To jsou mi tedy věci. Od vydavatelství Trident Harmony productions jsem obdržel promo polské formace GRIMLORD, kterou provází silná mediální masáž. Nejvíce však udiví unikátní počet sponzorů, jenž jsou uvedeny na samotném obalu. Je jich tu na desítky! Když si tak recenzent tohle prohlíží, říká si něco o nemalých ambicích, dostatku peněz či dokonce bombastických podmínkách pro studiovou práci. Co se týče posledního bodu, odhady se s jistotou potvrdily. Nahrávka udivuje majestátním soundem, všechny nástroje jsou důkladně čitelné a především milovníci kytarové hudby by si rozhodně mohli přijít na své. Kapela stylově tíhne k melodické formě heavy/trash metalu, ovšem ve své působnosti dokáže zabrousit i do mnohem tvrdších metalových vod, dokonce se v některých skladbách dají vystupovat prvky black metalu či death metalu. GRIMLORD tak naštěstí nezapadají do tuctové škály stylově neústupných hvězd, pokoušejí se alespoň o fous progrese, i když to v daném žánru není nic jednoduchého. Komplexně však hudba působí vcelku důvěryhodně, kapela se hlásí k tomu co má „nejraději“ a k tomu se ještě snaží přidat čiré plody z vlastní zahrádky.
Vstupní skladbou je titulní „Dolce Vita Sath-anas“, jejíž kvalita by mohla posloužit jako reprezentativní vzorek současné tvorby. Heavy metalový základ, tu odklon doprava, tu odklon doleva. Nástup čistého vokálu a opětovný základ ke kořenům. Poláci však se však na své pouti rozhodli, že nebudou donekonečna máchat suchou slámou. Svědčí o tom struktury ostatních skladeb, jenž rozhodně nejsou postavené na sytému sloka-refrén-sloka, byť někdy to kapele přece jen malinko ujede. Když se to stane, začíná vás fackovat klišé jako v případě skladby „Oh! My King“. Zde si GRIMLORD zahráli na speed metalové velikány hned tu máme oheň na střeše. Trapnost je v tomto případě ještě slušné slovo. Od této skladby však přichází naprosto nečekaný krok. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »
Když jsem v minulém díle svých zpovědí uváděl PANTERU jako kapelu, která mě přivedla k hard coru, tak tou definitivní pěstí do hlavy byla pro mě sbírka prvních nahrávek brooklynských siláků BIOHAZARD. Poměrně neznámá formace šokovala hudební trh především svou druhou řadovkou “Urban Discipline” z roku 1992. Málokdo si dnes vzpomene, že BIOHAZARD debutovali už o dva roky dříve s nosičem zvaným jednoduše „Biohazard“. Dalo by se však říci, že hudební společnost tehdy ještě nebyla připravena na crossover hip-hopu, trash metalu či punku. Album „Urban Discipline“ však všechno změnilo. Severoamerická metalová komunita se tak poprvé začala třepit a postupně začala tolerovat rapované pasáže, které byly doposud v metalu tabu (snad jen s výjimkou RAGE AGAINST THE MACHINE). I když v metalu… spousta lidí dodnes považuje BIOHAZARD za nemetalovou kapelu, byť samotní členové sami uvádějí BLACK SABBATH jako své největší vzory. Pro úplnost ještě připomenu sestavu: Evan_Seinfeld – (basa, zpěv) , Billy Graziadei – (kytara, zpěv) , Danny Schuler – (bicí), Bobby Hambel – (kytara).
Kalendářní rok se nám pomalu chýlí do finiše a česká metalová scéna drží v rukách další silný trumf! Málo kdo čekal, že ho na stůl položí kluci z kapely OBLOMOV, kteří se v posledních letech poněkud vytratili z povchu zemského, alespoň tedy co se týče vzájemné spolupráce. Oheň sounáležitosti naštěstí nevydoutnal, lídr Honza opět nastartoval všechny motory a rozloženou skládanku opět sestavil do potřebných obrazců. Když jsem nedávno psal recenzi na CD BRATRSTVA LUNY, rozepsal jsem se o tzv. „lunovském týmu“. V podstatě stejnou strukturu má i tým „The Communitas“. V čele stojí Honza s Martinem a zbytek tvoří úzce spolupracující hudebníci, kteří mají na metalových kolbištích ledacos za sebou. Honza Kapák (AVENGER, PANYCHIDA), Pavel ( dříve legitimní člen OBLOMOV, dnes SACRIST), Lord Morbivod, Arthuur (R.I.P.) (UNHOLY KILL a v neposlední řadě nemohu opomenout posilu zahraniční, Björnara E. Nilsena (VOLTURE INDUSTRIES).
FASCIST INSECT – Fall Of America (CD, 2008, samoprodukce)
Malajsijský borec je známá figura, pokud se alespoň trochu v experimentální scéně pohybujete. Zaslaná novinka je jedním z nejčerstvějších přírůstků jeho diskografie, ač byl sestaven ze záznamů 2005-8. 44-minutové album obsahuje devět skladeb, zřejmě rozdělených do čtyř úseků a čtvero nahrávacích zastavení. Vnitřní tři strany papírového digipaku jsou jednoduše černé s bílou soupiskou skladeb a informací. Vějšek ja věnován třem obrazů Melissy Lin. Ty na první pohled splývají v podobném duchu i exponované barevnosti, což je jen důvod pro podrobnější ohledání. Pirátských sosačů je mi líto… ale vlastně není. Obal přece nehraje, hehe! Dva tříminutové kousky „Godot Is Coming I“ (1) a II (8) jsou modulací různých zdrojů zvuku. Nejprve hlasu a poté snad syntezátoru. Zvukům je měně na rychlost i výšku, nabíhají, klouzají, ztrácejí se, což je výraznější u kláves. Pěkné hračky. Čekání na Godota se vyplatilo, Godot přichází!
