Skupina AWRIZIS vydala v nedávné době velmi „zábavné“ album s názvem „Dreadful Reflection“. S tímto konstatování jsem také končil recenzi, neboť hodnotnější přirovnání mě na samotný závěr nenapadlo. Tou dobou se mi však už v hlavě honily plány na interview, které si nyní můžete v klidu a pohodě přečíst. Na mé otázky odpovídal pochopitelně sám frontman Marek Frodys Pytlík, kytarista, zpěvák, skladatel, všeuměl… a hlavně umělec s otevřenou myslí.
Když se ohlédneš trochu zpět v čase, co považuješ za dosavadní nejdůležitější milník v historii AWRIZIS? Kdy sis uvědomil, že tahle kapela může zcela vážně fungovat a být konkurenceschopná?
Myslím, že těch milníků bylo hned několik. Obecně vzato je to vždy nová deska, která zachycuje kapelu v určitém období a určuje nový směr. Tudíž náš poslední (a asi nejdůležitější) milník je aktuální deska „Dreadful Reflection“, možná i proto, že se změnila sestava (z původní, která nahrála první desku, jsem zůstal jen já) a vše teď funguje úplně jinak – lépe. Myslím, že si hraní a koncerty užíváme více než kdy předtím. O konkurenceschopnosti se bavit moc nemůžu, vůbec takhle svoji ani ostatní kapely nevnímám. Dělám to, co cítím a neřeším, jestli je něco konkurenceschopné.
Nicméně od slova „konkurenceschopná“ se nyní odrazím k dalšímu tématu. Pociťuješ, že AWRIZIS jsou dostatečně konkurenceschopnou kapelou? Je pro tebe důležité, aby to, co děláš, mělo alespoň nějakou odezvu?
Samozřejmě. Je důležité, aby to, co dělám, mělo smysl. Musí mě to bavit, naplňovat a přinášet radost. Což není vždy snadné. Jako každá lidská bytost toužím po uznání, je to jedna ze základních lidských potřeb, takže když do něčeho vložím svou duši, doufám, že to aspoň někteří poznají. A tím nemyslím přísun komplimentů nebo ocenění, o tom to vážně není.
Co pro tebe skládání hudby znamená? Dokážeš si představit, že by ses realizoval úplně jiným způsobem?
Realizují se i jinými aktivitami, ale život bez skládání by byl asi hodně smutný. Několikrát jsem zkoušel si od hudby odpočinout, ale to mi trvalo maximálně pár týdnů. Pak jsem měl zase dost sil pokračovat. Každý by měl mít ve svém životě nějakou konstantu, ke které se může vracet. U mě je jednou z nich právě hudba…
Nyní bych se zaměřil na vaši novinku „Dreadful Reflection“, která mi přijde velice pestrá a vyvážená. Koncentrovali jste se prioritně na tento faktor? Máš obecně rád nahrávky, kde lze jednotlivé tracky od sebe snadno rozlišit a identifikovat?
Devět z deseti skladeb na desce jsem složil já a bez nějakého záměru. Vše bylo přirozené. Po vydání splitka „Damnation & The Rotten Brood“ jsem dokonce uvažoval, že desky už dělat nebudeme a budeme se soustředit spíše na singly. Za rok jsem měl ale kostry několika skladeb, a tak nějak se zformovala celá deska. Mám rád rozmanité desky. V metalu takových moc není, obzvláště v tom extrémním. Bohužel už několik let je moderní brát metal jako sport, hrát co nejrychleji, nejvíce nahlas a zahrát za co nejkratší čas co nejvíce not.
Vaše hudba vychází z metalových kořenů, ale zároveň není nikterak konzervativní a ortodoxní. V tomto ohledu jako by se v tvorbě AWRIZIS potkávaly dva světy. Souhlasíš?
V tom máš pravdu. I když je to pořad metal, pro ortodoxní death nebo black metalisty moc nejsme, což je docela prokletí, ale tento princip je nastolen už od začátku. A takhle to chceme i do budoucna. Způsobeno to je asi tím, že sami nejsme ortodoxní. Každý v kapele má trochu jiný vkus, shodneme se v zásadních bodech, ale máme rádi vše od folku až po grindcore.
Na nahrávce si pěvecky zahostovaly tři význačné osobnosti naší scény (Bruno, Bilos, Chymus). Co bys o této spolupráci prozradil (s ohledem na nějakou pikantní historku, která by mohla čtenáře zajímat)?
Účelem bylo pozvat osobnosti, které mě nějak inspirovaly, kterých si vážím, a mají nezaměnitelné charisma. Od toho se odvíjela i spolupráce. Bruno měl profi přístup, vše fungovalo podle plánu, v pohodě a bez jakéhokoli problému. S Bilosem jsme při nahrávání vypili flašku whiskey, natočili rozhovor a šli to dorazit na Stodolní. S Chymusel bylo nahrávání v old school stylu. Na zkušebně, kde jsme vypili několik piv. Ostatně můžeš se o celém procesu přesvědčit zde: https://youtu.be/-yv7S_XfQjI
Symbolem alba je fotka undergroundového kreslíře Deathera, který dlouhé roky připravuje obaly pro tuzemské i zahraniční skupiny. Vy jste ale zvolili poněkud překvapivé řešení v tom, že jste si jeho démonický vzhled připíchli na front obal. Jak se tento nápad zrodil?
