Letošní léto je přílivem alb od metalových stálic. Alespoň tedy, co se týče undergroundových vod. Mezi řádné představitele temného doom metalu patří už nějaký ten pátek šamorinská perla MORGAIN. Myslím, že představováním téhle kapely by bylo nošením dříví do lesa. Ať už je váš názor na hudbu této formace jakýkoli, jedno je jasné. MORGAIN si s žádnou jinou formací nemůžete splést. Richardův nezaměnitelný vokál je už notnou dobu jasným poznávacím znakem a totéž se dá říci o naprogramovaném bicím automatu. Prostě pokud jste si zvykli, pak uznáte, že to sem všechno sedí. Nová dekáda MORGAIN se dle mého soudu začala psát v momentě prvního zásahu harmoniky, nebo také akordeonu. Kapela našla další cestu kudy dál jít a dovolil bych si tvrdit, že právě novinkové album je zatím nejlepším počinem již zmíněné nové tváře MORGAIN.
Sedmičlenná sestava natočila mnohem pestřejší materiál, než byl na minulém albu „Rhymes From The Forest Of Weariness“, které sice nebylo úplně špatné, ale s odstupem času se mi tak trochu slilo dohromady. Spolek okolo Richarda Zajece sázel vždy na „písničkovost“, a tak kvalita celku je tedy spíše odvislá od síly tvůrčího období. Nebál bych se tvrdit, že i v tomto bodě nabízí CD jakýsi dílčí posun.
MORGAIN vždy čerpali ze smutku a bolesti, který však většinou vycházela z vnitřních pocitů. Richard ale tohle všechno (coby textař) posunul mnohem dál, a tak na řadu přichází kritika politické moci, lidské chamtivosti, sobectví atd. Jasným důkazem mých tvrzení může být hned úvodní skladba „…And Reality Hurts“, případně všeříkající „World Is Buried“. Pokud jsem tedy byl předchozím počinem tak trochu zklamán, tohle album mě opět vrátilo (ve vztahu k MORGAIN) do starých kolejí. Kapela má opět co nabídnout. Osobně mám nejraději pomalejší songy, za vokální podpory Slávky Tomayové. MORGAIN jsou prostě klasika a pokud jste někdy přičichli ke kouzlu jejich hudby, tahle fošna vás nemůže zklamat…
ALL