PERSONA GRATA je slovenský progmetalový objev, sbírající úspěchy napříč světem, ovšem do povědomí tuzemských posluchačů se dostává paradoxně až s expedicí nosiče „Reaching High Above“, jehož přípravy byly plné strastí, demáčových zkoušek a mnohých dalších kotrmelců. Ovšem není všechno zlato co se třpytí!
Slovenští bardi se pustili do linčování metalové progresivity,přestože samotné slovo „progrese“ je v souvislosti s tvorbou kapely poněkud zavádějící. Pravda, materiál na „Reaching High Above“ vyznívá s ohledem na současnost vskutku moderně, ovšem je třeba podotknou, že materiál nikterak nevybočuje se zajetých rock-metalových kolejí, přičemž jedinou rádoby zvláštností je kompoziční košatost jednotlivých kompozic. Problém ovšem je, že ne všechny momentky napříč celým albem jsou úplně zdařilé, byť některé naopak vybízejí k aplausu ve stoje. Celkově ovšem mi na hudbě PERSONA GRATA chybí mnohem více akcelerace a uvolněnosti. Navíc, co si budeme nalhávat, i když album po instrumentální stránce dosahuje takřka hvězdných met, tak silou svých nápadů se zatím nepřibližuje velikosti ikon žánru (předpokládám, že přesně takhle vysoké ambice PERSONA GRATA mají).
I přesto, že je hudba takřka scénická a svým konceptem i originální, lze v ní rozklíčovat zásadní vlivy slavnějších předchůdců. A zdaleka nemusíme chodit nikam daleko. Úvodní skladba „Ace“ mi přijde hodně silně načichlá starými dobrými BLUE EFFECT, a to především díky ústředním kytarovým vyhrávkám. Nic moc zvláštního pod sluncem (osobně mi nevoní ani rádoby uvolněný rock oldies). Mnohem více osobitosti a dá se říci i přitažlivosti, pobrala dvanáctiminutová pocitovka „Edge Of Insanity“, obsahově proplouvající mezi „rock and popem“ za pomoci dívčího vokálu a flétny, což jsou všechno elementy vzývající na souboj syrové heavymetalovým riffování, které však exploduje až v druhé polovině časové stopáže. Je sice několik detailů, které bych tu mít nemusel, ale jinak lze tuto kompozici ohodnotit se vztyčeným palcem hore.
Přes následující instrumentální intermezzo „Istambul“ se pak hudební komparz přesouvá na horkou půdu orientu („Orient Express“), jednoznačně nejvyspělejšího tracku, kde kromě několika nástrojových exhibic dostane posluchač bonus v podobě skvostně uchopené atmosféry. Když poté pominu romantickou vsuvku z Benátek („Venice“), rázem tu máme finální kousek „I’am You“, a to s opětovnou „nemocí“ jako je tomu u úvodní skladby. Uff..
Jak tedy z tohoto bludného kruhu? Domnívám se, že nějak takto: PERSONA GRATA rozhodně přeplnili desku hromadou osobitých či i méně originálních nápadů, ovšem potřebné vtahující charisma nahrávka přece jen postrádá. Pozitivní střípky z jednotlivých kompozic jsou navíc natolik rozházené napříč minutami, že alespoň pro mě osobně je vcelku nuda čekat pět minut, než se konečně dostaví onen slastný okamžik. V tomhle byli slovenští králové FERMATA či COLLEGIUM MUSICUM naprosto nepřekonatelní a jejich nástupci se jim ještě zdaleka nestačili přiblížit. Na druhou stranu však v hordě PERSONA GRATA bují obrovský potenciál. Pro příště by to chtělo alespoň částečně odstoupit od otřepaných rockových klišé.
ALL
http://personagrataofficial.tumblr.com/
http://bandzone.cz/personagrata