Stává se tradicí, že projekty či kapely Mika Pattona (ex-FAITH NO MORE) dostávají v každé recenzi plné počty bodů. Není v tom nějaká předpojatost? Proč pořád tomu Pattonovi všichni tolik fandí? Dokonce se zdá, že kdyby božský Mike na desku pouze „naštěkal“ (jako že to už tak učinil na svých sólových deskách), stejně by se recenzenti přetrhli a opět psali stohy vět o geniální a především velmi originální hudbě. Mike Patton je zkrátka fajnšmekr, hudbu tvoří pro sebe a pro ostatní fajnšmekry. Nebojí se jít dál, neustále experimentuje a samozřejmě odmítá jakékoli přešlapování na místě. Stagnace je pro Pattona a spol. věcí naprosto neznámou. Od rozpadu FAITH NO MORE prakticky nenatočil „lehkou“ desku. Ani jeho „pop“ projekt PEEPING TOM není až tak lehce stravitelný, jak by se na první poslech mohlo zdát. Mike je zkrátka vždy čtyři kroky před ostatními a v pořadí třetí album kapely TOMAHAWK to už po několikáté dokládá. Jde totiž o další nahrávku blokující veškerý konzervatizmus. Proto tedy neočekávejte návaznost mezi novinkou a předchůdcem „ Mit Gas“. Patton se totiž rozhodl, že k indiánskému názvu kapely, bude nejlépe sedět také indiánská hudba, a tak vytvořil skládanku o třinácti neuvěřitelných chodech. Všechny skladby jsou inspirovány hudbou indiánských kmenů a společně dohromady tvoří jeden velkolepý koncept. Pro představu tu mám jakési vodítko. Představte si indiánskou slavnost, odehrávající se v kruhu, který tvoří všichni účastníci kmene. Uprostřed se kymácí starý indián v kůži, mlátí do bubnu a haleká slova v indiánské řeči. Všichni kolem tančí a zároveň také zapojují svoje hlasivky.
Tak… a teď si představte, že v tom kruhu nekřepčí starý indián, ale Mike Patton, šílenec, který si osvojil indiánský folklór a následně do něho začlenil prvky rockové, potažmo metalové hudby. Nelze však vůbec tvrdit, že se hudebně jedná o nějaký vyostřený crossover. Hudba přece jen více tíhne k indiánskému originálu, drží se lidové přirozenosti a tím pádem není ani tolik agresivní. Tvrdých kytar zde zaslechnete opravdu minimálně. Všechny nástroje zkrátka musejí znít hezky po „indiánsku“, velký důraz je kladen samozřejmě na bicí (nebo-li bubínky). Když pominu několik tvrdších náznaků, desku „Anymous“ mohu hodnotit jako klidnou procházku po indiánské vesnici.
I bez tradičního nástrojového obsazení však lze docílit prazvláštní vzteklosti. Jako kdyby jste se ocitli na pustém ostrově a brzy poté objevili kmen divochů, kteří by vás však nechtěli sníst, ale přizvali by si vás na hudební jamování. Pokud tedy v devadesátých letech brazilská SEPULTURA koketovala s něčím podobným, lze konstatovat, že TOMAHAWK jsou v tomto ohledu ještě mnohem dál. Poslech této nahrávky však vyžaduje naprostý klid. Některé změny, případně rockové výjezdy do indiánských písní jsou tak citlivé, že je na první poslech třeba ani nezaznamenáte. „Anymous“ zkrátka není album pro všední den.
Zároveň je to další geniální kousek do sbírky všech obdivovatelů Mika Pattona. Touha objevovat, snaha přijít vždy s něčím novým zkrátka nemůže zůstat bez patřičné odezvy. Pravda, tohle album si jistě nebudete pouště každý den. Do přehrávače ho vrazíte opravdu jednou za dlouho dobu, ovšem požitek to bude o to větší. Tak sakra…zase za deset! Jaképak překvapení…
ALL
http://www.myspace.com/tomahawkofficial