Už je to víc jak šest let, co se zastavilo srdce kanadského hudebníka Davida Golda, zakladatele a zároveň také jediného stálého člena skupiny WOODS OF YPRES. V roce 2011, tři dny před Štědrým dnem, se Davidovi stala osudným kolize s protijedoucím vozidlem, jež se odehrála ve městě Barrie, v kanadském státě Ontario, něco málo kilometrů od Davidova domova. V pouhých jednatřiceti letech tak přišel metalový svět o chlapíka, jehož kariéra nabírala tou dobou na obrátkách a je více než pravděpodobné, že se z WOODS OF YPRES mohl stát mnohem výraznější pojem. To už dnes ale těžko zjistíme. Nicméně měl to být právě rok 2012, kdy David se svými přáteli spřádal plány ohledně premiérové koncertní šňůry po Evropě, a to s cílem představení nových skladeb z chystaného alba „Woods 5: Grey Skies & Electric Light“. Bohužel samotný produkt vyšel už pouze s památečním odkazem a o definitivním konci WOODS OF YPRES nemohlo být sebemenších pochyb. Následující profil budiž posmrtnou poctou umělci, pedagogovi a zároveň i absolventovi třech vysokých škol. Výjimeční lidé mají patrně předurčeno vstupovat do edenu bez vyzvání…

Počátky

Přestože je David Gold spjat hned s několika kapelami či projekty, většina fanoušků ho začala poprvé reflektovat jakožto bubeníka zvláštního seskupení WOODS OF YPRES. Kanadský subjekt oficiálně vznikl v roce 2002 a ústřední hrdina si tak poprvé splnil svůj velký sen. Sen o vlastní kapele. Ostatně právě o tomto svém „snu“ David často spekuloval na diskuzních fórech a sociálních sítích. Byť byl David hodně melancholickou osobností, tak ke svým příznivcům přistupoval vždy neobyčejně vstřícně a dosti otevřeně s nimi polemizoval. Např. mu nedělalo problém do éteru vytroubit, kterak vlastně dospěl k názvu WOODS OF YPRES. David: „Kapelu jsem založil společně s Aaronem Palmerem a Brianem McManusem. Společně jsme přemýšleli, jaké pojmenování pro kapelu zvolíme, až jsme se dostali k experimentálně hardcoreové kapele FACT OF DEATH. Tuhle kapelu mi někdy na jaře 2002 představil právě basák Aaron, a protože jsme stále hledali konceptuální název, zaujala nás na jejich nahrávce skladba pojmenovaná ‚Woods of Ypres.‘ To bylo přesně to, co jsme hledali. Protože jsme ale ty lidi z FACT OF DEATH neznali, kontaktovali jsme je a s jejich svolením název použili. A co si pod ním přesně představit? ‚Woods‘ značí příslušnost k black metalu, stromům a přírodě, ‚Ypres‘ pak reprezentuje kanadskou historii, naše kulturní dědictví.“

