Skupina TATA BOJS patří k nejoriginálnějším stálicím české hudební scény. Už více než tři desetiletí se pohybuje na pomezí inteligentního popu, rocku, elektroniky i konceptuálního umění, a přesto si stále drží mladistvou energii i chuť objevovat nové cesty. V čele s výtvarníkem, bubeníkem a zpěvákem Milanem Caisem kapela dokazuje, že hravost a hluboká promyšlenost se v hudbě nevylučují – naopak, mohou jít ruku v ruce.
V rozhovoru, který máte před sebou, se Milan rozpovídal nejen o čerstvém EP, které předznamenává novou řadovou desku, ale i o proměnách tvůrčího procesu, práci se zvukem, významu českého jazyka v hudbě či o tom, proč je pro kapelu zásadní uchovat si svobodu. Dozvíte se také, jaké koncerty zůstaly v jeho paměti, jaký má vztah k fyzickým nosičům a proč detail rozhoduje nejen v mixu, ale i v životě.
Rozhovor není jen vhledem do zákulisí tvorby TATA BOJS, ale i inspirativním zamyšlením nad tím, co znamená tvořit s radostí, důsledností a bez ohledu na trendy.
Milane, letos jste vydali své premiérové EP. Co vás vedlo k jeho vydání? Většinou kapely podobné nahrávky využívají pro materiál, který vybočuje z hlavní umělecké linie. U vás to ale neplatí – dovolím si říct, že nové skladby by bez problémů mohly figurovat na další řadové desce. Je to tak?
Řekl bych, že ano. My jsme k tomu přistupovali tak, že začneme pracovat na nových písničkách – i přesto, že se jako kapela nemůžeme potkávat tak často, jak bychom chtěli. Ale protože jsme kapela, chceme tvořit společně. To je pro nás priorita: sejít se, udělat si takové soustředění a všechno si „upéct“ na jednom místě. Jenže to je čím dál tím složitější. Každý z nás má spoustu jiných aktivit, o rodinných životech ani nemluvím. Když se nám podaří jednou za půl roku vyčlenit pět dnů v kuse, kdy můžeme odjet do klidu a tvořit, je to pro nás malý svátek.
Od vydání desky „Jedna nula“ se nám tohle povedlo jen párkrát. Postupně jsme ale dali dohromady osm rozpracovaných skladeb, z nichž čtyři byly dotaženější. Rozhodli jsme se tedy vydat EP – částečně i jako zpříjemnění čekání na novou desku pro nás i fanoušky. Navíc to časově krásně vyšlo k našemu únorovému koncertu ve Foru Karlín, kde jsme EP také pokřtili.
Abych se vrátil k otázce – EP rozhodně vnímáme jako předzvěst nové desky, na které momentálně pracujeme. Už máme další čtyři skladby téměř hotové, minimálně v podobě demoverzí. Chybí nám tak dvě písničky, abychom měli materiál na kompletní album. A písně z aktuálního EP se na něm samozřejmě objeví taky.
Když jdete do studia, máte dopředu jasnou představu o zvuku a o tom, jak by měla nahrávka znít? Snažíte se záměrně odlišit od předchozí tvorby?
Víceméně ano. Pracujeme na tom po etapách. V dnešní digitální době se dají demáče dotáhnout poměrně daleko – často už doma vznikne velmi solidní základ. Někdy stačí nahrát písničku v obýváku na kytaru a klavír, třeba i s náznakem zpěvu, a tenhle základ pak zůstává až do finálního mixu a masteringu. Postupně se to celé jen vylepšuje – přidávají se nástroje, nebo se něco naopak ubere, hledá se forma a finální zvuk.
Dřív jsme to takhle dělat nemohli, žádné počítače jsme neměli. Nahrávali jsme ve zkušebně na malý diktafon – šílený přístroj, který zněl dost hrozně. O to větší pak bylo překvapení ve studiu, když nástroje zazněly v kvalitě, která konečně ukázala, jak písnička doopravdy zní. Dneska je celý proces pohodlnější, ale už tam chybí ten „skok kvality“. Všechno se buduje postupně, ladí se do detailu. Jako když brousíte diamant.
Když se řekne TATA BOJS, vybavím si kapelu, která si vždy jela po svém, neohlížela se na trendy ani na posluchače – a přesto jste si publikum našli. Cítíte dnes nějakou zodpovědnost vůči fanouškům?
(smích) To je zajímavá a hodně vrstevnatá otázka. Pokusím se odpovědět co nejširším pohledem.
Vždycky jsme dělali hudbu tak, aby bavila především nás. My jsme ti, co hrají, a musíme z toho mít radost. Když ta radost zasáhne i ostatní, je to příjemný bonus. Nikdy jsme netvořili s cílem někomu se zalíbit nebo znít jako „něco“. Spíš nás baví hledat odbočky, nevyšlapané cesty, zvukové zajímavosti.
