Z projektu pro vyplnění volných chvil se stala pozoruhodná kometa naší hudební scény. Spojení psacího pera (R.X. Thámo) a kytary (Lord Darkthep) zafungovalo už na prvotním počinu „Gotická duše“, ovšem to pravé ořechové přišlo až na legitimním debutu „Goethit“, jež obsahuje spoustu zdařilých písní, které mi doteď plápolají v uších. Už z tohoto subjektivního pocitu jsem byl docela překvapen z toho, že se kluci v podstatě záhy vrhli do dalšího psaní/skládání a výsledkem je druhý počin nazvaný „La Loba Ante Portas“, vzdávající holt čistému vlčímu plemenu, přičemž prostor dostaly také přímé i nepřímé metafory, jež se tu i tam otřou o hrůzy lidského konání.
Ovšem pojďme od začátku. Titul se znovu honosí překrásným coverem, stačí odstranit krabičku a v rukou máte komplexní dílko o dvou discích, jenž obklopují booklet o jehož grafické zpracování se znovu postaral grafik a ilustrátor Jarda Deather Bezruč. Výsledek? Naprosto unikátní! Člověk se skoro bojí vzít komplet do rukou, aby si ho nějak nepoškodil. Krása, nádhera, bomba! „Teď už jen, aby i hudební obsah byl alespoň z části takový“, říkal jsem si.
Jenže… i když klukům moc a moc fandím (nebudu zastírat, že jsem dlouholetí přátelé), nemůžu se zbavit dojmu, že „La Loba Ante Portas“ je jaksi unylé, nemastné neslané album s několika lepšími momenty, které ovšem v celkové kaši poněkud zapadávají. Paradoxní je přitom skutečnost, že se kapela výrazně hudebně posunula. Ve svých snahách o pestrost kombinuje art rock s doom rockem, občas se nechá dokonce unést i nějakou tou „najtvišovinou“ („Bílé Karpaty“), snaží se zkrátka nestát na jednom místě. Z tohoto pohledu se klukům skutečně podařilo stvořit nahrávku odlišnou, leč samotné kompozice nejsou zrovna záživné (ne všichni mají ten dar být RIVERSIDE- pozor na slonství v porcelánu) a ve své podstatě sází především na obsah veršů, které jsou v některých případech až příliš dlouhé, dokonce mi někdy vadí i ten nezadržitelný tok vět, jenž muzično stlačuje zbytečně do kouta. Hudba se pak stává pouze jakýmsi doplňkem v zákrytu, zatímco dominantní hlas si vede svou (i přesto, že Matěj je průvodcem na svém místě). Snaha posluchače šokovat za každou cenu, omráčit ho atmosférou, přenést na něj tíhu slov je natolik bezbřehá, že se v konečném důsledku vytrácí. Příkladem budiž kompozice „Továrny na smrt Auschwitz-Birkenau“, překypující maximální touhou po sdělení, která ovšem vyznívá spíše křečovitě (mnohem lépe si s obdobnou tématikou poradil(i) GRANDMOTHER IS DEAD na albu „The Camp“). I přesto, že to kapele solidně šlape, do své produkce zakomponovala širokou škálu technických fines či efektů, potřásá si ruku s progresí – celkově to zkrátka nějak drhne.
„Lunaři“ tentokrát zkrátka neměli až tolik zajímavých nápadů, na desce je příliš hluchých míst. Z toho mála mě nejvíce zaujala skladba „Jáma a kyvadlo“, ničím jiným posloužit (takřka) nemohu. K tomu slovu „takřka“ bych dosadil především snahu o vygradování skladby „Když lekníny tiše se zhoupnou…“ a nečekaně schizofrenní závěr v „Quo vadis, Domine?“. Ostatní písně pak spíše pokulhávají a nic extra pikantního nepřinášejí. Naproti tomu jsem si alespoň částečně spravil chuť u bonusového disku, na kterém je umístěna metalová skladba „Signum Diabolicum“, zatím nejrychlejší (a možná i nejtvrdší) song od BRATRSTVA LUNY. Celý kruh se pak posléze uzavírá překopanou verzí písně „Fantasmagorie“, kterou okořenil norský host (říkající si Pluto) kytarovým sólem ala Petr Janda.
Sumář? „La Loba Ante Portas“ je sado-maso dvou uměleckých eg. Tolik chtění, tolik píle, tolik snahy, ovšem všechno jakoby bylo točeno jaksi přes závit. Je určitě škoda, že na desce není nějaká oživující skladba, jež by dokázala celkový dojem alespoň trošičku poopravit. Přiznávám se, že jsem se pokoušel ( i s ohledem na zatím pozitivní komentáře posluchačů ) do alba „dostat“ všemi možnými způsoby, což mělo ale nakonec spíše opačný účinek… Přitom…něco mi říká, že to nejlepší od „Bratrů“ má teprve přijít…tak snad se mi trefí do vkusu.
ALL