Nevracejí se jen dobří holubi, vracejí se i černé vrány. Uznejte, kdo by si nepamatoval na SORATH, tuzemskou blackmetalovou formaci, která u nás v devadesátých letech patřila k základním kamenům tohoto žánru. I když tedy, kdo by si nepamatoval… čas neuvěřitelně letí a mladší posluchači mají samozřejmě jiné oblíbence, jiné vzory. Nicméně plzeňští se i beztak dokázali po dlouhých letech vrátit, přičemž jejich aktuální formu si můžete ověřit prostřednictvím comebackového alba „Orízontas gegonóton“. Na mé otázky odpovídal dlouholetý lídr Admirerforestae, kytarista a vokalista v jedné osobě.
Je to opravdu neuvěřitelné, ale poslední rozhovor jsem s tebou podnikl cca před patnácti lety. Zkus nyní popsat, k jakým zásadním změnám došlo ve vašich životech?
Někteří z nás mají rodiny a už všechno nežerem tak vážně, jako když nám bylo 25. No a snad máme i větší nadhled. Ale více se toho, řekl bych, nezměnilo. Stále se věnujeme metalu, okultním vědám už méně a více každý své práci.
Jaká atmosféra panovala v kapele po vydání alba „Vivimos en perpetua guerra“, což bylo někdy v létě roku 2003? Jak tento počin s odstupem času hodnotíš?
Tohle album považuji za vydařené. Mám ho rád i s odstupem času. Už tehdy jsme neměli nerealistická očekávání. Co jsme od tohoto alba očekávali, to se splnilo. Jasně, mohlo se toho prodat víc, mohli jsme se víc snažit, ale my jsme na to vždycky i trochu kašlali.
Za jakých okolností se za SORATH pozvolna zavřela voda? Šlo víceméně o „pauzu“, nebo jste se už tak nějak připravili na to, že tuhle kapitolu máte už za sebou?
Začali jsme trávit více času v práci a nemohli najít basáka. Stále víc jsem se po tvůrčí stránce srovnával s tím, co a jak hrát. Bavil mě punk a rock ‚n‘ roll, což ale neznamená, že bych chtěl přestat hrát black metal. Chtěl jsem se realizovat i jinak. To se nakonec povedlo, začal jsem hrát s plzeňskými GAUNERY, a hraju s nimi dodnes. No a v tomhle období vznikla ta pauza sama od sebe. Nikdo z nás, myslím si, neuvažoval o tom, že bychom ukončili činnost. Jen jsme třeba neměli zkušebnu, tak jsme se s jejím hledáním nepřetrhli. Neměli jsme basáka a prostě jsme takřka pasivně čekali, až se někdo objeví. No a najednou to bylo patnáct let…
Byli SORATH vždy kapelou ambiciózní? Vede mě k tomu domněnka spojená hlavně s tím, že jste byli vlastně jednou z prvních kapel, která v tuzemsku předvedla black metal severského střihu. Čím vás tento žánr v začátcích nejvíce oslovil?
Ambiciózní jsme byli asi jen na začátku. Zároveň jsme to ale neuměli uchopit tak, aby z toho skutečně něco bylo. Pro mě je black metal nejvíce emotivní a nejméně svazující. Když jsem si pořídil svoji první elektrickou kytaru, byl na vrcholu thrash a přicházel death. Ti kytaristé, které jsem znal, byli odkojeni heavy metalem a thrashem a furt mi říkali: „Musíš tlumit“ (tím je myšleno mít ruku na kobylce při rychlejších pasážích). Já jsem ale do toho vždycky chtěl řezat naplno. S tím právě přišel black. Je to jiná technika hraní na kytaru, řežete do toho naplno, bicí jedou na max. Black pro mě znamená více svobody se svým hudebním nástrojem.
V dnešní době je blackmetalová scéna úplně jinde, také pojetí black metalu se v mnoha případech hodně vyvinulo, někdy vskutku pozoruhodně. Je pro tebe novodobé pojetí „černého kovu“ něčím zajímavé? Změnil se třeba i částečně tvůj hudební vkus?