Samozřejmě, nějaká zodpovědnost vůči fanouškům existuje, byť třeba jen latentně. Ale to nejzásadnější se podle mě odehrává na koncertech, kde jim předáváme maximum energie. A když ji cítíme zpátky, vzniká něco, co já nazývám „energetická obíhačka“. Právě tahle výměna dělá koncertní hraní tak zábavným. Studio a tvorba mají pochopitelně své kouzlo. Když se narodí nový song, je to nádherný moment – zvlášť když máte pocit, že se povedl. Ale největší síla hudby se pro mě přesto odehrává naživo, na pódiu.
Vybavil byste si nějaký koncert z poslední doby, kde jste vůbec netušili, co čekat?
Ano, nedávno jsme hráli v Jablunkově – nikdy jsme tam předtím nebyli. Je to kousek od polských hranic a slyšeli jsme různé historky, že tamní chlapi se při sporech nemlátí pěstmi, ale rovnou motykami. (smích)
Upřímně, měli jsme trochu obavy. Když jsme dorazili, klub působil dost drsně – takové metalové doupě, kamenné sochy, řetězy… V programu jsme viděli, že den před námi tam proběhl thrashmetalový festival. (smích) Ale nakonec to bylo fantastické. Lidi byli skvělí, hudbu si užívali naplno – i mezi těmi řetězy. (smích) Bylo znát, že klub vznikl z lásky k hudbě, ne jako anonymní kulturní prostor pro stovku různých akcí. A když tohle člověk cítí, hraje se mu hned lépe.
Ve vaší hudbě je znát důraz na detail. Není pro vás trochu demotivující, když ji lidé poslouchají jen z telefonu nebo mizerných reproduktorů?
„V detailu je ukrytý celek…“ A taky se říká, že v detailu je ďábel. (smích) Mám rád, když je myšlenka dotažená i po formální stránce. Někdy se říká, že obsah je důležitější než forma – ale podle mě musí jít ruku v ruce.
Dotahování věcí nás baví. I po těch sedmatřiceti letech je to pro nás pořád zábava – i když už to někdy působí skoro profesionálně. Ale každý z nás má i jiné zaměstnání nebo „radost v životě“, takže se pořád snažíme udržet si svobodu. A ano, baví nás, když si někdo po letech na kvalitní aparatuře všimne něčeho, co předtím neslyšel. Mám s tím čerstvou zkušenost – k narozeninám jsem si pořídil nové auto s výborným soundsystémem. Pustil jsem si v něm „Starman“ od Davida Bowieho – skladbu, kterou znám opravdu dobře – a najednou jsem slyšel spoustu nových detailů. Mix, prostory, jednotlivé nástroje… To byl zážitek. A doufám, že něco podobného může zažít i někdo při poslechu naší hudby.
Jak důležitá je pro TATA BOJS evoluce? Je to právě touha posouvat se dál, co vás neustále motivuje? Ptám se i proto, že některé kapely si zakládají na tom, že se nezmění – a berou to jako přednost.
Tohle je hodně zajímavé téma. Když si umělec vytvoří svůj vlastní, rozpoznatelný rukopis, může to být velká devíza. Ale zároveň se z toho stane jakási „železná košile“, která ho začne svazovat. Právě s tímhle uměl skvěle pracovat už zmíněný David Bowie – v jeho tvorbě je cítit neustálá snaha posouvat se, hledat nové cesty, a zároveň i únava z něčeho, co už vyčerpal a potřebuje opustit. Ale pořád je to Bowie.
Tohle mě na umění a hudbě baví. Když skládáme novou písničku a máme pocit, že zní „až moc jako TATA BOJS“, často do toho záměrně hodíme vidle – uděláme úhybný manévr. (smích) Myslím, že víme, kde se náš rukopis nachází. Je to o hledání rovnováhy. Chceme, aby to bylo poznatelné, ale zároveň svěží, s novým přístupem. Teď si vlastně uvědomuju, že jsme tímhle tématem narazili na hlavní myšlenku skladby „Opakování“…
Ano, ta skladba přesně tematizuje, že i v opakování může být něco nového, že jo?
Přesně tak. I v tom opakování se může skrývat zábava a zároveň prostor pro vývoj.
Jsou kapely, kterým posluchači určité „odklonění se“ od stylu neodpustí. Vy ale působíte dojmem, že se od vás změna tak trochu očekává…
To je pravda, ale stejně si vždycky někdo něco najde, co vám omlátí o hlavu. (smích) Což je v pořádku.
