K některým muzikám je nutno se vrátit, ohlédnout se, přinutit se. V něčem to mám jednodušší, čas už ledasco přetřídil, takže je vybírání příjemnější. Nejsem si jist, kolik z vás bude japonskou úderu COCOBAT znát. Já jsem měl pojem jen o názvu a existenci. Vše se změnilo získáním dvou cédéček, která se pokusím zhodnotit.
COCOBAT – Struggle of Aphrodite (CD, 1993, Toy’s Factory)
Obal nabízí dvanáct písní, ovšem displej ohromujících padesát (50!). Myslím, že v tom bude nějaká filutovina, jaké se jeden čas dělávaly. Zatím muzika plyne tak, jak má. Co to vlastně hrají tihle klučíci? Od mnohého trochu, pěkně zakvrdláno a podáváno s poctivým gruntem. Lehce thrashováno, heavy tah, hopsa hardcore, funky divočení, jemně kořeněno industriálními náznaky v barvách zpěvu a přídavných zvuků. A protože jsou to mlaďasové (resp. byli), nejdou na své umění od lesa, ale pěkně přímo vesele a divoce. Užitečně upřednostněná baskytara, chytré kytary, úderně podpůrné škopky, naléhavý experimentující zpěv. Kdo si dnes vzpomene na MORDRED ? I já už musím dolovat v paměti, ale jisté je, že byli osvěžením a snad bych našel pár styčných bodů. Minimálně jinakost, která u COCOBAT funguje i po šestnácti letech. Á konec! Dvanáctý song s rockovými elektrikami a hučícím vokálem je klidným rozloučením. Poté následuje čtyřvteřinových prázdných částí. Track 29 vysmahne funky metalový nářez, poté opět přetrpíme shluk ticha, aby jste byli v tracku 44 ohromeni slapující basou s následnou vyřvávačkou. Pak už nic zajímavého, opět ticho a mám-li být přesný a informačně vyčerpávající, track padesátý má vteřiny jen tři.
COCOBAT – I versus I (CD, 1999, Toy’s Factory)
Opět dvanáct písní, které nevykazují žádné vtípky a fintičky. Co se změnilo hned v úvodu a na první pohled je složení kapely. Šest let od desky, kterou jsem recenzoval o pár řádků výše, zůstal jen basák Take-Shit, pravděpodobně šéf jednotky. Všichni ostatní byli vyměněni. Další výraznou změnou je zvuk. Od prvních tónů útočí. Muzika je sevřenější a jako celek působí pevněji. Flemming Rasmussen coby producent odvedl svou práci. Zpět tedy k muzice. Na již sedmé desce je stále dostatek metalových kytar, převalující se baskytary, hraných a hravých bicích. Zpěv klouzavě poletuje v rockových polohách. Vzdáleně mi evokuje Glena Danziga, ale podobných hlasů je povícero a vy si dozajista dosadíte toho „svého“. I přes jisté umravnění producentem, COCOBAT stále nabízejí hutnou porci (z)dravé muziky s nemalým drivem. Tu dozajista ještě vypilovali v roce 2000, kdy mezi 24. lednem až 25. březnem odehráli po boku THE MAD CAPSULE a BALZAC v rámci I versus I turné 24 koncertů.
p.s. „Hard Edge Power Groove“ – tak jest psáno na obalu alba z roku `93. Nevím jak škatulku pojmout a přeložit česky, je to stejně těžké jako popsat a vylíčit vám co COCOBAT hrají. Snad se mi to alespoň trochu povedlo.
RadeK.K.