Milí smrtelníci, máte-li hodinku, kterou jste ochotni obětovat ze svého „mrzkého“ lidského života, můžete jí zaplnit poslechem poslední desky finských „blackmetalistů“ ARTHEMESIA. Zvolenou cestu naznačí zelený obal s krásně vyvedeným logem, které se dá normálně přečíst a nemusí se zbytečně luštit (což je u kapel a nejen této metalové odnože velice nezvyklé) a pěkný motiv hadího symbolického propletence. Vše začíná intrem, které navozuje příznačnou atmosféru, která vás bude necelou hodinu obklopovat a šest kompozičních písní vás donutí k poslechu.
Opravdu atmosférické úvodní (marně jsem dumal, co mi to jen evokuje a připomíná : mrazivé zaklepání na bránu ..a nebo je to znamení bubnů, který oznamuje příchod nebo návrat domů) intro, po kterém můžeme klidně a nerušeně začít. První skladba dá hned jasně najevo, co všechno nás čeká a další písničky i přes svojí značnou délku nenudí a ukazují co všechno je tento černý styl schopen ze svého okolí do sebe nasáknout.
Prolínání a všemožné jednotlivé hudební kousky se navzájem proplétají a skládají mozaiku představ a atmosfér. Melodické kytary doplňují nekompromisní bicí a někdy deska míří až na hranici orchestrálnosti (zvukové kouzla kláves a mužské „kostelní“ sbory a vokály) doplněné o zvuky saxofonu! Ano, je to tak a konkrétně ve třináctiminutové skladbě číslo tři a saxofon útočí v konečné skladbě číslo šest. Kapela vás jakoby „nekřesťansky“ namlsá, aby vás poté hned nekompromisně srazila a zatlačila zpátky do své „černometalové“ krajiny a poté nás zase za chvíli vyvedla lesní cestou na skálu nad jezerem s překrásnou vyhlídkou, která jistojistě krajinu finské Arthemesie obklopuje.
Vokální projevy, které převládají ve většině skladeb nás ujistí, na které straně se kapela nalézá. Samozřejmě to není žádný extrém, na který by si ucho tolerantního fanouška hudby nepřivyklo. Občas proběhne i kombinace s normálním čistým vokálem a metalovým přednesem s již zmíněnými sbory, což je daleko zajímavější, než když je píseň naplněna blackmetalovým „klasickým“ zpěvem, jenž tento styl nekompromisně vyžaduje. Nebýt těchto pasáží s blackmetalovým vokálem, klidně bychom tuto desku mohli zařadit někam do atmosférického rock-metalu a možná i doom metalu. Jediné, co trochu narušuje celkový dojem je závěrečné válečné outro… (zvuky sirén a dopadající bomby, válečná symfonie vše ukončuje).
Poslední deska kapely ARTHEMESIA je rozhodně velice povedená, jedná se o poctivou hudební práci, která ukázala, že je zbytečné mít vůči muzice a jednotlivým stylům jakékoliv skreslené představy a zbytečné předsudky…. dokud se neujistíme poslechem… možná bude poslech třeba několikrát opakovat, aby jsme byli schopni odkrýt všechny skryté zákoutí přichystané a vybudované spolkem ARTHEMESIA…
Závěrem musím konstatovat, že tato deska je takovou labutí písní… členové kapely totiž rozutekli do finských lesů a hájů…
Poznámka: uvozovky jsem uvedl tam, kde jsem přesvědčen o nepatřičnosti, a nebo spíše malé výstižnosti označeného slova….
Radim
http://personal.inet.fi/koti/arthemesia/