Po okraj nacpané album (75:00) je vlastně výběrem z tří předchozích: „Whirling Dervishes `87“, „Mkwaju `88“, „Acqua `89“. Japonská jednotka VASILISK na něm představuje svůj postoj a um jak zhmotnit rytmizovanou psychadelii a mystično aniž by to vyznívalo jako přehlídka dovedností zkušených bubeníků. Živě zahrané party se střídají se syntetickými, nálada vzývá k tančení i poklidné meditaci, vše místy ozvláštněno temnými pasážemi a nelidskými hlasy, takže si na své přijde i zvědavý hledač. Materiál z různých desek byl produkčně promíchán, některé songy zremixovány, takže ti, kdož neslyšeli původní tvorbu, budou dozajista nadmíru spokojeni.

„The Core Of Africa ~ And In Dying Is All“ (10) začíná právě tím nelidským projevem a poletujícími zvuky. Jakmile je atmosféra dostatečně nabuzena, přidá se střídmé bubnování, hlasy, jemné industriální výrazivo. Dokonalý soundtrack k mystickému hororu.
Žádná divokost ale postupné vmíchávání. Počáteční škrundání a chroupání „Incarnation“ (11) je bez ztráty nálady proměňováno, natavováno šamanskými bubny, podivnými syntezátory, které chvíli znějí jako kvílející kytara. Jak se zvuk zjevil, tak i mizí.

Příznačný název „Acqua“ (12) nemůže snad ani začít jinak než vodou. Dva bublající proudy a minimalistický klávesový motiv se dvakráte potkají i osamostatní. Efektovaný bubínek, výraznější klávesy a konečně hutnější bicí náladu zvednou až k tibeským rohům. Monumentální mystická pocta životodárnému živlu!

Nejdelší skladba kompilace (21:59) je pojmenována mnohoslibně – „Whirling Dervishes“ (13). Kdo někdy viděl, alespoň sprostředkovaně vířící derviše s vysokými květináči a rozevlátými kabátci, musí uznat, že působí vyjímečně. Rovněž skladba z roku 1987. Meditativními flétnami nebo syntezátory, těžko odlišit, se přeneseme k hybnému kovovému rytmu za doprovodu stejně houpajících se hlasů. Následné vláčné houkání a živější rytmus už by mohl být doprovod k tureckému tančení, ale utrápené křepčící hlasy naznačují spíše bolest a námahu při tréninku, než ladnost a nenásilnost ostřílených kozáků. Další minuty uvolnění mohou připomenout dark ambientní kaši, změna tématu přijde ve stejnou chvíli jako další rytmický vzorec. V prostoru je slyšet sitár či snad jen zvuky podobné tomuto indickému nástroji. Prolínání transovního bouchání do vlnících se rovin, které pro změnu zní jako harmonika. Chvilkové přemostění a máme tu skleněno-kovovou zvonkohru doprovázející vzdálený sbor. Stejně jak obrovitý celek začal, tak i končí. Africkými flétnami jako krásným rozloučením se zajímavou deskou.

Že Vám chybí ještě popis prvních devíti skladeb? Zvědaví ‚zloději uší‘ si kompakt určitě obstarají svými cestami a pro ostatní krátké lákadlo: „Jsou taky bezvadné.“

RadeK.K.

http://www.musicamaximamagnetica.com/