umění“, snad i politicky korektní, s ohledem na veškeré obavy estetické, morální, prostě jakékoliv, bez debat ho sterilizujeme, což může vést v dlouhém časovém období v jeho jisté zabití a zničení hodnot. Bylo to nastavené zrcadlo. Pokud naopak necháme promlouvat ve své podstatě lidského individualismu a kreativitu v neřízený chaos, možnosti se nekonečně rozšíří. S odstupem času, když vše analyzuji, byl black metal přesně takový, jaký měl být. To byla devadesátá léta, která byla divoká, na tom se jistě shodneme. Atmosféra, která se v té době projevovala v raném black metalu druhé vlny, udělala z tohoto žánru skutečné hnutí. Tisíce mladých lidí byly připraveny být hlasem opozice, a to proti všemu konzervativnímu a zaběhnutému. Byla to extrémní a zároveň skutečná forma rebelie psychopatického ohně, uctívání ďábla a vzdoru, který se dal převést a být relevantní do jakéhokoli raného hudebního stylu. Neříkám, že všichni pochopili smysl tohoto hnutí. Všechny tyto věci ale sloužily jako filtr proti zájmu hlavního proudu, systému a obchodníkům, odpornému korporátu, který chtěl vše ovládat. Elitářství a duch místo peněz. Víš co, možná že to vše bylo pro některé hloupé a naivní, ale ty kořeny, které se rozrostly a radikalizovaly obsah, daly za vznik onoho fenoménu, na který spousta z nás odkazuje. Kdyby v té době všichni uvažovali jako dospělí, možná by nebyl black metal takový, jaký ho dneska známe. Naopak všechna slova, všechny činy ho korunovaly. Tohle bylo nevyhnutelné dědictví black metalu! Nakonec šlo ale všechno časem stejně do prdele a neudrželo se to. Růst ega se nikdy neslučoval s tímto hnutím. Obrázek toho, jak to dopadlo, vidíme dneska. Ale devadesátá léta a blackmetalová subkultura dokázala v mých očích definovat skutečně žánr a oproti jiným extrémním stylům té doby, jako death, thrash, mi přišla opravdovější. Hodně lidí se také stalo oddanými „praktiky levé ruky“ právě díky velké radikalizaci a fascinaci scénou, což povazuji za přínosné.

Pohanství, slovanství v metalu… Tohle vám u nás z nějakého důvodu neprocházelo. Byl to i jeden z důvodů, proč jste se začali orientovat více na zahraničí? Dalo by se říci, že vám tato situace paradoxně spíše pomohla?
Neřekl bych, že šlo primárně o pohanství a slovanství. Mám pocit, že nás jen některá část scény celkově nechápala a svorně papouškovala. Je třeba vždy vidět věci v souvislostech. Většinou šlo o stalingradské veterány, kteří si myslí, že když budou chcát na vše velké, budou ještě větší. Lidé všeobecně zatracují nebo nahlíží s nelibostí na věci, které nesplňují jejich zaběhlé standardy nebo jim nerozumí. Většina lidí také stále jedná podle toho, co vidí nebo čeho se mohou fyzicky dotknout, aby byli přesvědčeni, a vytváří si závěry. Tak či tak, bylo a je mi jedno, co si kdo myslí a myslel. Dnes je scéna prolezlá skrz na skrz pohanstvím, radikálnější formou pravice, levice jejich minulostí a nikdo nic extra neřeší. Na Brutalu vesele hrají EMPEROR – Faust zabil homosexuála, Samoth veřejně podporoval fašismus a svým projektem ZYKLON B oslavovali vše nepřátelské proti lidskosti. A tak bych mohl pokračovat. Z black metalu se časem stal hlavní proud a ten se vždy těší velké oblibě a spousta věcí z nějakého důvodu zůstává tabu nebo je dobře zabalena, maskována, protože to všem dobře sype, že? A nebo se jen řeší něco jiného. Pár chytráků nám předhazovalo hnědou minulost jen proto, že někde v jednom XY zinu, vlastně blogu nevalné kvality, četli, že posloucháme kapely „na hraně“, jako možná všichni jejich idolové, o kterých nic nevěděli. Na druhou stranu nikdo ale neřekl, že jsme například velcí fanoušci starého punku a celé NY scény 70 – 80 let, ke které jsme se vždy hlásili. Dokonce na nové desce „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ z jejího odkazu čerpáme. Hodně toho bylo třeba dešifrovat a pochopit všechny ty individuální hodnoty, názory, kontroverznost, potřebu šokovat a přenést je do křehké reality. Black metal měl vždy hlubší význam. Že jsme tam, kde jsme, je výsledkem hlavně tvrdé práce! A pak toho, jak nahlížíme na umění a jak ho dokážeme uchopit.

