Německý drahokam DOOMED, reprezentován výhradně umělcem Pierrem Laubem, se znovu po roce připomíná už se svým čtvrtým albem, byť to předcházející („Our Ruin Silhouettes“)ještě nestačilo řádně vychladnout. Přiznávám, trochu mi v hlavě šrotovaly myšlenky spojené se zbytečnou uspěchaností, ovšem odezněly sakra rychle, dá se říci hned po prvním poslechu. Nicméně hned v úvodu předesílám, že „Wrath Monolith“ je album poněkud jiné, než na jaké byly fanoušci DOOMED doposud zvyklí, nemluvě o srovnání s předchůdcem. Ne, rozhodně se není třeba bát úskoků od death-doomového chlívečku, to rozhodně ne. Pierre jen přistoupil ke své hudbě zase z trochu jiné perspektivy a je jen na samotném posluchači, zda-li ocení i tuto jakost. Ale pojďme hezky popořádku…
Obal v podobě značky DOOMED, to je vždy o zelené barvě a černých kresbách, jež na sebe od prvního CD navazují a dle aktuálního coveru mám dojem, jako bychom se prostřednictvím této stylistiky dostávali více či méně do finále, přičemž pozorné oči si jistě povšimnout tvarů představující kontinenty (oběšenec připevněný k Africe je jenom zlomkem toho, co se skrývá v košatém bookletu). Po roce tedy znovu krásná práce a je rozhodně skvělou zprávou, kterak si Pierre zakládá i na těchto detailech, které mnozí umělci považují za naprosto nepodstatné. Ovšem nyní k tomu hlavnímu, lépe řečeno k tomu, co je na novince jinak oproti předchozím nahrávkám. Myslím, že v tomto ohledu skvěle poslouží hned úvodní kompozice „Paradoxon“, která platí za právoplatnou kompozicí, čili pokud se na předešlém album vyskytovaly (v dobrém smyslu slova) spíše poddajné tracky, tak na novince se Pierre rozhodl pro poněkud odlišnější model, čímž se na první dojem může zdát, že hudba DOOMED už není tolik hitová ani atmosferická, byť onen pocit nevychází ani tak z absence nosných nápadů, jako spíše z příklonu k větší surovosti, kterou ještě vyvyšuje surový zvuk.
V tomto ohledu je DOOMED opravdu neuvěřitelným válcem, byť ona širší brutalita vychází i z toho, že většina skladeb obsahuje hned několik rychlejších úseků, jejichž charakter je jasně deathmetalový. V celkovém měřítku ovšem nedošlo jen k tomuto překvapení. Na albu se nachází hned několik monotonních ploch a tu a tam se dokonce objeví riffy, které bych dříve s DOOMED stěží spojoval. Např. úvod skladby „Our Ruin Silhouettes“ mi v samém počátku připomíná rukopis MACHINE HEAD, čímž docházím k názoru, jež na jednu stranu může hovořit něco o větší složitosti hudby DOOMED, ale zároveň také o vkusném příklonu k progresi a velkolepě pojaté pestrosti. Třeba taková „Euphoria’s End“ sice zachovává klasickou DOOMED image, ale zároveň je značně rozsypaná a pospojovat všechny ty skvostné ingredience… to hezkou chvíli trvá. Navzdory „novotám“, jež bezpochyby splnily svou misi, se s položkou číslo pět dostanou do stavu nirvány všichni milovníci zkázonosného stylu, neboť co předvedl Pierre ve skladbě „Looking Back“, tak to v rámci žánru nelze vyvážit zlatem! Do slova a do písmene nádherná skladba, nebojím se použít slovo hitovka, a to s podporou hostujících veličin metalového světa, jež píseň okořenily po stránce vokálů (Johan Ericson – DOOM:VS/ DRACONIAN , Ed Warby – HAIL OF BULLETS/THE 11TH HOUR), a to takovým způsobem, že mi při psaní těchto řádků samovolně naskakuje husí kůže! Neskutečná nádhera!
S výčtem hostů však ještě na konci rozhodně nejsme. Dalšími příspěvkáři se stali kupříkladu Stanislav Govorukha z funeral doomových SUFFER YOURSELF, Andreas Kaufmann z HATESPAWN/CHARON a finální vokální asistenci si připsala i Anny Bauermeister v závěrečném dekadentním opusu „I’m Climbing“. Podtrženo sečteno, „Wrath Monolith“ je dalším výsostným kouskem z dílny DOOMED, jež má navenek sice poněkud odtažitý charakter, ovšem stačí něco málo poslechů a budete lapeni! Klobouk dolů před tímto druhem mistrovství!
ALL
ROZHOVOR: https://rumzine.com/doomed