Tím, že je nová deska „sešita“ z několika stylů a skladeb, je hodně inspirována Frankensteinem. S Jaromírem se známe už dlouhou dobu a ohromně si ho vážím. Proto jsem postupoval podobně jako s výběrem hostů na tuto desku. Navzdory tomu, že vypadá jako „monstrum“, je to ohromně laskavý člověk a brilantní umělec.
Jak moc zásadní je pro tebe poslech hudby z fyzického nosiče?
V tomhle jsem asi trochu „old school“. Pro mě je fyzický nosič důkazem toho, že kapela má zájem na něčem dlouhodobě pracovat a někam to dotáhnout. Protože v dnešní době natočit doma par skladeb a dát je na internet, to je prostě moc snadné. Může si každý myslet, co chce, ale mít v ruce dva roky práce, to je důkaz odhodlání.
Nedávno jste do světa vypustili nový videoklip. Zkus ho tímto trochu představit?
Většinu dosavadních klipů máme z živého hraní, bez příběhu. Chtěl jsem tentokrát dát více prostoru příběhu a navíc zvolit pro nás netypický song. „From Pain To Strength“ je nebývale temná záležitost, taková skladba nám dlouho chyběla. Jak probíhalo natáčení, můžete vidět zde: https://youtu.be/k4sIr9Hn4MI
Teď takové jedno téma, které mám v zásobě už hodně dlouho. Sportovní kluby, u nás nejčastěji fotbalové a hokejové, se vůči sobě dosti nekompromisně vymezují. Zvlášť ostré je to zpravidla mezi pražskými a severomoravskými týmy. Existuje podle tvého názoru něco podobného i v metalové hudbě? Jak často hrajete v Praze? 🙂
Pro mě je sport (hlavně ten současný) úplným opakem umění. Příklad, který popisuješ, je v našem případě úplně opačný. Máme spoustu přátel a fanoušků v Praze a určitě navzájem nepociťujeme žádnou rivalitu nebo zášť. Pokud někde zaslechnu narážky na Ostrava vs. Praha, je to většinou s nadsázkou.
Čas letních festivalů pomalu nastává, některé větší už dokonce proběhly. Jak bys obecně zhodnotil úroveň toho, co je u nás k mání? S POSTCARDS FROM ARKHAM jsi v minulém roce vystoupil na polském festivalu Castle Party, což je místo, kam já osobně vyrážím v podstatě každý rok. Jak se ti tam líbilo? Máš v oblibě i žánry, které jsou pro tento festival typičtější?
Já jsem byl naprosto nadšen. Celkově je Polsko v téhle oblasti o deset let napřed než my. Letos s POSTCARDS FROM ARKHAM hrajeme ve Varšavě s ANATHEMOU, LEPROUS, IHSAHN a SONS OF APOLLO a maximálně se těšíme. Castle Party je festival s atmosférou a duší, což mám rád. A navíc je tam spousta divných lidi, a to je ještě lepší. Čím rozmanitější festival, tím lépe.
Zpět k AWRIZIS. Jak by sis představoval ideální stav kolem této kapely? Většinu materiálu dáváš dohromady pouze ty sám, píšeš texty… Máte to přesně takto rozdělené, nebo jsi zkrátka tím ústředním tahounem, který musí vždy zavelet k tomu, aby se něco dělo (nemyslím to nijak ve zlém)?
AWRIZIS je od začátku (na rozdíl od POSTCARDS FROM ARKHAM) koncipována jako demokratická kapela, možná proto je všechno tak těžší (he he). V současné době je ale klima v této kapele natolik příznivé, že bych chtěl další desku udělat více kolektivní – to už ale tady bylo několikrát a nakonec to dopadlo úplně jinak, takže uvidíme, jak to bude. Každopádně zbytek kapely je na tom muzikantsky natolik dobře, že se na společnou spolupráci velice těším.
Kde primárně hledáš inspiraci pro psaní textů? Máš nějaké tradiční rituály, o které se dokážeš opřít, když ti už „teče do bot“?
Je to stejné jako s hudbou. Prostě dělám, co cítím. Když nemám náladu, tak vím, že ze sebe nic použitelného nedostanu. Inspiraci při psaní textů čerpám z umění kolem sebe: knihy, filmy a hudba. Většina skladeb pro AWRIZIS je napsaná ze vzteku, takže někdy mě inspirují i osobní situace.
Nastala u AWRIZIS nějaká hodně stresová chvilka, která byla už „za hranou“ onoho zdravého tlaku?
Několikrát. Pamatuju si chvíle, kdy jsme měli za měsíc vyrazit na tour a v kapele jsem byl jenom já. Rozhodoval jsem se mezi tím, jestli všechno zrušit, anebo zamakat, nahrát singl úplně sám a postavit kapelu znovu. Což se povedlo a zmiňované tour bylo naprosto geniální. Překážky jsou od toho, aby se překonávaly.
Jak vidíš nejbližší budoucnost AWRIZIS? Zkus i uvést vaše nejbližší plány, či přímo záměry, o kterých by měli vaši příznivci vědět! Ostatně… přibývá vám posluchačů?
Nechceme se zastavit. Takže se snažíme co nejvíce koncertovat (chystá se nějaké menší tour) a taky, jak jsem již trochu nakousl, začít kolektivně pracovat na nových věcech, přinést velice svěží nový materiál. Vše ale musí být přirozené. Možná se mi to zdá, ale začínám na koncertech stále více vídat mladší generaci posluchačů, což je hrozně fajn. I to přispívá k rozšiřování fanouškovské základny.
ALL