Christophe Ziegler bezesporu patří mezi nejsvébytnější hudebníky na pomezí black metalu a pochmurného ambientu. Do srdcí hudebních příznivců se zapsal především alby „Winterschatten“ a „Der letzte Winter – Der Ewigkeit entgegen“, která doslova „svítí“ v nahuštěné diskografii. Skutečně by mě zajímalo, jestli samotný protagonista vůbec vlastní všechny své nahrávky. Pro mě se to zdá skoro až nemožné, někdy to totiž skutečně vypadalo, že pod visačkou VINTERRIKET musí vyjít každý „štěk“, každý pokus vycházející z rukou hlavního protagonisty. Z toho postupně vznikl velký problém, neboť i trpělivým a především skalním příznivcům začala docházet trpělivost, Christophe začal navíc od jisté doby chrlit nahrávky pouze ambientní, absolutně neměnné a bez jakéhokoli překvapení. Pouze horliví fanoušci temných zvuků usínající za svitu lampičky, mohli mít z posledních alb nějaký užitek.
Když už se skutečně zdálo, že vyčpělost VINTERRIKET dosáhne maximálního vrcholu, přichází na světlo nahrávka „Horizontmelancholie“ řadící se rázem mezi nejčlenitější počiny VINTERRIKET. Těžko říci, jestli tento krok Christophe udělat musel, nebo byl dotlačen okolnostmi. 
Nicméně nová tvář jeho produkce je skutečně svěžím vánkem, člověk se skoro diví, jakou stylovou uličkou se Ziegler rozhodl jít. Přes všechna kouzla a čáry se o nějaké revoluční nahrávce rozhodně hovořit nedá, ale VINTERRIKET byli vždy o překrásné atmosféře a té nejhlubší ponurosti… „Horizontmelancholie“ pak přináší pohled na tvorbu VINTERRIKET z trochu jiného úhlu. Nachází se na ní spoustu momentů, kde lze práci hlavního „kuchaře“ v pohodě identifikovat, ovšem najdou se zde i sekvence, ve kterých byste staré VINTERRIKET hledali marně. To už je alespoň první důležitý argument pro posluchače, jež se rozhodne dát (třeba i po letech) tomuto projektu opětovnou šanci.
Na prvním místě je třeba upozornit na důležitý fakt. Album je tvořeno skladbami „klasického“ charakteru, rozhodně nečekejte dlouhatánské litanie o čtvrthodině. Těch už bylo skutečně dost. Nová tvář VINTERRIKET překvapuje především křehkostí, všechny skladby jsou postaveny buď na čistém vokálu, recitaci, anebo světe div se, některé z nich jsou až nebezpečně melodické! Ústředním nástrojem sice nadále zůstaly klávesy, ovšem neméně důležitým prvkem se ukázala být akustická kytara, která dostala obrovský kus prostoru. Je obdivuhodné, kterak pouze tyto dva instrumenty dokázaly celou produkci natolik „zahustit“, že už tu nic jiného nepotřebujete. Rozhodně bych však neměl zapomenut na bicí automat, jehož zvuk mě v určitých momentech hodně zaskočil. Někdy se skoro zdá, že v některých skladbách vystupuje živý bubeník, jako je tomu třeba v „Durch die Weiten der Landschaft“, v jednom z nejpovedenějších kousků. Další překrásnou skladbou je skoro až „ambientně popová“ „Wogen des Firmamentes“, která začíná typickým vinterriketovským způsobem, to jest klávesami, poté se přidává akustická kytara s melodickým zpěvem a mě tak napadá – tohle je atmosféra jako u OPETH? :). Black metal? Nenajdete tu z něj ani špetku…
„Horizontmelancholie“ je tak nahrávkou, kterou projekt VINTERRIKET už dávno potřeboval. Uvažuji pouze o tom, zda tato „záchranná brzda“ nepřišla příliš pozdě. Aktuální kolekce je však skutečně vydařená, takhle vypadá hudba pána, vystoupivšího ze stínu na světlo! Z pohledu hodnocení je objektivní „sedmička“, ale nakonec jsem se rozhodl, že ještě dva bodíky přihodím. Zahrát lze dnes skutečně cokoliv, ovšem jak vytvořit tu správnou ATMOSFÉRU… dá se to někde naučit? Po dlouhé době tak VINTERRIKET opět stojí za opakovaný poslech! Jsem moc zvědav na reakce skutečných fans!
ALL