V souvislosti se zvoleným názvem se kanadská trojice pustila do komponování skladeb. Aby se však mohla představit i naživo, bylo potřeba angažovat ještě posledního člena do party. Tím spíš, že se jednalo o osobu, která se měla postarat o sólový zpěv. Vyvoleným se nakonec stal jistý Robin Cross, jež se ke kapele přidal až po realizaci debutového dema „Against the Seasons: Cold Winter Songs from the Dead Summer Heat“. Premiérové dílo povstalo z prachu v roce 2002 na jednoduchém „cédéerku“, aby za další tři roky poslal David do lisu tentýž materiál znovu, tentokráte remastrovaný. David Gold: „První nahrávka byla venku a já začal přemýšlel o tom, kterak pokračovat dál. V průběhu roku 2003 se nám podařilo odehrát několik koncertů a mě samotného hodně potěšilo, že i náš debut vzbudil poměrně slušnou odezvu u posluchačů. Cítil jsem, že pokud chci kapelu někam dál posunout, musím učinit další velké rozhodnutí.“ Pokud jsou mezi vámi příznivci především posledních nahrávek WOODS OF YPRES a s počáteční tvorbou nejste až tak obeznámeni, vězte, že hudba Golda a spol. byla na samém startu poměrně vzdálená tomu, s čím hlavní protagonista vyrukoval na nejrespektovanějších počinech. Přestože se do blackmetalové tvorby snažil už od první skladby zakomponovávat motivy spjaté výlučně s kanadským odkazem, ve výsledku jsou z nahrávky cítit především vlivy skandinávského black metalu. Výrazné rozšíření o doom metalové prvky mělo teprve přijít. Nicméně i tak se jedná o velmi solidní počin, kterému se později dostalo hned několika reedic, přičemž ta nejdůležitější vznikla ještě za Davidova života. „Rozhodl jsem se, že debutové EP vydám ještě jednou. Prvotní náklad úplně zmizel. Jak šel čas, ozývali se mi další a další lidé, kteří chtěli tenhle materiál vlastnit. I proto jsem ke všemu přistoupil zcela zodpovědně“, konstatoval David, který už tou dobou pobýval v Torontu, kam se na sklonku roku 2003 přestěhoval. Do baťůžku si pak přibalil nejen celé know-how WOODS OF YPRES, ale také plány spojené se založením vlastního labelu, pod jehož křídly vyšlo i debutové album „Pursuit of the Sun & Allure of the Earth“. Ovšem co bylo pro WOODS OF YPRES podstatné, to byla kompletní obměna sestavy, která pak logicky znamenala zásadní změnu hudebního výraziva. Novými členy kapely se stala dvojice Sharpe/Jones, přičemž David Gold si pod patronát vzal nejen bicí, ale především veškeré zpěvy. Do některých skladeb pak nahrál rovněž kytarové i basové party, čímž tak výrazněji vtiskl novým skladbám své niternější představy. Hudba WOODS OF YPRES si sice ponechala blackmetalové pouzdro, avšak většinu skladeb protíná spousta melancholických intermezz, jejichž účinnost krystalizuje v důsledku čistých zpěvů. Nedílnou součástí nové tvorby „Ypres“ se však staly také klávesy sličné Jessicy Rose. Ta byla do procesu procesu skládání doslova „vhozena“, avšak jako zástupkyně něžného pohlaví nezůstala sama. V baladě „The Ghosts of Summer’s Past“ lze totiž zaslechnout hlas hostující zpěvačky Sarah Green, která tak doprovodila Davidův „vlídný hlas“, v pozdějším čase tolik typický pro další tvorbu WOODS OF YPRES. V období svého vzniku se však album setkalo se spíše rozporuplnými ohlasy. Mnozí příznivci sice namítali, že se konečně podařilo do hudby dostat „ducha kanadské přírody“, oslavovali pokus o vytvoření kanadské blackové sorty, ovšem nepoměrně větší část posluchačů jednoduše nestrávila divoký přerod a jméno WOODS OF YPRES bylo v jejich případě vyškrtnuto z notýsku oblíbenců. Svou oblibu si tak album získalo až po Goldově smrti, což je vcelku pochopitelné. V roce 2004 se tak sestava musela spokojit pouze s dílčími úspěchy a mírně se zvětšujícím zástupem spřízněných duší. K výraznému úspěchu měli WOODS OF YPRES na míle daleko.

