SWALLOW THE SUN už hezkých pár pátků patří mezi absolutní elitu doom metalu a poslední album „Hope“ je toho jednoznačným důkazem. Finové sice nikterak zásadně nemění svůj skladatelský rukopis, ale přesto s každou další nahrávkou dokazují svůj skladatelský um a také schopnost vtisknout skladbám nezaměnitelný feeling. Více však už v rozhovoru, který nám poskytl kytarista Juha Raiviho.
Přimi mé pozdravení! SWALLOW THE SUN započali hudební cestu v roce 2000. To znamená v době, kdy většina hudebních kritiků považovala doom metal prakticky za mrtvý, nemluvě o kapelách, které se od tohoto stylu nakonec silně vzdálily. Jak se stavíte k evoluci doom metalové žánru?
Musím se přiznat, že doomovou a death/doomovou scénu příliš nesleduji, takže je pro mě těžké hodnotit její evoluci za poslední roky. Zdá se ale, že nové kapely poměrně statečně rozšiřují doomový žánr, což však není lichotivé pro tzv. „pravé“ jedince. Ale koho to zajímá? Vždy tu budou kapely, které hrají „traditional doom“, tak to má přece být, pokud lidé chtějí poznávat kořeny žánru. Ale jak ponoříš svou hlavu do prdele doom metalu dostatečně hluboko, bude vypadat jako prdel oslí. Ta však může být také hezká, pokud máš rád zvířátka, že? (smích)
Vaše produkce je zatěžkaná a melancholická, i když v některých pasážích alespoň já osobně slyším téměř hardcoreové riffy, jež dodávají hudbě ještě větší hutnost. Souhlasíš se mnou? Posloucháte např. kapely typu HELMET, LIFE OF AGONY… atd.?
Obě kapely jsou super, ale těžko říct, jestli se někdy dají zaslechnout v naší tvorbě. Osobně mám rád hudbu s těžkými riffy, ale s dostatečným množstvím melodií. To pro mě dělá hudbu zajímavou.
Živě jsem SWALLOW THE SUN viděl dvakrát (naposledy na Brutal Assault festivalu) a pokaždé jsem si z vašeho setu odnesl skvostný zážitek. Je na vás vidět, že jste do své hudby ponořeni. Navíc se mi moc zamlouvá váš styl komunikace s publikem. Nic nekážete, nekřičíte silácká hesla, pouze přenášíte na obecenstvo svou náladu. Jak se naopak díváte na kapely, které si vynucují pozornost trapnými řečmi, a někdy až zbytečně siláckými gesty?
Podle mě je určitě lepší, když za tebe může mluvit hudba, než abys po pódiu běhal a skákal. A nebo když by zpěvák více mluvil, než zpíval. Je škoda, že se v dnešní době tolik kapel snaží spíš vykouřit publikum, ne hrát. Za sebe můžu říct, že se do hudby, kterou na pódiu prezentuji, ponořím… a mám rád kapely, u kterých dominuje hudba zprostředkovaná publiku.
Prakticky den po vystoupení v Čechách jste se přesunuli na britský festival Bloodstock Open Air Metal Festival… Uff, rovnou přes celou Evropu. To muselo být velmi náročné. Mohl bys ve zkratce porovnat tyto dva festy? Kde se ti líbilo více? Ale pravdu… (smích)
Brutal Assault byl zorganizovaný skutečně dobře. Neměli jsme žádný problém dostat se na letiště ani do hotelu. Bylo o nás postaráno tak, jak by mělo. Musím ale říct, že na Bloodstocku jsme odehráli o hodně lepší koncert, protože před Brutalem jsme neměli moc času na zkoušení. Další den v Anglii to tedy bylo pochopitelně lepší. Ale oba festy byly úplně skvělé. Velmi mě zaujal areál Brutal Assaultu a lidi, které jsem tam potkal.
Za poslední dva roky odehráli SWALOW THE SUN spoustu koncertů. To množství je opravdu téměř neskutečné. Podívali jste se také do USA a Kanady. Jak na vaši hudbu reagovali tam?
