Když se tak člověk prohrábne diskografií kapely HEIDEN, musí zákonitě žasnout! Je vskutku zajímavé sledovat, jakým způsobem se brněnští hoši vypořádali s pagan metalovými počátky, jež především v období desky „Tinne“ vybízely k mnohým otázkám. HEIDEN však nehodlali nic podcenit, piruetou se vyhnuli slepé uličce (viz. Deska „Era 2“), aby následně představili svou novou tvář na předchozí řadovce „Obsidian“, která svým obsahem potěšila nejednoho fanouška/recenzenta progresivně laděného black flirtování.
Pokud však HEIDEN nechtěli svůj evoluční plán plný pozoruhodných záblesků pošpinit, museli v započaté cestě pokračovat i na albu „Dolores“ (i když museli je možná silné slovo), což ovšem nebyl nikterak stresující faktor, dle poslechu jednoznačně motivační. Mně osobně album „Dolores“ připomíná lehounkou plachetnici, která se notně vzdálila (metalovým) břehům, ovšem slunce není sto udržet své paprsky a trapně se schová za zčernalé mraky. Jinak řečeno: v melancholickém rockování se stále nachází spoustu „černoty“, nehledě na depresivní texty a s nimi spojený Kverdův přednes. Pryč jsou časy drsného blackového vrnění, tu a tam se přece jen nějaká ta „zloba“ objeví, ovšem jinak je vůdčí protagonista hlasu vpasován do role pomyslného vypravěče, jehož úloha spočívá především v pozoruhodném způsobu nezaujatého komentování. Pokud se někteří vokalisté snaží zarytě v nést do svého projevu emoce, tak Kverd naopak zvolil naprosto izolovanou formu a dost možná to ani tak nechtěl, zkrátka to patří k jeho přirozenosti. Tenhle „android style“ sem zkrátka padne jako ulitý…
Album otvírá výtečný track s názvem „Tmář“ v jehož úvodu dostal překvapivě prostor projev Rudolfa Hrušinského nejstaršího (R.I.P.). „…i les zůstává lesem, pole polem a svinstvo svinstvem“. Poté již následuje dirty rock/metalová jízda s black’n rollovým základem a melancholickými přestávkami, které vždy končí gradací ústředního kytarového motivu. Dalším pevným středobodem alba je pak mimořádná kompozice „Dnešní noc je žena“, přistihující HEIDEN před branami doom metalových laskomin. Obdobnou náladou se posléze prezentuje následující „Má euforie“, jež nezapře ovlivnění ALCEST či AMESOEURS, ovšem HEIDEN jsou natolik vynalézaví, že dokáží do pytle svého vkusu přidat také vlastní ingredience, a že jich není zrovna málo. Ano, pokud budeme hodně přísní, můžeme polemizovat takřka o fanouškovství a bezmezném obdivu obdobně stylově zaměřených souborů, které „dnes letí“, nicméně HEIDEN ve své ruce svírají tolik trumfů, že tento argument rovnající se skoro až k „hříchu“ rozhodně neobstojí. Vždyť třeba taková titulní skladba je ztělesněním krásy, bolesti, zlosti…možná i bezradnosti. Naopak poslední track „Živý?“ mi přijde až sarkasticky veselý, ani nevím proč… Rudolf Hrušinský na závěr je pak už jen třešnička na dortu…
„Dolores“ je skutečně album jako hrom, dokonce si dovolím tvrdit, že je pro mě osobně jasnou volbou pro CD roku 2011. HEIDEN zkrátka uchopili to co měli, přihodili to co mají rádi a ještě k tomu všemu přidali to po čem toužili. Toužili vytvořit dospělou dívku „Dolores“, jež sice dělala cavyky, ale pak se znenadání svlékla a uhranula přihlížející (resp. posluchače). Ano, „tahle dívka“ může reprezentovat tvrzení, že i metal může být ve skutečnosti velké umění. Áno, to je ten plusový bod navíc, HEIDEN vytvořili vpravdě hodnotné umělecké dílo, přičemž zanedbán nebyl ani fantastický cover resp. booklet. Bravo a hlavně… Jen tak dál!
ALL