Deska, kterou začínám poslouchat je relativně nová. I když od vydání uběhlo už osm let, považuji ji za čerstvou, ač je to japonské skupiny THE SYRUP její prvotina. Ta se dle profilu a informací na MySpace.com nehodlá odebrat do hudebního důchodu. Naopak se má čile k světu, díky čemuž jsem pár informací získal právě odtamtud, neb z obalu nevyčtu.
Čtrnácte písniček se nese v duchu šedesátých let. Lehký bigbít, analogové varhany, přizvukující flétna, nakřáplá kytara, pevně tepající basa a strohá bicí souprava. Třešničkou na dortu je dívčí zpěv, jež je decentní, jemný, vznosný, poletující. Slova plynou, melodie jsou klenuty a vše má uvolňující náladu (2). V další skladbě (3) si vyslechnete duet flétny a zpěvačky, kde naopak slova chybí, nikoli prohánění melodií. Pozoruji, že kompozice nemají klasické schéma sloka, refrén, sloka, atd. Ani rock, ani pop, snad barovka k tanci. Na své si ale přijdou i poslechuchtiví. Podobně jako úvodní miniatura (1), nabídne i kratinký předěl (6) prostor k odlehčení. Zde navíc obohacené kroky a několika ruchy. Dále už pokračujeme slyšeným. Přirozená, nevtíravá melodie, bublavé varhany, přiskřípnutá kytara, výživnéhraní rytmické sekce a laskavý zpěv (7,8). Další přemostění je oživené grumlí (9). Teď si uvědomuji, že tento nezvyklý nástroj v poslední době v recenzi zmiňuji snad podruhé nebo potřetí. Po oddychu to kapela opět valí. Ztrácím soudnost, ale díky vzpomínce např. na moravskou kapelu Synkopy, je nepovažuji za srágor. Je to i díky nevycizelované produkci, zachovávající i v roce vydání (2000) pel staroby, normálnost, neprvoplánovost.
Pestrost celé desky udrží např. zmiňované předěly, instrumentálka (11,14) nebo smyčce (12), solidnost alba potom stopáž tracků kolem tří minut. Sluchaři a hudební pedanti vytknou občasné intonační ústřely, já tetřev hlušec nikolivjek. Velkoryse je přehlížím a bude-li k dispozici jiná platňa, skočím po ní. To není nostalgické omílání, uplakané vzpomínání, vyhrabávání mrtvoly. To je posmutnělá radost.
RadeK.K.