Nějak si nemůžu pomoct, ale čtvrté album FORREST JUMP mě zrovna nezastihlo ve víru velkolepých empatií. A to se mi předchozí CD „Monolit“ poměrně zamlouvalo, neboť mi přišlo hravé a umě zkomponované. Důraz na „dobře udělanou písničku“ byl už tehdy zřetelnou výsadou a alespoň já sám jsem z tehdejšího materiálu cítil určitý punc modernosti. Na „Neminem“ se však hudba FORREST JUMP posunula do mnohem zemitějších linií a určitá materiálová bezstarostnost mě víceméně rozhodila.
Těžko říci, co za vývojem FORREST JUMP stojí, ale mám takový pocit, že z kluků definitivně spadla deka jakéhosi metalového rebelství a spíše se vydali cestou bigbítového zklidnění. A právě tenhle prvek mi na „Neminem“ hodně překáží, těžko se dokážu smířit s poslechem takto nastaveného (víceméně nekonfliktního) materiálu, ze kterého nevychází příliš emocí. Abum mi po celou jeho šíři přijde až příliš sterilní, nemluvě o absenci jakýchkoliv vzruchů. Rutinérské počínání však s sebou přináší i objektivní pozitiva, kterými jsou především suverénní hráčské výkony, přesvědčivý vokál a v neposlední řadě i reprezentativní zvuk. Domnívám se, že kdyby podobná hudba hrála z většiny rádií, možná bych i v autě něco podobného „neúmyslně“ nechal hrát.
„Neminem“ je album, které je určeno široké škále rockerů a metalistů. Řekl bych, že novinka šla této cílové skupině úmyslně naproti, takže pro mnohé posluchače bude deska určitě poslouchatelná a vstřícná. Já osobně však od muziky čekám trochu více nápaditosti a hloubky. Na druhou stranu je však třeba říci, že „Neminem“ si rozhodně své posluchače najde, čímž je vlastně všechno v pořádku.
ALL