Klikaté cesty domů

V roce 2007 se David Gold rozhodl, že se znovu vrátí do svého rodného města Sault Ste. Marie, ovšem než se tak stalo, byla v Torontu nahrána v pořadí třetí nahrávka „Woods III: The Deepest Rooots and Darkest Blues“. Kromě Davida se na něm podílela jen Jessica Rose a pro potřeby projektu byl premiérově objeven basák Dan Hulse. „Hned jsme si padli do oka. On tehdy působil v kapele BLOOD OF CHRIST, ale když se naskytla možnost k připojení se k WOODS OF YPRES, udělal to okamžitě. Od té doby jsme začali společně spolupracovat. Základním cílem bylo najít způsob, kterak hudbu WOODS OF YPRES posunout někam dál. Myslím, že jsme touhle nahrávkou odstartovali další éru, i když s odstupem času jsem byl docela rád, že už je celé tohle období pryč. Všechno probíhalo hrozně moc zdlouhavě, chyběly mi peníze, a když už jsme se dostali ke zkoušení, bylo to většinou po nocích. Nahrávání potom probíhalo výhradně o víkendech. I když jsem věděl, že ta naše hudební cesta je ta správná, cítil jsem se mizerně a nic z toho jsem si vůbec neužil“, konstatoval zpětně David v jednom z poskytnutých rozhovorů, jehož základ spočíval v polemice o definitivním výstupu WOODS OF YPRES z blackmetalových vod. Hudba sice stále nesla odkaz předchozích počinů, ovšem čím dál tím víc se v tvorbě začaly objevovat doom metalové vlivy. Velkou devízou se pak překvapivě staly i čisté vokály, jejichž hloubka místy evokovala přednes Petera Steela z TYPE O NEGATIVE. Zároveň i smrtící melancholie v Goldově tvorbě přirozeně zdomácněla. Skepse, zmar, ale hlavně frustrace spojená s nedostatečnou šancí věnovat se hudbě na plné obrátky! To jsou všechno skryté symboly, jejichž moc vytváří z nahrávky svojsky pojaté dílo. David: „Neřekl bych, že jsme se nějak zásadně vzdálili od toho, co jsme dělali na předchozích nahrávkách. Součástí WOODS OF YPRES byl vždycky black metal, ale i doom, takže si ani nemyslím, že by nám měli mít posluchači něco za zlé. Možná je teď v našich skladbách více kláves, ale to do jisté míry pramení z toho, že tvoříme mnohem více balad.“ A právě v jedné z pomalejších skladeb je blíže obsažen Davidův vztah k rodné hroudě. Řeč je o jednom z prvních „velkých hitů“ – „Your Ontario Town is a Burial Ground“. David: „Celý život jsem vyrůstal na severu Ontaria, ve městě Sault Ste. Marie. Odtud se člověk hned tak někam nedostane a také já jsem do osmnácti let v podstatě nikde jinde nebyl. Proto jsem se těšil na ten den, kdy ze severu budu moci konečně vypadnout. Když jsem se pak ocitl ve velkém městě, samozřejmě jsem začal více vnímat klady a zápory. Ovšem tenkrát jsem chtěl zkrátka rychle dohnat to, co mi doposud uteklo. Cítil jsem se tím skutečně frustrován a izolován. Navíc jsem měl kolem sebe lidi, kteří tohle vůbec nepotřebovali řešit. Nikdy nikde nebyli a vlastně už dopředu bylo jasné, že se na jejich životech nikdy nic nezmění, že tady zkrátka budou dokud nezemřou. Sault Ste. Marie je pohodlné místo k životu, ale na druhou stranu se nedá říci, že by to místo člověka nějak obohacovalo. Tou skladbou jsem však nechtěl nikoho odsuzovat a už vůbec mi nepřísluší, abych někomu radil, co má dělat se životem. Navíc tu skladbu jsem napsal v době, kdy jsem zkrátka cítil vztek vůči všemu kolem.“ Tolik David ke svému úprku ze svého domovského města, alespoň tedy v té prvotní fázi. Ono se asi není čemu divit, vždyť na každém druhém kroku dával k dobru historku o svém vůbec prvním velkém koncertě, který zhlédl až v devatenácti letech! Tehdy se jednalo o společný set kapel MEGADETH a STATIC-X. Ale jak už bylo výše řečeno, ani v Torontu se Davidovi příliš dobře nevedlo, a když už je Kanaďan nucen sledovat hokejové zápasy přes nelegální internetové linky, tak už skutečně není něco v pořádku. I přes profesní i osobní peripetie však mistr nikdy neabdikoval na tvorbu nových skladeb a WOODS OF YPRES v jeho životě i nadále zůstávali klíčovou prioritou. Materiálem „Woods III: The Deepest Roots and Darkest Blues“ tak stylově dokončil tzv. „Against the Seasons“ trilogii a s „růžovým despektem“ vzhlížel k dalším uměleckým výzvám.

