Podobné nahrávky do Rumzinu příliš nedocházejí, přestože se zabýváme metalem a alternativou ve všech možný i nemožných podobách, nemluvě o dalších subžánrech. Nicméně Francouzi nejsou ani tak o undergroundu, jako spíše o hlavním proudu. Zde patrně ještě nejsou, ale s největší pravděpodobností tam směřují. Nemohu si pomoci, ale při pohledu na obal mi DOG ‘N STYLE připadají jako praví reprezentanti americké kultury, možná by na tom autě mohla ještě ležet nějaká sličná blondýna s megalomanskýma kozama…

Nic proti gustu. DOG ‘N STYLE se vzhlédli v americky znějícím heavy rock‘n rollu, místy řízném, občas poněkud sladce podbízivém, celkově dobře zahraném, ale co si budeme povídat… přidaná hodnota vesměs žádná. Upřímně: nahrávka mi projela bytem rychlostí sprejové vůně. Odér zanechala takový nijaký, neříkám, že vysloveně nepříjemný, ale rozhodně zabalený do „nuly“. Za několik málo minut se pak logicky jaksi vyčoudila oknem ven – ani nezamávala. „Pub‘s Calling“ je přesně ta kolekce, ke které si osobně nedokážu vytvořit žádný vztah. Kdyby to bylo po česku, dala by se hudba označit za solidní pivní bigbít, kde se „hoši vožerou, nožem a sekerou (nebo jak to je?“), jenže tady je to hold o hezkých slečnách, whisky, slabém pivu… no prostě America, žel v podání DOG ‘N STYLE málo uvěřitelná.

Kdepak, tohle se vůbec nepovedlo. Nahrávku mohu pochválit snad leda po stránce zvuku a čitelnosti všech nástrojů (album hraje opravdu moc hezky). Dá se říci, že takto neosobní materiál mohla dát dohromady jakákoliv „libovolná“ parta ze států, což je také jeden z velkých problémů. Když se ale vcítím do publika, pro které je tenhle počin primárně určen, docházím k závěru, že je na „Pub‘s Calling“ vlastně všechno v pořádku. Více se mi už tenhle materiál rozmazávat nechce. Jestli máte chuť na francouzskou limonádu s americkými bublinkami, poslužte si…

https://www.facebook.com/dognstylemusic

ALL