Můj vkus se nezměnil, měl jsem ho vždycky jiný. 🙂 V každém stylu mám rád jen pár kapel, tři nebo pět a ty jedu stále dokola. Sem tam objevím něco, co mě zaujme a pořídím si to, ale neomezuju se na black. U dnešních kapel mě překvapuje, jak jsou ortodoxní, vypadá to, že to berou hrozně vážně, ale to je asi v pořádku, taky jsou mladší. No a trochu mě dnes nebaví ta téměř uniformita – matematicky přesní bubeníci, přesný kytary, dokonalej zvuk. Já vím, jsou to profíci, opravdu umí hrát a technika to dovoluje, ale někdy je to všechno tak dokonalý, až mě to nudí. Kapely začínají znít příliš podobně a postrádám tam život.
Nyní bych se rád zastavil u vašeho restartu. Jakým způsobem probíhal? Měli jste od začátku v plánu vydání nového alba, nebo jste se začali scházet spíše bez hlubšího záměru?
Sehnali jsme basáka. Tím se to všechno znovu rozjelo. Byla to i jeho podmínka ve smyslu, že s námi bude hrát pouze v případě, že začneme pravidelně zkoušet a budeme pracovat na nových věcech. Už od samého začátku bylo jasné, že pokud to dodržíme, vyústí to albem. Materiálu se za tu pauzu nahromadilo dost.
V létě jsem vás viděl na Symbolic festu, kde se sešla celá řada muzikantů i posluchačů, kteří se hodně potkávali v devadesátých letech. Byla pro vás tato akce něčím speciální? Pro mě to byl tu a tam opravdu nepopsatelný návrat do minulosti, takový „třídní sraz po letech“.
Jednak návrat do minulosti a taky příležitost si ověřit či zjistit, že na metalové scéně přece jenom nějaké místo máme a lidi na nás nezapomněli. Vlastně spíš naopak, teprve teď jsem měl pocit, že nás lidi znají víc, než v době, kdy jsme byli ještě ambiciózní.
Když už album „Orízontas gegonóton“ skutečně vyšlo, dá se hovořit o tom, že jste jaksi „podruhé vstoupili do téže řeky“. Najednou jste součástí toho hudebního kolotoče, přestože asi ne už tak zaníceně. Ale i tak se zeptám… Jak se cítíte v době sociálních sítí, jiného způsobu propagace… atd.?
V den, kdy album „Orízontas gegenóton“ vyšlo, ho vydavatel zveřejnil celé na YouTube a Bandcamp. To se mi líbí, vždycky jsem to tak chtěl. Během jednoho dvou dní, nejen že každý mohl vidět, že vyšel nový SORATH, ale mohl si jej i poslechnout. Jinak mě sociální sítě neoslovují. SORATH je na FB pouze díky novému basákovi Sirovi.
Jak bys popsal novinku s ohledem na vaše předchozí počiny? V čem je nahrávka nejvíce odlišná?
Saháme teď více k syrovosti a jednoduchosti. Je tam méně severských vlivů a více black’n’rollu. Písničky mají čitelnější kompozice, sem tam se objeví refrén. Klademe i důraz na to, jak dobře se nám ta která věc dobře hraje. Aby se na živo člověk nemusel stále jen soustředit na to, jak to zahrát správně. Zkrátka aby si člověk to hraní hlavně užil jako zábavu.
Osobně se domnívám, že se vám podařilo zachovat pravou tvář SORATH. Kytarové zabarvení, chytlavé riffy v součinnosti s ostrými brejky, to všechno jsou atributy, kterými jste byli proslulí. Zároveň však přibylo něco málo rock´n´rollu, jak sám říkáš, dokonce bych si dovolil tvrdit, že některé pasáže nejsou tolik krkolomné, jdou zkrátka na dřeň… Je v mých slovech něco, čeho jste se chtěli opravdu cíleně držet?