Severoamerické turné bylo to nejlepší, jaké jsme kdy měli. Bylo skvělé vidět ty lidi, kteří na nás čekají celé roky. Bylo tam množství skutečně oddaných fans. Takže se zdá, že Američané jsou otevřeni všem druhům metalové hudby, protože jsme měli skvělé publikum, kdekoli jsme hráli.
Letos vyjde EP s názvem „Plague of Butterflies“, jehož součástí by mělo být vaše první demo „Out of This Gloomy Light“. Budou nové skladby znovu nahrané, nebo je ponecháte v původním znění? A zároveň nám pověz více o nadcházejícím EP, prosím.
Ne, skladby jsou přímo z dema a osobně se mi zdají lepší než věci na našem prvním albu. Mikkovy vokály tam znějí skutečně mrazivě, celé je to temné a pochmurné. S tímto demem jsme nemohli být spokojenější, i když bylo nahrané až moc rychle a je na něm tedy několik chyb. Ale koho to zajímá?
Digi-packová verze alba „Ghosts of Loss“ obsahuje nějaký video záznam na DVD. Žel album s tímto bonusem nevlastním. Mohl bys ve zkratce přiblížit, co tento materiál obsahuje? Nechystáte se v dohledné době na vydání regulérního DVD?
Myslím, že je tam klip „Descending Winters“ a pár záznamů koncertů – chtěli jsme lidem dát nějaký bonus. A ano, myslím, že v budoucnosti nějaké DVD vydáme. Nevím, jestli se tak stane už po budoucím albu SWALLOW THE SUN, ale někdy určitě.
Před rokem jste vydali své třetí album, je tedy na co se ohlížet a na čem stavět. Pokud bych porovnal „Ghosts of Loss“ a „Hope“, přijde mi, že zatímco „GoL“ má těžší zvuk, druhé jmenované je syrovější, avšak se stejně zásadní atmosférou. To je můj pohled. A teď, jaké jsou dle vás zásadní rozdíly mezi těmito dvěma alby?
„Ghost of Loss“ je moje nejoblíbenější album z naší produkce kvůli svojí kráse, tvrdosti a temnotě. „Hope“ se jednodušeji poslouchá, pokud se to o tomto druhu hudby dá říct. Ale vnesení té správné atmosféry na desku je pro nás to nejdůležitější. Podle mě o hodně víc než zahrání všeho úplně perfektně. „Hope“ je pestrobarevnější album, zatímco „Ghost of Loss“ je hlubší svými šedými odstíny.
Ještě nikdy jste nic neměnili na sestavě, pokud se nemýlím. Je tohle věc, která prospívá celistvosti SWALLOW THE SUN? Chci tím říct, že pokud si poslechnu jakékoli album, cítím z toho ten severský chlad, temnou romantiku a ztrátu typickou pro SWALLOW THE SUN…
Všichni členové této kapely hrají poměrně unikátně, svojsky a s jejich výběrem nemůžu být spokojenější. Dostali jsme se do bodu, kdy se dobře známe a už není třeba slov na to, abychom zahráli věci tak, jak chceme. Jsem za tohle skutečně rád.
Napadá mě… Jakou roli hrají ve vaší hudbě ženy? Inspiruje vás láska, ženská krása, vzpomínky na trpké, ale i krásné zážitky? Věčné téma… dle mě.
Ženy a krása mají v našich textech i hudbě velký podíl. Ono ty ženy jsou většinou mrtvé… nebo jsou to duchové. Ale stále to jsou ženy. (smích)
Zatímco obě předchozí plnohodnotné nahrávky zdobí lehce mystický obal, „Hope“ má „koncept“, který asi ne každý pochopí. Co by si měl člověk představit, když přijde poprvé do styku s „Hope“ a podívá se na CD?
Obal „Hope“ je jen připomenutím toho, že v životě jsou mnohé dveře. Nikdy nevíš, co za nimi leží, ale vždy ztrácíš nebo nacházíš určitou naději, když do těchto dveří života vstupuješ. Není však jiná cesta než otevřít je.
