Kapelu jako jsou RIVERSIDE můžeme našim severní sousedům jen a jen závidět. Čtveřice skvostných instrumentalistů postupnou cestou dobývá svět atmosferického metal-rocku (slovo progresivní raději vynechávám) a po shlédnutí jejich pražského vystoupení se vůbec nedivím tomu, že někteří publicisté přiřazují právě RIVERSIDE k absolutní špičce tohoto vpravdě minoritního žánru. Přiznávám se upřímně, že z pražského klubu Chmelnice jsem odcházel v naprostých emočních mrákotách a mé nadšení z tohoto představení nebere konců ani v době sepisování těchto řádků…

Začátek koncertu byl stanoven na sedmou hodinu a dle původního plánů měl jako první vystoupit nějaký záhadný support, který však nebyl na plakátech ani dalších propagačních materiálech vůbec zmíněn, a tak mnozí návštěvníci očekávali nějaké pikantní překvapení. Že se nakonec samotný start opozdil, tak to není v našich luzích a hájích žádná převratná novinka, ovšem když se na pódiu z ničeho nic začaly mihotat temné stíny jistých postav, většina očí se toužila setkat s finálním rozuzlením hádanky zvané „ona předkapela“. Ta nakonec zhasla v momentě, kdy se na scéně zjevili z ničeho nic hlavní představitelé večera, kteří tak bez okázalých fanfár zahájili procházku po poslední řadovce „Shrine Of New Generation Slaves“, jež sklízí úspěchy doslova na každém kroku.

Úvodní exkurz do tajů instrumentálních siločar započal prostřednictvím skladby „New Generation Slave“, což je koneckonců i reprezentativní otvírák samotného nosiče. V zájmu zachování myšlenkového konceptu s ohledem na šlechtění moderního otroctví, přišel čas i na pohřební litanii „The Depth Of Self-Delusion“, jejíž beznaděj prosvítilo pouze jediné světélko na konci tunelu, spočívající v křišťálovém vokálním podání Mariusze Dudy. Hovořit však pouze a jen o vokálech, to by byla vskutku příkrá charakteristika rozhořelé nádhery. RIVERSIDE jakožto jednotlivci totiž dokáží skvěle pospojovat své individuální hudební výkony s komplexní sehraností a právě toto je momentálně obrovská devíza sympatických Poláků, kteří momentálně prohánějí „dokonalost“ jako nadšený hledač podzemní vody s virgulí.

Na druhou stranu to byla kompozice „Driven To Destruction“ z alba „Anno Domini High Definition“, jež rozpumpovala nejen kapelu samotnou, ale také doposud vyčkávající publikum. I přesto, že se v klubu nacházelo něco přes sto hlav, tak atmosféra přetékala vlídností a dosti zvláštním druhem zpřáteleného souznění. Součinnost obou stran pak byla vrchovatě dovršena stále dost možná nejslavnějším songem „Volte-Face“, na který navázala skvostná elegie „We Got Used To Us“. Pronikavá aura působila ještě mnohem silněji, než je tomu při aplikaci z klasického CD či LP. Naprosto hmatatelným důkazem budiž mistrovský ping-pong mezi kytaristou Piotrem Grudzińskim a košatým klávesovým parkem mistra Michala Lapaje, jež si tu a tam neodpustil nějakou tu kulišárnu navíc, což vrchní kapelník nejprve kontroloval přísnými pohledy, aby v úplném finále provětral struny baskytary naprosto jedinečným způsobem. RIVERSIDE se museli ve „vyšponovaném“ závěru vrátit na plac hned dvakrát, aby svou velkolepou show zakončili klipovkou „Celebrity Touch“…

Před takovýmto koncertem nezbývá nic jiného, než smeknout. RIVERSIDE jsou v neuvěřitelné formě, o sehranosti snad ani nemluvě. Průvodcem celého setu pak byl nepochybně velmi kvalitní zvuk, ve kterém se neztrácely ani ty nejmenší hráčské detaily. Mě osobně pak velmi mile překvapila i sympatická komunikace s publikem a v neposlední řadě musím zmínit i prostou image bez podpěrných vizuálních propriet či symbolických kostýmu. Naopak ve stánku s „merchem“ se to hemžilo zbožím radost pohledět! Některým artiklům se zkrátka odolat nedalo 🙂 Tenhle koncert si zaslouží devět bodů z deseti možných! Velkolepé uznání a respekt!

ALL