Korejský očistec a jízda na zelenou

Třetí sbírka WOODS OF YPRES dokázala zabodovat v mnoha podzemních magazínech, ale na Davidův život to pochopitelně mělo vliv pramalý. Snad jen s výjimkou vzrůstajícího počtu fans na internetu. „WOODS OF YPRES jsou kapelou internetu. Naše hudba byla vždycky především o nahrávkách než živém hraní, takže právě díky internetu může rezonovat po celém světě. Pokud je to právě internet, který kapelám pomáhá, tak právě WOODS OF YPRES toho využívají měrou vrchovatou. Je naprosto skvělé, že můžeme dosahovat svých cílů a nepotřebujeme k tomu žádného vydavatele,“ prozradil David a nezapomněl v této souvislosti zmínit svůj vydavatelský podnik Krankenhaus Records, realizující pouze a jen produkty „Ypres“. Rok 2007 ovšem nepřinesl v Davidově životě jen návrat do rodného města, ale zároveň také nečekaný úprk do Jižní Koree, kam se vydal na roční pracovní stáž. Tím došlo v podstatě i k definitivnímu rozpadu trojčlenné sestavy a mnozí fans dokonce počítali s absolutním ukončením činnosti. David se ale právě v Asii obrovsky našel, pilně pracoval na nových kompozicích a na přechodnou dobu se stal bubeníkem tamní black-deathmetalové formace NECRAMYTH, s níž dokonce nahrál album „Slaughter of the Seoul“. David: „Ten jeden rok v Asii byl nečekaně plodný. Načerpal jsem tam spoustu energie pro novou tvorbu WOODS OF YPRES, ale zároveň si od všeho odpočinul. Jako muzikant jsem si to s NECRAMYTH neuvěřitelně užil. Dvakrát až třikrát týdně jsme zkoušeli, každý víkend byl nějaký koncert a hlavně se nám podařilo nahrát CD. Intenzivní hraní mi pomohlo udržet se ve formě a myslím si, že i jako hudebník jsem se od té doby hodně zlepšil.“ A pokračování WOODS OF YPRES? „Když jsem odjel, spousta lidí se domnívala, že WOODS OF YPRES tímto skončili. Mně ale něco podobného vůbec nenapadlo. Už tenkrát jsem měl základy nových skladeb a tušil jsem, že by z toho všeho mohlo vzejít nejlepší dílo WOODS OF YPRES.“

A co si David intuitivně předsevzal, to také záhy splnil. Postavil novou, řekněme legitimní kapelu, se kterou dokončil práce na „zeleném kompletu“ „W4: The Green Album“. Právě tato kolekce posléze dopomohla WOODS OF YPRES k výraznějšímu úspěchu v mezinárodním měřítku, byť tedy na úrovni undergroundového metalu. Nicméně i v dnešní době stále noví a noví posluchači zpětně objevují krásy a kouzla tohoto vpravdě imponujícího opusu. Na začátku cesty bylo ale všechno úplně jinak. David: „WOODS OF YPRES byli vždycky nezávislou kapelou. Nesnesl bych, kdyby nám do hudby někdo zasahoval, nebo nám dokonce radil. Proto jsem si ani nedělal moc velkou hlavu s tím, že jsme v podstatě opustili black metal. Každopádně se samotným vydáním jsem nikterak nespekuloval a desku vydal podle osvědčeného receptu na konci roku 2009. Tehdy jsem stále tak nějak doufal, že když je hudba dobrá, dokáže se i sama prosadit. To ale byla pravda jen částečně. Navíc se i ukázalo, že spousta lidí vůbec nevědělo, co si s naší aktuální podobou počít. Recenze ovšem byly víceméně hodně dobré a podle ohlasů na netu se mohlo zdát, že se album líbí většině fanoušků. Jenže skutečnost byla taková, že si desku v podstatě vůbec nikdo nekoupil.“ Pokud někdo z vás vlastní originál alba s hlavičkou labelu Practical Art Records, má ve své sbírce opravdový poklad. Konečně pod touto Goldovou značkou vyšlo i CD kámošů NECRAMYTH a v neposlední řadě také i sedmipalcové dítko čistě blackmetalového projektu s bizarním názvem THE NORTHERN ONTARIO BLACK METAL PRESERVATION SOCIETY. Ve dvou skladbách se tu lze opětovně setkat s kooperací David Gold/Aaron Palmer, ovšem v tomto případě zůstalo u pouhých dvou skladeb. Ovšem zpátky k „zelenému albu“. To se ve finále dočkalo zasloužených ovací. David: „O album projevila zájem firma Earache Records a mě bylo jasné, že po této nabídce musíme sáhnout, přestože od prvotního vydání uběhly skoro dva roky. Nicméně Earache spustili opravdu hodně poctivou kampaň, s rozhovory a recenzemi se roztrhl pytel a osobně si myslím, že do některých médií jsme se dostali jen z toho důvodu, že nás inzerovali právě Earache. Výrazně také přibilo posluchačů. Kdyby nebylo firmy, nikdy by se k některým lidem naše hudba nedostala. Přitom mi pak mnozí psali, jak je pro jejich život tohle album důležité.“

