Exkurze do lůna estonské metalové scény pokračuje! Do spáru se mi tentokráte dostala nahrávka kapely URT, přičemž je třeba hned na úvod osvětlit, že tento soubor přece jen ještě nepatří k úhlavním protagonistům pobaltské scény, jako je tomu třeba u LOITS nebo MANATARK. URT se totiž stále pohybují v hodně hlubokém undergroundu, a to i přes časté koncertování, a to jak v rámci vlastní domoviny, anebo nedalekého Finska. Album „Saatanhark I – Püha Söda“ je zároveň druhé v pořadí a jelikož mám ve svém hudebním archívu rovněž debut „Varjuring“, nemohu se vyhnout tradičnímu srovnávacímu procesu. URT z něho však vycházejí se vztyčenou hlavou.
Novinka nese jasné známky zlepšení. Především po instrumentální stránce se Estonci vyštrejchovali až nečekaně. Dalším důležitým zjištěním je vcelku zřetelný příklon k melodice. Pokud bylo první album v tomto ohledu poněkud nezáživné, novinka posluchači přináší mnohem chutnější menu. Rovněž stylové rozpětí už není otázkou pouze black metalu. Kapele notně zavoněla magická přitažlivost pagan metalu, a tak jsou nové skladby zakryty pohansky studeným oparem, ačkoliv některé další atributy často sahají k trash metalu, anebo dokonce k ještě melodičtějším formám „těžkého kovu“. A teď asi to nejdůležitější! URT nejsou typickou blackovou kapelou, jenž by svou inspiraci brala od skandinávských slavných hord. Sypaček v jejich skladbách moc neuslyšíte. Atmosférou mi nahrávka dokonce v některých chvílích připomíná české legendy MASTER’S HAMMER (viz poslední skladba „Salamatra“), samozřejmě bráno s větším odstupem. Každopádně zvuk kytar ponechává URT stále v „černotě“, o čemž rozhodně nemůže být pochyb. Dalším atypickým znakem URT je vokál. Pokud očekáváte skřehot „černé vrány“, jste úplně vedle. Zpěvák Pimedus proklíná vše pozemské agresivním a drsným chraplákem, ovšem velmi potěšující je, že je skvěle rozumět jeho frázování (i když pravda, Estonštinu ovládá asi málokdo z nás).
I přes všechny tyto zajímavosti však album mohlo být přeci jen ještě o něco barevnější. První tři tracky kolem mě proletěly a nic moc zajímavého jsem na nich neshledal. Od titulní „Saatanhark“ se však mé pocity začaly přece jen dosti výrazně měnit. Deska jakoby rázem nabrala „druhý dech“ a překulila se přece jen na stranu těch úspěšnějších nahrávek. Žádných instrumentálních rekordů se sice nedočkáte, nicméně o jakém nosiči to dnes lze říci? I dnes však i ty nejmenší kapely dokáží vytvořit nahrávky, které zkrátka a jednoduše „baví“. A právě skladby jako „Mythos e.m.a“, a především „Kirvega purustan…“ rozhodně stojí minimálně za jeden poslech. Pokud se kapela vydá cestou druhé poloviny tohoto CD, rozhodně bude na dalším nosiči co poslouchat. Hlavní plusem je tedy značná snaha o pestrost, melodiku, a to nejen na úkor metalu, ale zkrátka proto, že i URT jistojistě milují staré dobré METAL legendy. Když už jsem však zmínil klady, bylo by asi nefér vůči matce Objektivitě, abych nevzpomenul také nějaké ty zápory.
Tím nejzásadnějším je zvukový kabátek, který, jednoduše řečeno, není dobrý. Sice se nejedná o žádný zásadní neduh kazící poslech, to určitě ne. Při několikátém spuštění tlačitka „play“ jsem však pomalu začínal přemítat nad tím, jak by asi vypadaly všechny skladby, kdyby celkový sound nebyl až tolik utopený. Některé povedené momenty zahuhlaný zvuk dosti sráží a s ohledem na kvalitu materiálu je to velká škoda. Co však není teď, může být na příští nahrávce, jenž má vyjít už v příštím roce a tématicky bude navazovat právě na tuto fošnu, která je dost možná prvním stavebním kamenem posouvající URT k výraznějšímu úspěchu. Album doporučuji především těm lidem, jenž se neustále pídí po nových souborech a přitom jim nevadí, že jejich nahrávky ještě obsahují nějakou tu „porodní bolest“. Perspektiva na straně URT rozhodně je. Pevně věřím, že křivka kvality bude v podání mladičké estonské formace jen a jen stoupat.
ALL