Kanadská provincie Quebec je v současnosti prorostlá nevšedními metalovými projekty, jejichž kvalita je mnohdy fascinující. Tamní umělci sice nepatří k instrumentálním velikánům, byť jejich cit spojený s komponování hudby leckdy převyšuje počínání slavnějších partiček, které máme zde v Evropě denně na talíři.
A právě jedním takovým příkladem je rovněž kanadský jednočlenný projekt KRIEF DE SOLI, za kterým stojí tajuplná postava jménem Egregoir de Sang. Celý den i noc byste mohli shánět něco o tomto člověku a stejně byste nebyli úspěšní! Fakt, že hlavnímu protagonistovi nefunguje ani předepsaný link MySpace stránky je už docela na pováženou. Ale takhle jsou zkrátka karty rozdány a mě nezbývá nic jiného než tyto okolnosti akceptovat. Á propos, abych nezapomněl, CD jsem obdržel od ruské firmy Endless Winter, takže tady mate jasný důkaz s razítkem mezikontinentální „UG“ kooperace. Kdo by si někdy pomyslel, že ruský label bude vydávat CD kanadské kapele!? Z těchto miniaturních věcí mám stále obrovskou radost!
Ale teď už konečně k tvorbě Mr. De Sanga. Jak už možná mnozí víte, Endless Winter je label zaměřený výhradně na doom metal, takže už dopředu mi bylo zřejmé, že si s nahrávkou „Munus Solitudinis“ neužiji příliš legrace. A přesně tak tomu opravdu je! Totálně pomalá a absolutně funerální záležitost na hraně posluchačových smyslů, smrtonosná jednotvárnost zavánějící pachem rozkládající se mrtvoly.Odtud zkrátka není úniku! Na ploše necelých sedmdesáti minut se nachází čtyři dlouhatánské kompozice s dodatkem osamocené instrumentálky „Vita Memoriae – Exordium Sanctus“, prostřednictvím které se dostávám k charakteristice konceptu. Ten je opřen o religiózní podstatu lidského bytí, a aby účelu bylo učiněno zadost, tak texty jsou v bookletu vepsány v jazyce lékařském, čili v latině. Při poslechu samotném pochopitelně nelze zachytit jediné slovíčko, vokál je jednoduše dalším instrumentem, nehledě na jeho abnormální hloubku.
Hned úvodní skladba „Náscentés Morimúr“ je pro trpělivost posluchače pernou zkouškou. Jednadvacet minut pomalu přetékající krupicové kaše vás buďto dokonale otráví, a nebo naopak obejme a pohltí. Má maličkost patří pohříchu do té druhé skupiny šílenců, byť připouštím, že nic převratného nahrávka nepřináší. V rámci minoritního žánru se však i přesto jedná o pozoruhodný počin. Na desku však rozhodně nelze pohlížet jako na nějakou sbírku básní. Jedná se spíše o „zvukomalebný prostor“ elegií, do kterého je třeba se nejprve vpravit. Rovněž lze materiál chápat jako takový test toho, kam až se dá v doom metalu zajít. „Nalomené“ potenciální posluchače mohu ještě na tomto místě ujistit poznámkou o velice zdařilé zvukové kvalitě, bez které by aura kompozic byla sotva poloviční. Příznivci totálního funeralu bděte, tenhle životabol je opravdu to pravé ořechové pro vaše uši!
ALL