Vydáním CD ale reediční činnost neskončila. Firma si album natolik oblíbila, že ho ve stejném roce (2011) vyexpedovala také na 2LP vinylu, a to hned v několika speciálních edicích. A není se co divit. Davidovi se na desce podařilo dokonale dotáhnout vize o melancholickém metalu, ve kterém není nouze o tklivé pasáže, baladičnost a kontrastní razantnost. ANATHEMA, OPETH, TYPE O NEGATIVE, KATATONIA… a trochu toho black metalu v součinnosti s odkazem kanadského Ontaria. Nějak takto se dá hodně letmo charakterizovat koktejl, který David namíchal společně s druhým kytaristou Bryanem Belleauem a sourozenci Maddenovými. Svět s dvouletým zpožděním objevil krásy a kouzla kanadských pohřebišť. David: „Pokud jsem chtěl vyprávět příběh, který je na zeleném albu obsažen, bylo zřejmé, že se to neobejde bez žánrové rozpínavosti. Pouze black metalem bych rozhodně nedokázal vyjádřit to, co jsem opravdu vyjádřit chtěl. Jednotlivé party byly ovšem natolik rozličné, že bylo někdy těžké je k sobě napasovat. Na druhou stranu nahrávání netrvalo tak dlouho, jako tomu bylo u předchozí desky.“ A tak se zrodil komplet, mnou pracovně nazvaný „ideální společník pro vyskočení z okna“. Příkladně si stačí poslechnout pohřební baladu „By the Time You Read This (I Will Already be Dead)“, jejíž depresivní výrazivo vychází už ze samotného názvu. I navzdory jedinečnosti všech kompozic, se však ústřední skladbou kolekce stala skvostná „I Was Buried in Mount Pleasant Cemetery“, pravděpodobně nejlépe definující hudební přerod WOOD OF YPRES. Však také k této skladbě vznikl stylový klip, kráčející ruku v ruce s textem. David: „Tahle skladba nejlépe charakterizuje současnou podobu WOODS OF YPRES. Je to ve své podstatě balada ‚metallicovského‘ střihu, ale zároveň je i hodně doomová. Realizace videa byla jednou z dalších cest k širšímu publiku. Myslím si, že předpokládaný cíl byl tímto splněn.“

Poslední mise

Podpis smlouvy s Earache Records znamenal pro WOODS OD YPRES obrovskou vzpruhu. Jméno vešlo ve známost, ovšem jen málokdo tušil, že David Gold v roce 2010 rozpustil sestavu z úspěšného alba, aby se znovu vydal na další pracovní štaci, tentokráte do Kuvajtu. Paradoxní na tom všem je vlastně i to, že jeho projekt začal být úspěšný v době, kdy v podstatě nefungoval. Dokonce tu a tam probleskly zprávy o definitivním konci, ovšem David po svém návratu na nic moc nečekal a dal se dohromady s dalším schopným instrumentalistou jménem Joe Violette. Tenhle chlapík zasáhl do biografie skutečně sice až v posledních fázích Davidova života, ovšem jeho podíl na nadcházející nahrávce, byl překvapivě dosti výrazný. David se poprvé v historii WOODS OF YPRES nemusel spoléhat na své vlastní síly. Není divu, že hudba kanadského projektu rozkvetla do do poněkud odlišné formy, což David potvrzoval hned několika prohlášeními. Zatímco předchozí album se vážně zaobíralo jeho osobním životem a všemožnými psychickými útrapami, kolekce nazvaná „Woods 5: Grey Skies & Electric Light“ představila myšlenkové pochody hlavního hrdiny v lesku velkoměst, stresu a všeobecného životního chaosu. David se rovněž pozastavil nad specifickým způsobem zotročování lidí, kterým se sice daří vydělávat peníze, ale ve svém nitru jsou nešťastní hlavně z důvodu nenaplnění vlastních cílů a skrytých snů. David byl zastáncem toho, že by se člověk měl věnovat činnosti, která člověka skutečně naplňuje. Pro něho byla vždy a za všech okolností na prvním místě hudba WOODS OF YPRES, avšak i on sám se trápil hlavně tím, že se mu nedařilo proniknout do světa hudby tak, jak si před časem předsevzal. Ostatně jeho citát“ „Doufal jsem, že už toho v tomhle věku dosáhnu víc“, brzy zdomácněl na většině serverů, zejména pak po Davidově smrti. Ta ho s přihlédnutím k veškeré symbolice dohnala v době, kdy už bylo chystané album nahráno, nemluvě o rozeslaných promech na všechny možné i nemožné strany. Joel Violette už do tohoto procesu nechtěl nikterak zasahovat a po konzultaci s Goldovou rodinou se rozhodl pro finalizaci.

