Italská úderka STEALTH mě zásobuje svými informacemi prostřednictvím emailů už nějaký ten čas, takže jsem byl zvědav co je dalším výsledkem jejich snažení.
Na disku je zaznamenán zhruba padesátiminutový koncert z ukrajinského Kyjeva. 30. října zahráli v tamním klubu Route 66. Ani po italském mixu a masteringu nedosahuje zvuk prvotřídní průzračnosti, přesto si uši po čase zvyknou a přijímaji hutný stealthrash.
Kapela útočí (1) nedlouhým intrem, hutným rozjezdem a vnitřním, skoro nepostřehnutelným hardcore pnutím. To je spolu s hopsavým rytmem na chvíli přítomno i v „Lo que no sé“ (2), ale průběžně jej ruší vybrnkávané pasáže. „For God We Must“ (3) je za polovinou oživena klávesami (nebo snad kytarovým syntezátorem?) a strukturovanějšími vyhrávkami, táhnoucí song až někam k art-metalu, se kterým se koketuje i na počátku, avšak absence druhé kytary je v tomto případě znatelná. U „Paradise Of Hell“ (5) si vzpomínám na americké dřevorubce Requiem. Ani oni nebyli první liga, ovšem vše doháněli hrubší energií, která mi tady chybí. „Mind Is Blind“ (6) s sebou tohle zhroubnutí nepřinese, byť tu jistý úkrok je. Samozřejmě jej kapela nezapomene přerušit zvolněním sólujících kytar. „Crack’n roll“ (7) je opravdu věrný svému názvu. Nakřáplý volnější rokenrol bez zbytečných příkras. „Take The Mesage“ (8) potvrdí, že nahrát živák bez lidí je přinejmenším divné.
Povzbuzování obecenstva bez zpětné reakce působí jalově, mezi všema skladbami to vypadá jako by na koncertu bylo jen pár nejvěrnějších kámošů. Jinak lze bez obav říci, že osmý song je načichlý křičeným sloganem a hopsáním ala RAGE AGAINST THE MACHINE. Á už mi svitlo kudy tudy nejblíž ke STEALTH. „March On Gulf“ (9) je hodně podobná tomu, co aktuálně dělá mostecký KREVEL. Rockově nasmrádlý divno metal umocňuje tuto podobnost zejména zabarvením zpěvu. Melodická vyhrávka začátku „Venus“ (10) podpoří heavy melodický kousek. Na hity se tu dozajista nehraje, ale Venuše líbivý potenciál má. U jednoho z prvních vyžádaných songů jsem doufal, že to konečně kapela rozbalí a nasype do „Maniacs“ (11). Nestalo se tak.
Rozloučení obou zúčasněných stran se nemůže obejít bez přídavků. „Freestyler“ (12) je přetavený radiový hit. Uchopení obdobného materiálu má výhodu relativní známosti, ovšem totéž může fungovat i obráceně, když se nepodaří vyrovnat se mu. Je na posluchači, aby si udělal svůj názor. Jestli je i „Rain“ (13) převzatka nevím, nepoznal jsem. Každopádně gotický objekt s melodickou náladou, opakováním a dalším prázdným pobízením davu mě nepřesvědčil. Škoda!
Připadá mi jako by chlapi nevěděli co vlastně chtějí? Nepochybně skvěle zahrát a předvést množství nápadů, jež jsou podle mého naturelu skládány jaksi divně. Když už našince naladí na hard nebo heavy rázem to zboří jiným nápadem a odvedou pozornost. Ano chápu, že je takové kombinování lákavé, ale na můj vkus se jim moc nedaří vše spojit do jednotícího kabátu. Při nepříliš se měnícím celkové projevu kapely, tak není šance výrazněji zaujmout. Klidně bych si uměl představit poloviční stopáž songů, tedy okolo dvou minut a využití toho kterého tématu v přímější podobě. Problém je v tom, že já nejsem muzikant a ‚kdyby‘ neexistuje… tak snad příště, kamarádi!
RadeK.K.