Doom metalové tažení po světě pokračuje, ovšem tentokrát se jedná o skutečný EXTRÉM! Ruská tryzna STATION DYSTHYMIA na svém druhém počinu pokračuje v nastolené cestě totálního funeralu, jež svou obsáhlostí zakresluje do myslí posluchačů obrazy nepodobné ambientním zákoutím. Zvukový tok za přispění tradičních nástrojů je totiž absurdně-monotonní sbíječkou, která vytváří aroma zatuchlosti a bezbřehého smradu. Tenhle materiál je o naprosté nedýchatelnosti. Čelo se potí, ruce se třesou a nelibé tóny pomalu směřují až k ušním bubínkům. Je tohle ještě hudební umění? Založí na okolnostech…a především přístupu samotného posluchače.
Předně je třeba připomenout, že produkce STATION DYSTHYMIA připomíná živou hmotu, která se hýbe pouze po milimetrech. Vlastně ani nelze čekat na nějaké kulminace nálad či něčeho podobného. Tahle kulisa se zkrátka vleče a vleče a vleče…výsledek pochopitelně žádný, ale proč ho také čekat? Jde v podstatě jen o atmosféru, jež vychází ze zvukového válce, pomaličku valícího se do údolí smrti. Ale je tohle ještě „hudba“ pro milovníka doom metalové klasiky? Asi stěží, byť spousta šílenců si bude při téhle depresivní platformě hojit duševní rány. Ale znovu…proč NE? Možná, že i za tímto účelem STATION DYSTHYMIA tvoří. Je však otázkou, jestli jde v jejich případě o pouhou improvizaci, anebo zda-li jsou schopni alespoň částečně něco z uvedeného materiálu použít i naživo. Při projíždění ústřední kompozice „A Concerte Wall“, čítající víc jak třicet minut, mám dojem, že je to patrně nemožné. Ale třeba se pletu…
Ovšem tak jak je hudba kapely tajemná, úplně stejně je to s identitou jednotlivých členů. Posuďte sami: Za hlasovým murmurem, dá se říci dalším to nástrojem, je schován mistr B., obsluhující zároveň i basu. Dále tu máme kytaristy A.+ S. a v neposlední řadě tu ještě najdeme poslední „písmenko“, kterým je O (jinak bicí). Jedinou známou a zároveň pojmenovanou osobou v bookletu je Greg Chandler z ESOTERIC, v jehož studiu byl zrealizován finální mastering. Pravý důkaz toho, že na tvorbě těchto podivínů přece jen něco je, i když na tohle krédo si každý posluchač musí přijít sám.
STATION DYSTHYMIA tímto se tímto albem znovu dotkli hranic v překonávání zatuchlosti a pochopitelně také pomalosti. Experiment? Kam až se dá vůbec zajít? Mnozí z vás se asi budou ptát, k čemu všemu tohle všechno vlastně je. Má odpověď? Každý jsme hold z úplně jiného těsta. Tahle hudební hmota se ze sta najde cca. dvě procenta posluchačů a podle mého názoru je vůbec obdivuhodné, že se borci něčemu takovému vůbec propůjčili. Nicméně celá řada psoluchačů zkouší neustále nové věci, zkouší hledat a právě pro tyto dobrodruhy je deska „Overhead, Without Any Fuss, The Stars Were Going Out“ jako dělaná. Stay slowly!
ALL