Evropa se během toho času v podstatě přetransformovala ve „Spojené státy evropské“, přičemž svět je na některá témata ještě háklivější. Tak nějak mám pocit, že byste dnes s pojmy typu „vlast“ či „národ“ naráželi ještě více. Přemýšlel jsi někdy nad tím?
Nepřemýšlel. Ale na druhou stranu bychom si na tom také mohli postavit kariéru (jako pár agrometalových kapel). Dnešní civilizace je na svém pomyslném vrcholu a po něm následuje vždy pád. Vše se v cyklech opakuje. Hodnoty ztrácejí význam a politická korektnost udává směr. Otevřete své nejtemnější smysly a nechte hada povstat.

Většina vašich nahrávek byla vydána v zahraničí. Jistý předěl ale vnímám u alba „Black Devotion“, neboť polský label Agonia Records patří ve světě metalu za značku. Myslím, že jste se ocitli ve společnosti opravdu velkých jmen. Jaká tehdy v kapele panovala atmosféra? Přinesla tato spolupráce přesně to, co jste od ní očekávali?
Určitě velké vydavatelství pomůže, aby se o kapele vědělo. Mohou se získat i nějaké ty prostředky na realizaci díla, ale také to stojí hodně na samotné kapele, která by se měla přičinit a fungovat plně profesionálně, pokud se chce někam posunout. Od dob vydání u Agonia Records vše okolo INFERNA nabralo více na síle a zájmu.

Je upsání se takto zavedeném labelu pro vás rovněž velkým závazkem? Firmy často velmi silně zasahovaly do života kapel, „nutily“ je k častým koncertním i jiným aktivitám atd. Platí toto stále? Ptám se hlavně z toho důvodu, že novinkové album vychází u Debemur Morti Productions z Francie, což je opravdu velká paráda!
Nevím, jak to funguje jinde a u jiných kapel, ale Debemur Morti nám do ničeho nekecají, do ničeho nás nenutí, nic nám nediktují. Vše je vždy formou debaty a respektu, pokud bychom na věci nahlíželi jinak. Vždy ale nacházíme společnou řeč. Máme absolutní uměleckou svobodu a jejich velkou podporu. Opravdu jsou plně profesionální a jejich práce je příkladná.

INFERNO především v době alba „Omniabsence Filled by His Greatness (2013)“ dovršilo svůj žánrový i tematický přerod. Nestalo se tak ovšem nikterak překotně, už CD „Black Devotion“ představilo kapelu ve stylově rozpínajících se barvách. Co bylo tím primárním „motorem“ oněch změn?
Personální změna. Kapelu opustil v čase „Black Devotion“ Azazel a veškeré komponování převzal Ska gul. Ten přinesl své pohledy na hudbu, protože nechtěl být omezen prací a stylem někoho jiného bez vlastního přispění. Muziku a směr, který určoval Skagul od „Black Devotion“, dostal na posledních dvou albech ještě více složitější tvar, protože i on se posouval v umělecké rovině. Vše začalo být více organické a avantgardní, a tak bylo potřeba, aby i slova a koncepty následovaly hudbu.