Davidovi příznivci však v předvečer Vánoc roku 2011, nechtěli věřit tomu, že by jejich hrdina náhle skonal. Mnozí to dokonce pokládali za žert, případně černý humor, ostatně David se často a rád vyjadřoval v obdobných intencích s úsměvem na tváři. Nicméně další spoustu dohad po čase vyvolalo samotné CD, resp. přímo vybrané skladby. Jak si ostatně vyložit témata obsažená v textech „Kiss My Ashes (Good Bye)“ či „Career Suicide (Is Not Real Suicide“)? Nejhlouběji ponoření fanoušci měli jasno, avšak pravda je bohužel někdy až příkře prostá. David Gold se výrazného úspěchu ani pocitu uznání nikdy nedožil. Největší vlna zájmu se o WOODS OF YPRES strhla po Davidově odchodu, přičemž velký podíl na tom měla i definitivně poslední sbírka „Woods 5“, oceněná trofejí Juno Award (kanadská cena Grammy) v kategorii „hard and heavy“. Cenu si při reprezentativním galavečeru (v tomto ohledu jsme opravdu několik stovek let za opicemi) převzala dojatá Davidova matka, v emotivním proslovu vkusně vzpomenuvší si na svého milovaného syna. Průchod emocí šlo stěží ukočírovat (video z předávání ceny je stále k dispozici na YouTube poz.aut.). Ještě předtím ale došlo k neméně pikantnímu koncertu v Torontu, kde vzdalo kanadskému umělci hold hned několik žánrově spřízněných skupin, a to prostřednictvím předělaných skladeb. Smutná to tečka za WOODS OF YPRES, projektu, po kterém toho poměrně dost zůstalo, ALE… smutné ALE.

Pohrobci

Se smrtí Davida Golda se rozplynuli i WOODS OF YPRES. Joel Violette sice v několika rozhovorech naznačil, že se v jeho archivu nacházejí náčrty skladeb pro „Woods 6“, avšak nedá se předpokládat, že by se tento materiál dočkal reinkarnace. Joel se však rozhodl i tak na WOODS OF YPRES nepřímo navázat a s čerstvě příchozími spoluhráči založil skupinu THRAWSUNBLAT (název vzešel z Davidovy hlavy), s níž v roce 2013 vydal debutové album „Thrawsunblat II: Wanderer on the Continent of Saplings“. V následujících letech pak Earache Records zapracovali hned na několika zvláštních reedicích napříč celou diskografií a samotná Davidova matka se dokonce angažovala při realizaci památečního merchandise. Třešničkou pro nejvěrnější budiž i vydání tributní kolekce „Heart of Gold: A Tribute to Woods of Ypres“ za účasti devatenácti (!) kapel. Na posluchače zde čekají předělávky z dílny NOVEMBERS DOOM, PAGAN RITUAL, PANZERFAUST a mnohých dalších. Na kariéru WOODS OF YPRES se bude ještě hodně dlouho vzpomínat a nejinak tomu bude i v případě fanoušků, třeba i těch nových, kteří do teritorií severokanadských pohřebišť teprve zabloudí. Zde jsou závěrem ještě slova Esther , Davidovy matky: „Stovky lidí mě kontaktovaly ve spojitosti s Davidovým úmrtím a projevily lítost nad ztrátou mého syna. Spousta fanoušků mi psala, kterak jsou pro ně Davidovy texty důležité, jak jim v těžkých chvílích pomohly, motivovaly je a inspirovaly v dalším růstu. Moc si toho vážím. I když to moc bolí a David tu už s námi není, je skvělé tohle slyšet a číst. Myslím, že tohle přesně je ten důvod, proč David skládal hudbu.“

Když tohle budeš číst, už budu mrtvý
Neodpovídej na to, jenom čti
Když tohle budeš číst, už budu mrtvý
Neodpovídej na to, ale upozorni mé příbuzné

(úryvek z textu písně „By the time you read this ( I will already be dead)“

ALL