Jak je to u vás s kombinací čistého zpěvu a growlingu? Stavíte skladby tak, aby do nich seděl text i s těmi jemnějšími částmi, nebo zpěv zasazujete teprve až do hotových skladeb? Musím totiž s úsměvem přiznat, že patříte k jedné z mála kapel, které jde tato kombinace precizně.
Texty přicházejí až po hudbě, ale obvykle ve mně zanechávají skladby a jejich názvy nějaký ovlivňující pocit. Texty a hudba jsou však věci, které by měly v dobré písni jít ruku v ruce.
Přestože tvoříte silně náladovou a melodickou hudbu, dáváte si záležet na vyvážené stopáži. Skladby nepřesahují deset minut, což je pro živou prezentaci ideální. Je toto pro vás spontánní? Nebo skladby lehce přizpůsobujete i stravitelnosti publika na koncertech?
Ono, kdybychom to měli dělat dle toho, jak to chtějí lidi, každý song by měl tři a půl minuty. Obvykle ale nad délkou nepřemýšlíme, dokonce ani o tom, jestli má být rychlejší nebo pomalejší. Ty rychlejší se hrají naživo trochu lépe, pokud nemáme moc času na svůj set. Jinak se nám do vystoupení vejdou tak tři skladby.
Musím se přiznat, že pro mě jako pro Čecha jsou finské kapely doslova přitažlivé. Dodnes miluju tvorbu AMORPHIS, SENTENCED, ETERNAL TEARS OF SORROW… Jak je možné, že je zrovna ve Finsku tolik skvělých melancholických kapel? Přemýšlel jsi o tom někdy? S jakými dalšími spolky nejvíce kamarádíte a chodíte na pivo?
Podle mě má každá krajina svůj osobitý styl. Takže pokud můžete přidat nálady své země do hudby, aby jí to udělalo zajímavější, udělejte to. Je zvláštní snažit se znít jako kapela z opačné strany planety. Těch finských znám tolik, že je nemožné vyjmenovat jednu nebo dvě. Zdá se ale, že mezi sebou mají fakt dobré vztahy, nedějí se tu na této úrovni mezi kapelami žádné sračky. Všichni si pomáháme.
Pocházíte z města, kde se narodil fenomén skoku na lyžích, Matti Nykänen. Jeden ze členů vaší kapely se navíc jmenuje Matti. Má ve všem městě nějakou sochu nebo památník? V Česku byl dříve tento skokan velmi populární. Mimochodem film o jeho životě, „Matti“ je naprosto skvělý, patří vůbec k mým nejoblíbenějším, jaké jsem v životě viděl. Jak bys zhodnotili tento filmový snímek?
(smích) No, Matti Nykänen by v našem rodném městě rozhodně sochu mít měl. Je to jedna z nejšílenějších osob současného Finska. V minulosti byl dokonce ještě víc. Viděl jsem ten film a celý čas se smál, je to hrdina!
Jaký máte pohled na novináře píšící recenze na vaše alba? Liší se např. prezentace finských novinářů od těch ze zbytku světa? Kde jsou podle vašeho názoru vaše alba více ceněná? Doma nebo v zahraničí?
Je vždy zajímavé sledovat postřehy lidí, ať už nám dávají negativní nebo pozitivní recenzi. Na naši hudbu to vliv nemá, ale někdy po jejím přečtení pochopíte věci, které jste předtím neviděli. Nevím, v jakých krajích nás mají či nemají rádi, ale pokud si nás určitý recenzent vyposlechne dostatečně, je jedno, jak desku zhodnotí.
Díky moc za tenhle rozhovor, měj se fajn a Česká republika se opět těší na vaši návštěvu!
Dík moc! Bylo pro nás důležité, že jsme mohli na Brutal Assaultu hrát. Měli jsme skvělý čas a publikum. Doufám, že se co nejdřív vrátíme a uvidíme se tam. Měj se!
ALL