Vnímáš pozitivně to, že i black metal, žánr dříve neoblomně striktní, se rozvětvil do netušených rozměrů? Je hodně znát, že se „černého kovu“ chopily mladší ročníky, jež nejsou úzce spjaty s metalovými kořeny?
Black metal je od jisté doby jako dravá a rozvodněná řeka, která si bere vše, co jí stojí v cestě. Jestli je to dobře, nebo ne, nechám na posouzení jiným. Do tohoto žánru stále více zabředávají mladí lidé, kteří se snaží žánr uchopit a vykreslit po svém. A nebo taky ne. Existují skupiny, které dělají tomuto žánru opravdovou čest, jako i ostudu. Například narychlo uvedu kapelu PURNAMA. Byť jejich muziku neshledávám úplně debilní, jak se někde psalo. Black Metal je podle mého názoru satanská umělecká forma a může ji hrát kdokoli s hudebním talentem a mentalitou, která je vázána na „cestu levé ruky“. Ve své nejčistší a nejortodoxnější podobě je tento styl hodně svázán magicky s tím, co by se dalo nazvat satanskými silami. Ať už do scény vstoupí kdokoliv, vždy by jako umělec měl v první řadě být plně oddán principům.

Jsi v kontaktu především se zahraničím. Dokázal bys odhadnout, jak na naši scénu z venku nahlíží? Jsme schopni zde na „malém písečku“ řádně zhodnotit, jestli jsme vůči světu konkurenceschopní?
Určitě nejsme konkurence schopní ve velké míře. Myslím si, že žádná velká sláva se konat nebude. Českou scénu vlastně ani moc nesleduji, ale přece jenom nějaký ten přehled mám, abych mohl hovořit. A kapely, které mi měly zkřížit cestu, již tak učinily. Nemyslím si, že by tady nebyly dobré kapely, ale všeobecně české scéně chybí jistá zarputilost. Přitom možnosti jsou dost otevřené. Občasné hraní ve zkušebně neznamená mít kapelu na 100% a doufat v zázrak. Je to i každodenní neviditelná a kolikrát nevděčná práce, jít věcem naproti, mít umělecké vize, dát hudbě kus ze sebe a nedívat se kolik tomu obětuji a co to stojí. Polovičatost vždy přinese jen polovičatost. Poctivému umění se vždy dostane zásluh. A i kdyby se někomu sny nenaplnily… Práce na díle by přece měla být tou největší odměnou. Co bude následovat poté, to už není tak důležité. Netvrdím, že by měl být úspěch zapovězený, vadí mi forma, kterou se tam někdo chce dostat. Je potřeba mít i velkou dávku kvality, možná i novátorství a hloubky. Nebýt jen klon klonů. Na můj vkus je v České republice plno nezajímavého, průmyslového metalu s továrním zvukem a všichni se to snaží dělat velmi podobně. Pro přiklad klipy, takzvané „chodičky“, se střihy na hrající kapelu. Přitom je to škoda, protože scéna je limit, ale umění je nekonečné. Obecně mám problém s kapelami, které šíří satanský světonázor jen proto, že zapadá do kontextu black metalu, ale samy osobě se nesnaží být duchovní a pracovat na sobě.

Opravdu mě hřeje, že jste se jako kapela dokázali prosadit mezi celoevropskou konkurencí. Když se člověk podívá, jaké kapely patří pod Debemur Morti Productions, musí to být alespoň pro tebe obrovské zadostiučinění. Jsi ale i nadále ochoten obětovat velké množství času? Co všechno obnáší promo spojené s novou deskou „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“?
Každý den je spojený s prací na kapele. Nestěžuji si, protože mě to stále naplňuje a živí mé alter ego. I když někdy věci nejdou, jak bych si přál. Neustále mě motivuje luciferiánský duch žánru a fascinující objevy. Většinu věci se snažím brát s nadhledem, všechny možné překážky spojené s kapelou. Před vydáním desky a dobu po, kdy je vše aktuální, jsme ve víru chaosu. Je plno rozhovorů, komunikace s firmou, vyřizování prodeje, prostě ta vytíženost je několikanásobná od jiných dnů.

Rozhovor o novém albu „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ bude brzy následovat, těšte se!

ALL

https://pureinferno.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/InfernoCZBM/