Stále si vybavuji, jak mě překvapila a doposud se mi líbí minulá deska projektu SUNBEAR. Vesmír, spektrum, nejista, cizí planety. Umělec nikdy nespí a my jsme schopni ho posuzovat jen podle občasných útržků, které je ochoten nám předložit. Zdá se, že Bany, hlavní pilot virtuální rakety, se z nepředstavitelných výšin „Flow 1 Dream Path“ (1) blíží k zemi a doposud neseřízeným hledím se mu zjevuje ohraničené území – mapa města. Podle obyvatel může hudba znít přízemně, on ji slyší spíše jako pozemskou. „City Map Opening“ (2) syntetické vše, prázdné a naivní polidšťuje vstup trumpety Matěje Podzimka. „By The Pool“ (3), hloubavější kousek zpracovává elektronické zvuky na ucho vřeleji, dojde i na málo rozpoznatelnou kytaru, s programováním vypomůže Tom Kosmo a civilizaci zastupuje éterická žena – siréna. Jejím slovům není rozumět, ovšem sdělení dozajista. Lidé si pomalu na nově příchozího návštěvníka zvykají, město ožívá denním ruchem. Sweetspeed Hikers (4) smyčcovými skluzy nabízí pohyb, prostor se nadýmá zvuky, jež mnohdy ani nevnímáme. Cinkot tramvají, rozechvělý vzduch, bublající voda, klokot života. Zastavte se uprostřed největšího mumraje, zacpěte si uši a vše zní jakoby pozpátku. Pokud se vám nezdá nic zajímavého, pak v noci tvrdě spíte.
Citlivý tvůrce prožívá kouzla „V tiché krajině luny“ (5). Zachycené okamžiky je pak schopen nám přetlumočit nejen přes muziku, ale i textem. Křehká krása není vyrušována, spíše opatrně doplněna. Nový den, všední starosti, další radosti. Cizinec uvyklý prostředí, lidem a situacím má snahu, aniž by vyčuhoval, přispět svou troškou do mlýna. 
Zkušenosti z cest nelze naroubovat ke stávajícímu jen tak. Ukázkou se pak může stát Buzzstation (6). Kdesi jsem zmiňoval Otu Petřinu, tady se mi opět zjevuje. Klidný zpěv o neklidném počasí a nekonečném vztahu v „Říjnu“ (7). Cello Karla Žďárkého mohlo být v útržcích přítomno už ve skladbě čtvrté, tady je však přiznáno a svými hlubokými tóny tvoří podstatu i celkovou náladu. „Flow 2 Oak Place“ (8), léčitelsky ambientní kompozice je k posluchačově nelibosti málem nejkratší na desce. Přimlouvám se za další taková nevykalkulovaná souznění. Syntetické šplouchání, poklidná elektronická plocha unese i Paperboats (9). Plytkost těchto hrátek je odvrácena plácáním na hladinu, dupáním po břehu, tu a tam lodičkou s elektrickým pohonem.
Když vše pomine a zástaneme sami, můžeme tu svou, papírovou postrčit, aby pokračovala dál a dál a dál. „Tibet Of The Heart“ (10), může být obyčejnou písničkou se španělkou, ozvláštňuje ji však mantrická atmosféra a jasné, vyřčené přání. Zpočátku jsem se trochu zalekl, že Bany Tomášek, jen tak naflákal obal, nabouchal pár blábolů přes domácí mašinky a posílá mi další výtvor. Musím přiznat opak. Postupně vtažen do nálady alba se mi pomalinku odkrývá jako hudebník a snad i jako člověk.
RadeK.K.