Pokud existuje nějaký výčet deseti kapel, které výrazně zahýbaly metalovým žánrem, TIAMAT by rozhodně byli mezi nimi. Zároveň patří mezi ty „vyvolené, jež nesou břemeno geniality jako zatěžkaný kříž. Také fanoušci kapely mají jasno. Johan Edlund a spol nikdy nenatočili vyloženě špatnou desku, skvosty převládají a nad tím vším tkví drahokam z roku 1994, mega-dílo „Wildhoney“ (byť já osobně se zpětně vracím spíše k diskutabilnímu „A Deeper Kind Of Slumber“). V roce 2008 se TIAMAT po pětileté odmlce vracejí s dalším řadovým albem, v pořadí devátým, a tentokráte si můžete být jisti, že nepůjde jen tak o ledajaký zápis do diskografie. „Amanethes“ je totiž mnohem výstřednější, než předchozí „Prey“ a mnohem tvrdší oproti rockovému „Judas Christ“ a naopak metalovější, než experimentální „A Deeper Kind Of Slumber“. Zároveň ho lze označit za úplně nejhitovější, a to i s ohledem na rozverné rockovky „Vote For Love“ nebo „Angels Holograms“ z alba „Judas Christ“. Pokud však TIAMAT byli v nedávné minulosti označování za nositele nové podoby gothic rocku, současnost může uvést kdejakého novodobého fandu do rozpaků. Novinka totiž hlásí přímý návrat k doom metalu, a to ve spojení s dalšími hudebními proudy, jež přímo či nepřímo souvisí s hudebním vývojem v oblasti „těžkého kovu“.
Širší charakteristika je však pro mě opravdu velkým oříškem. Přiznávám se, že jsem nečekal, že by se TIAMAT ještě někdy dostali na dosah deathmetalových vod, nicméně není radno pohřbívat upíra, dokud úplně nevykrvácel. Stačí si jen poslechnout zlostnou kompozici s výstižným názvem „Raining Dead Angels“. 
Zajímavou evolucí prošel rovněž Johanův vokál. Jeho hlasová poloha je rozprostřena snad do čtyř různých jakostí, nemluvě o psychotické „Katarraktis Apo Aima“, kde ústřední postava našroubovala do svého hrdla efekt typický snad už jen pro vokalisty různých EBM projektů. TIAMAT však neochudili své věrné ani o klasické potemnělé balady (viz. skladby „Until the Hellhounds Sleep Again“ nebo „Circles“), které se vskutku mimořádně vyvedly (skoro až nezdravě – bráno samozřejmě s nadsázkou).
Širší procento však tvoří kousky, do kterých se zkrátka musí posluchač „dostat“. Dech vyráží hned úvodní „The Temple Of The Crescent Moon“. Agresivní skladba kloubí moderní metalové aroma s vazbami na death-doomové počátky v období alb „Clouds“ a „Wildhoney“. Vzápětí přichází další hutný track „Equinox Of The Gods“ a milovníci švédských tvrďáren mohou s definitivní platností vytáhnout ze skříní zaprášené mikiny se starými logy. V podání TIAMAT však není nic definitivní. Mantinely stylové jakosti jsou jejich jasnou devízou, a tak vedle sebe najdete např. odlehčenou counntryovku „Meliae“, jež následně navazuje na téměř death metalový flák „Via Dolorosa“. Může si takové kotrmelce vůbec nějaká kapela dovolit? Ano, může! Ovšem TIAMAT nikdy nebyli extrémní hledači stylů bez špetky melodie nebo atmosféry. Nelze je považovat ani za experimentátory a neustálé hledače nových hudebních cest. Přesto všechno je novinkové album „Amanathes“ chlupatou a jedovatou housenkou, ze které na konci časové stopáže vylétne nádherný zdravý motýl. V roce 2008 tak TIAMAT stojí na prahu něčeho nového a dost možná bude právě toto album milníkem v jejich další kariéře. A hodnocení v jednoduchosti? Deska rozhodně nadchne věrné fanoušky a do jisté míry může oslovit i ty zdrženlivější. Je to snad málo?
ALL
http://www.churchoftiamat.com/