To ani nebyl záměr, že bychom se něčeho chtěli držet, to prostě vyplynulo z toho patnáctiletého odstupu. Stárnem, dospěli jsme. 🙂
Natočili jste album, na kterém jste mohli využít všechny soudobé vymoženosti, nezbytný hardware i software, nehledě na celkovou podobu výsledku. Do jaké míry tyto nové faktory ovlivnily sound a feeling nahrávky?
Současná technika nám dovolila nahrát si většinu v domácím prostředí, v mobilním studiu. Pak bylo možné díky technice vychytat mouchy a dotunit to kvalitním masteringem. Nikdo z nás nechtěl do studia. Zároveň jsem nechtěl, aby ty profesionální zásahy nevzaly nahrávce syrovost a živost. A to se myslím podařilo.
Pamatuji si, že jsi měl dříve hodně blízko k satanismu, něco z toho tě inspirovalo i ve vztahu k textům SORATH, ovšem jak je tomu v současnosti? Zůstala ti tato záliba stále, nebo byla přetavena v trochu jinou filozofii, případně v poněkud odlišný pohled na svět?
Zůstala stále, jen to nikomu netlačím. Dřív jsem měl potřebu furt s někým diskutovat, přesvědčovat, nebo naopak získávat cizí argumenty. Dnes to zůstalo ve mně a diskuzím se vyhýbám, nebaví mě to. Jak nakonec chcete filosoficky diskutovat ve světě, kde jsou lidé schopni nahlas říct, že je země placatá? Nebo že máme 36 druhů pohlaví? To pak vaše víra a filosofický názor jsou úplně podružnou věcí, když se nedokážeme shodnout ani na faktech, které vidíme nebo dokážeme měřit apod.
U textů bych ještě zůstal. Bylo pro tebe těžké navázat v tomto ohledu na „přetrženou nit“, nebo bylo už jaksi zřejmé, že se tematicky musíte posunout někam trochu jinam?
To bylo vlastně to nejtěžší. Tentokrát mi texty skutečně došly a ve svém archivu jsem už nic nenašel. A tak jsem se asi po nějakých dvaceti letech pustil znovu do psaní. Ale bylo to podobně jako s muzikou. I když ty texty mají nějakou svoji hloubku a skrytý smysl jako vždy, už jsem to nebral tak vážně. Více jsem se věnoval tomu, jak to k hudbě sedí a jak dobře se mi to zpívá. A podnětem už zdaleka nebyly jen černé emoce nebo satanismus. Těch tam skutečně lze vysledovat víc. „Volcano“ je prostě o vulkánu a „Old Schull“ o tom, že jsme ze starý školy atd.
Jak se díváš na budoucnost metalové hudby? Stane se z ní podle tebe minoritní žánr pro fajnšmekry, jako je tomu např. u jazzu?
Vidím to asi takhle. Hudba je rozdělena na dvě poloviny. 50% tvoří hudba komerční, tj. to, co se hraje v rádiích a druhých 50% je hudba minoritní. Ta minoritní zahrnuje obrovskou škálu stylů a podstylů. Spousta lidí (ne-li všichni) si pustí rádio, ale ve skutečnosti poslouchají něco jiného, nějakou svoji minoritní hudbu. A tam patří i metal, patří prostě do té druhé poloviny, kde si každý vybírá to své. Považovat metal jako něco pro fajnšmekry, to mi přijde zbytečně nabubřelý. No a v tomto smyslu se jednou metal začal hrát a bude se hrát stále dál. Stejně jako rock, ten má svoji třeba sedmdesátkovou i moderní podobu, ale pořád je to klasickej ryzí rock a nic jinýho.
Naskýtá se otázka spojená s budoucností SORATH. Jaká tedy bude? Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěli jako hudebníci splnit?
Mám dost materiálu na další album. Budu rád, když dojde i na další počin.
ALL