Brněnští EDAIN tvoří i boří hranice vlastních možností a jejich snaha je v podstatě poprvé korunována dílčím úspěchem. Po předchozí podivné kompilaci „The Sulphur Breather“ působí novinka jako z jiného světa, byť výraznější zvuk by šestici skladeb rozhodně neuškodil. Tím však ale nechci vůbec tvrdit, že je zvuk vysloveně špatný, spíše je v daných možnostech standartní a už takhle málo stačí, aby se v plné nahotě vybarvil rozdíl mezi absolutní žánrovou elitou a těmi dalšími, třeba i talentovanými kapelami, které si zkrátka nemohou dovolit servis velkých hvězd ze západu. Ale obraťme list…
Po instrumentální stránce předvádí kapela práci opravdu interesantní a je vskutku příjemným zjištěním, že jednotlivé skladby nejsou jen o spleti technické nesourodosti, ale také o harmonii a potřebném feelingu. Jinými slovy… i hudba EDAIN se dá vstřebat a naposlouchat. Chce to však ranec trpělivosti a hodně volného času…
„Hoši zatloukávají hřebíky stovky do pěkně masité fošny s nápisem „porozumění“ a jsem si jist, že jejich produkce bude mít více nepřátel než přátel.“
Hudební vyjádření EDAIN má ryze anti-komerční charakter a pokud dokáže někoho rozradostnit, budou to jen praví hudební nadšenci, kteří dokáží v záplavě tisíců nahrávek ocenit smysl pro košaté aranžování a s ním ruku v ruce kráčející metalové intelektuálno.
Jak už jsem výše uvedl, nahrávka obsahuje pouhých šest skladeb a dokonce tři z toho jsou instrumentálky. Kromě tradičních deathmetalových variací a hráčských kudrlinek, dostává se hudební produkce až na samotný okraj smrtonosného kovu, někdy je s určitou lehkostí i překračuje. Ke slyšení je tak spoustu rockových či dokonce jazzových elementů, přičemž právě snaha o maximální variabilitu je prostě to, co aktuální tvorba EDAIN potřebuje úplně nejvíc. Osobně si dovolím tvrdit, že ještě výraznější žánrový rozkol v podání brněnských by rozhodně nebyl od věci. Zároveň mi je trochu líto, že je album takhle krátké, určitě bych dokázal unést víc, než nabízí necelá půlhodinka.
Na světě sice existuje celá řada progresivnějších a celkově lépe vyvedených nahrávek, ovšem EDAIN se za svým příspěvek nemusejí vůbec stydět. Naopak si velmi hlasitě říkají o širší mediální pozornost. Tu si jejich produkce vskutku zaslouží. Jak instrumentální, tak vokálem políbené skladby z dílny Martina Brňovjáka mají svou vypovídající kvalitu a já se domnívám, že album „Of The Who Worship Fire“ není posledním kvalitním počinem, jež byl v pekárně EDAIN přiveden na svět! Jednoduše? Tohle CD není určeno pro všední den, ale baví mě poslouchat a o to tady jde 🙂
ALL