Dvacet let na scéně, mraky koncertů na kontě a sedmé řadové album v poličce. To je vizitka legendárních TORTHARRY, kapely, která vždy tak trochu žila ve stínu KRABATHORU. Přiznám se, že vzájemnou „konkurenci“ jsem po očku sledoval a vudchu si říkal: „která z těchto kapel bude úspěšnější“. Na body to nakonec vždycky vyhrál KRABATHOR, ale z hlediska životaschopnosti to ale přece jen urvali Dan a spol. Když nad tím tak přemýšlím, tohle je absolutně nerozbitné „know.how“. Zvláště pak proto, že TORTHARRY se mají stále čile k světu, death metal je stále naplňuje, a jak to tak vypadá, kluci rozhodně nehodlají hrát jen tak z letargie. Důkazem budiž i novinka „Beneath“, zabalená do oku lahodícího digipacku. Mít v rukách takto propracované produkty…to je pro mě stále určitý druh svátku.
Pokud měli TORTHARRY období jakéhosi hudebního přemýšlení/rozhodování kudy se dát, tak aktuální nosič je v tomto ohledu rozhodnost sama. Kapela zkrátka rezignovala na pokusy a do nových skladeb zaletovala nelítostnou porci deathmetalového šílenství. „Děláme to co umíme nejlépe-děláme to co nás baví“. To je takové skryté motto téhle desky, která ovšem i díky své neústupnosti přece jen trpí. Skladbám povětšinou chybí výraznější nápady, i když… mně osobně je jasné, že jak Bolek Polívka řekl v jednom nejmenovaném filmu „bez bab“, tak TORTHARRY řekli „bez kudrlinek“. Přiznávám se, že CD jsem slyšel opravdu nesčetněkrát, ale stále se mi do hlavy nezařezala jediná zde zastoupená skladba. Výjimkou potvrzující pravidlo je snad pouze „Deep Down (And In My Embrance)“, prorostlá posvátnými sepulturovskými riffy.
Kromě této výjimky je materiál rozcabenou slitinou – nuda pomalu vystrkuje růžky… Tak mě tak napadá, kapela vytvořila desku aniž by měla v zásobě potřebný pytlík nápadů. Otázka:„kluci, uděláme desku?“ Odpověď: „tak jo“!
Dala by se tedy nahrávka „Beneath“ hodnoti jako nezáživná? Bojím se toho…ale je tomu skutečně tak. Naštěstí i „nezáživná nuda“ může nabízet neoddiskutovatelnou kvalitu a bylo by vcelku zbytečné o ni polemizovat. TORTHARRY už na předchozích deskách „zvukově zabíjeli“ a s plnou polní se vytasili i nyní. Letité zkušenosti zkrátka musejí být někde vidět (slyšet). Dalším plusem (ne tedy pro mě, ale pro potenciálního posluchače „pure death metalu“) pak je naprostá uvěřitelnost. TORTHARRY zkrátka dělají to co mají rádi a já jim to věřím.
A jak to tedy celkově shrnout? „Beneath“ je přímočará nahrávka, na nic nečeká, neohlíží se doprava ani doleva. Občas by ovšem neškodilo se malinko zastavit. Ale co… TORTHARRY asi nejlíp sami vědí, proč tohle všechno. Mně ovšem nezbývá nic jiného, než konstatovat: „tohle je vcelku dobré, ujde to, i když doma si to rozhodně opakovaně pouštět nebudu“. Za nejdůležitější nitky zkrátka tahají jiní.
ALL