Slánská (dnes už pouze dvojice) OBLOMOV nedávno vystartovala s druhým regulérním albem s názvem „Communitas (Deconstructing The Order)“, což byl nejpádnější důvod mého rozhovoru s Honzou (kytara, vokály). Ovšem neméně podstatným důvodem byla precizní práce, kterou hoši na novince předvedli. Album působí hodně svěže a rozhodně ho lze zařadit k českému „TOP 09“ ! Můj osobní názor si budete moci přečíst v recenzi, ale v tomto rozhovoru dostal samozřejmě větší prostor zpovídající. A že jsme toho stačili probrat…
Poslední koncert VANESSY jsem shlédl přesně 6.9. 2002. Tehdy se jednalo o jednorázovou akci bez sebemenší propagace, ale i tak bylo pražské Rock-Café takřka plné. Proto jsem si říkal, jako to asi bude teď, když kapela oznámila oficiální návrat, vydala skvělou desku a ještě se ji podařilo (opětovně) mediálně zviditelnit. Když jsem tak přešlapoval před KD Vltavská a sledoval zástupy natěšených fanoušků, říkal jsem si, že všichni ti feťáci z devadesátých let to zkrátka museli přežít, jinak to ani není možné. Humor mě však přešel v momentě hustého sněžení a časové prodlevy, která spočívala v „tradičním českém čekání“ na otevření. Kdyby alespoň nebyla taková „kosa“ „Ahoj, zmrzni“! Ale to už je jen takový „černý humor“. Pochvalou budiž fakt, že brněnská INSANIA se coby support představila pouze s třicetiminutovým zpožděním, což s ohledem na „chytání posledních vlaků“ nebyl žádný průšvih…
Poslední comeback sezony a úplně ten nejbestiálnější možný! EBM legenda VANESSA vstala z mrtvých a v nejsilnější sestavě se po takřka patnáctileté pauze vrátila s novinkovým albem. A již na úvod prozradím, že jde o návrat skutečně velmi podařený! Když se kapela po posledním projektu VANESSA GUN definitivně rozešla, začalo to v tuzemské „elektru“ poněkud skomírat, ačkoliv se tu a tam přece jen nějaká ta zajímavost objevila. VANESSA je však zkrátka jenom jedna. Ostré corové EBM napojené na industrial, neurvalé texty z pera Samira Hausera a hudební inženýrství v podání Mirka Papeže a Daniea Rodného, kteří se paradoxně úplně poprvé setkali pod křídly nejkultovnější kapely (Daniel Rodný patří k zakládajícím členům VANESSY, se kterou natočil nejúspěšnější alba „Flashback“ a „Monogamy“. Posléze se však z hudebního dění vytratil. Místo vrchního skladatele tak zaujal Mirek Papež a spolu se Samirem a Rusákem (dnes SPUTNIK) dali dohromady projekt VANESSA GUN, což byla jakási konspirace kapel VANESSA a GUN DREAMS). Aktuální sestavu pak ještě doplňuje bubeník Jaroslav Stuchlý a programátor Jakub Horák.
Dlouho očekávaný comeback VANESSY se přiblížil! Venku už je nějaký den CD „Ave Agony“ a 17.12 2009 na Vltavské v Praze, proběhne jeho oficiální křest. VANESSA slibuje speciální show, o které jste si mohli na R.U.M. webu už ledacos přečíst. Pro doplnění ještě podotýkám, že nová deska je skutečně grandiózním návratem na scénu a věrní fanoušci se rozhodně mají na co těšit! Recenzi na „Ave „Agony“ si budete moci přečíst již brzy a totéž se týká reportu z čtvrtečního koncertu!
Andres z estonského vydavatelství Hexenreich records se zřejmě zamiloval do iránského metalového pod světí. Po SORG INNKALLELSE se rozhodl pro spolupráci s osobou, říkající si Tenebrous Shadow. Tentokráte se však nejedná o legitimní album, ale „pouze“ demo, na kterém se irácký umělec představuje na vlastní pěst. Přiznávám se, že jsem se zpočátku trochu děsil prachbídné kvality, ovšem nakonec jsem byl velmi mile překvapen. „Follow The Signs“ je po čertech povedená nahrávka a vůbec nevadí, že je vytažena z toho nejhlubšího undergrounndového sklepa. Ono se ani nedá říci, že by Tenebrous vytvořil něco nevšedního a neobyčejného. Zaměřil se spíše na strukturu jednotlivých kompozic, okořenil je změnami nálad a dokonce přichystal nejedno citlivější překvapení v podobě akustické hry na kytaru. Skladby jsou rovněž vylepšovány různými intermezzy, které sem „na oko“ třeba vůbec nepatří. Zapomenout rovněž nemohu na silný melodický základ, jež prosvítá celou kolekci jako slunce zimní oblohu.