Občas se stane, že první dojem z nahrávky je takový „nijaký“ nebo dokonce lehce zklamání. Ale časem a v kontextu dalších událostí se může význam úplně proměnit. Mně se to takhle stalo už mockrát – nějakou desku jsem napoprvé odmítl, ale když jsem se k ní po letech vrátil, najednou jsem objevil její kouzlo. Tehdy jsem na to prostě nebyl „naladěnej“. Někdy to chce, aby se vám to správně potkalo v čase a prostoru.
Odráží hudba TATA BOJS váš osobní hudební vkus?
Myslím, že do velké míry ano – je to asi přirozené. Ale musím říct, že mám opravdu široké spektrum hudby, kterou poslouchám a mám rád. Baví mě, když z hudby (i z vizuálního umění) cítím opravdovost. A to i za cenu drobných chyb – ty totiž k tvorbě patří.
Jsem naopak alergický na to, když je z tvorby cítit, že je to dělané „jako něco“. Když je někdo až příliš ovlivněný DEPECHE MODE a jeho tvorba pak působí jen jako jejich odvar, nedokáže mě to zasáhnout. Mnohem víc mě zajímá, když je to třeba nedokonalé, ale osobní, originální. To je podle mě vůbec nejdůležitější věc – dělat věci po svém.
Jak důležitá je pro vás čeština a české texty? Vaše hudba má co nabídnout i v zahraničí, ale posluchači by přišli o jazykové hry a přirovnání. Uvažovali jste někdy o angličtině?
Čeština je pro nás naprosto zásadní. Možná i proto jsme nikdy neměli velké ambice dobývat zahraničí. Samozřejmě, pár koncertů jsme venku odehráli, ale většinou přes česká centra. Čeština je náš mateřský jazyk, a jen v něm se dokážeme opravdu přesně vyjádřit. V naší hudbě je jazyk strašně důležitý – nejen obsahově, ale i rytmicky a zvukově.
Osobně ani nejsem v angličtině tak silný, takže když jsme se v devadesátých letech formovali, bylo pro nás přirozené zůstat u češtiny. Vždycky nám přišlo trochu úsměvné, když některé české kapely zpívaly anglicky, a přitom to jazykově úplně nefungovalo – to se pak nevyhnutelně otiskne do celkového dojmu. My jsme od začátku chtěli jít jinou cestou. Občas si ale uděláme výlet do jiného jazyka – třeba francouzštiny, kterou jsem studoval. Už tehdy mi přišla tak zvláštní a zábavná, že jsme ji zkusili natáhnout i do kapely. Měli jsme skladby s francouzskými, korejskými nebo arabskými prvky. Ale pořád platí, že čeština je náš základ a těžiště.
Najde se nějaká česká kapela, která vás baví právě díky svým textům?
Je jich víc, ale teď si nejsem jistý, kterou vypíchnout jako první… (smích) Mám rád texty Filipa Topola nebo Tonyho Ducháčka – to jsou takoví starší bardi. Baví mě ale i texty Petra Nikla nebo kapely jako KVĚTY, ZRNÍ, THE ATAVISTS, NĚCO NĚCO… Všechny ty kapely, které mě baví, zpívají v češtině.
Jaký máte vztah k fyzickým hudebním nosičům? Nejen k těm, které vydáváte, ale i k těm, které si můžete opatřit coby posluchač?
Mám je moc rád. Nejsem sice takový sběratel jako Mardoša, který v tom má hotové jmění, ale vinyl je pro mě pořád něco výjimečného. CD už moc nekupuju – ten formát už je spíš na ústupu. Ale vinyl… to může být v dnešní době opravdové „art piece“. Nosič, který jde ruku v ruce s vaší hudbou a vizuálem. Vždycky jsme kladli důraz na propojení hudby a vizuální stránky.
Dá se zpětně určit nějaký konkrétní moment, kdy jste si řekli: „Máme svoje fanoušky, svoje publikum“?
Spíš než jeden velký zlom to bylo tisíce malých „zlomečků“, které se postupně nabalovaly. Začínali jsme v roce 1988, ještě za minulého režimu. Byli jsme u té velké společenské změny. Tehdy jsme jako teenageři hráli v legendárních klubech, jako byla Chmelnice nebo naše domovská Delta. Zpočátku jsme byli taková atrakce – děti s nástroji v šílených oblecích. Neuměli jsme pořádně hrát, ale lidi si nás začali pamatovat. Na střední škole jsme si vytvořili publikum ze spolužáků a postupně přicházeli další.
Možná jeden výraznější moment byl náš první samostatný koncert na Deltě – přišlo asi 120 lidí, z čehož půlka byli kamarádi. Ale i tak jsme z toho byli nadšení. Jinak jsme šli spíš krůček po krůčku, žádný raketový start se nekonal. Zásadní byl až rok 2000, kdy jsme podepsali smlouvu s Warner Music a vydali album Futuretro. V tu chvíli jsme měli nový management, začalo to dávat větší smysl, všechno se posunulo o úroveň výš.
ALL