Tenhle víkend jsem se přes nějaké zdravotní potíže nakonec stejně vydal na závod do Českých Budějovic. Už sobotní závod definitivně rozhodl, že letošní sezóna je pro mě nejzkurvenější za posledních 5 let. Už z domova jsem měl naplánováno několik možností strávení sobotního večera. Nejvíc jsem chtěl jet do Krumlova na Delusion, ale bez auta by to šlo hodně těžko, ve městě ve Velbloudu měla být poslední zastávka Metal Breath Tour 2005 (bohužel v Budějovicích bez PLASTIC GRAVE) a další možností bylo kino.. Po závodě jsme se s klukama vydali, jak už to běžně bývá, na jídlo a potom do kina. Jdeme tedy pěšky z Vrbna směrem do města. Já jsem byl vybavenej programem, takže jsme u večeře v naší oblíbené restauraci Na Zahrádce vybírali, na co půjdeme. Doporučil jsem klukům Noční hlídku, kterou jsem už viděl s bráchou v Praze.. No a protože nepůjdu na stejnej film podruhé, rozhodl jsem se, že vyrazím směr Černý Velbloud, přestože jsem už z domova věděl o tom, že na budějovické zastávce Tour budou chybět pro mě asi největší lákadlo Laniena Mentis, jejichž bubeník si v týdnu něco udělal s nohou. S tím se asi blbě cestuje a bubnuje. No co, Sorath mám hodně rád, D.A.D. jsem slyšel kdysi nějaký demo a třetí partičku vůbec neznám. Tak si aspoň rozšířím svoje obzory :-). Ze Zahrádky je to ještě kus cesty, tak nasazuju sluchátka a hned se jde líp.. Jdu schválně okolo Marty’s Clubu (Slavie), kde tento večer hrajou Totální Nasazení, kam mělo původně snad taky namířeno pár vodáků, ale nikoho známýho před klubem nepotkávám.. Když přicházím před Velblouda, vidím, že se začíná až v 21 hodin, na displeji ale je teprve 20:15. Jdu se tedy cournout po náměstí. Šel bych na pivo, ale den předtím jsem dobral antibiotika a prej ještě tak 14 dní až měsíc bych neměl pít. Devátá se blíží a tak Vlakinovi platím vlezné 80 Kč a sestupuju do mě již z předchozích návštěv známého klubu. K mojemu překvapení je uvnitř asi 15 lidí včetně 3 členů SORATH, kteří již sedí před pódiem u stolu a soudě podle Francisovi kytary, kterou si pamatuju ještě z PigeonShitRum Party v Kralupech, budou právě oni otvírat dnešní kulturní program. Dávám si colu a prohlížím distro Pavla Maňase, kde mě zaujme levné CD NEGLECTED FIELDS – Synthinity… Mám tenhle skvost jen na kazetce, takže neváhám a po chvíli kupuju..

Začíná se s malým zpožděním, jak už bývá při podobných akcích zvykem. Co mě však vážně zaráží, je bídná, nebo spíš katastrofální, divácká neúčast. Jestli je v klubu 30 lidí, tak je to hodně.. Admirerforestae si tak hltne poslední doušek z „black“ piva a přes tu chabou účast vlídně přivítá publikum, čímž vyloudí zklamaně kyselý úšklebek nejen na Francisově tváři.. Také vysvětlí, proč před námi jsou pouze tři členové SORATH. Totiž basman Mar Markion u SORATH skončil, takže dnešní vystoupení bude jen ve třech – Francis a Admirerforestae u kytar a Ottar Distress v parádních křečích u bicích. Tvorbu SORATH nemám tolik zmáklou, mám jen tři nahrávky starší „Matache Chavala“ a Gnosis a EPko s TROLLECH, a tak nemůžu říct playlist. Zazněla určitě No Earth ze zmíněného EPka a po jedné písničce i z obou zbývajících nahrávek, který jsem měl tu možnost slyšet. Zejména ze začátku mi přijde dost zprasenej zvuk, což se v průběhu vystoupení trochu zlepší, ale žádná sláva to není. Přecejenom v malé místnosti s barem přímo před pódiem není uplně možný zajistit čistý zvuk. Atmosféra v klubu je poněkud rodinného charakteru, po každé písničce přichází zasloužený potlesk, ale vzhledem k počtu lidí žádný bengál.. I když dva větráci se najdou, podle barvy očí jim už v mírně podroušeném stavu bylo víceméně jedno, co hraje za „metál“. V jedné pauze dokonce slyším velmi hlasitý krknutí jednoho z fanoušků. Otočím se na něho, zasměju se, dobrý. Tahal to až ze střev.. Ale když už to dělá za večer asi popátý, už si začínám cosi myslet o jeho IQ a primitivnosti… Ostatně už jsem zvyklej, že na podobné typy se naráží na podobných akcích velmi často.. Po nějaké necelé hodince přichází konec vystoupení Sorath a s tím si smutně říkám, co mě ještě čeká..

Přichází trio muzikantů D.A.D.. Kdysi snad punková kapela, kdy zkratka D.A.D. znamenala Děti Atomové Doby, už dnes dávno punk nehraje. Kytarista-zpěvák se mi zdá ze začátku a při zvučení trochu nervózní, možná až maličko nasraný, nevim. Ono hrát ve stotisícovém městě pro 30 lidí na posledním koncertě turné může bejt docela vopruz.. S prvními tóny a hlavně s prvním zpěvem si ale tak nějak říkám, že ta nasranost tam možná je schválně. Energický vokální projev by totiž bez tý nasranosti nevypadal tak dobře… D.A.D. hrají ve složení basa, kytara, bicí a musím říct, že se zvukem ve Velbloudu to asi je dnes nejčitelnější kapela.. Přecejenom rychlé řezavé riffy dvou kytar Sorath se v tom kamrlíku ztrácely, kdežto jedna kytara se nechá identifikovat snadněji. Jednotlivé písničky D.A.D. se od sebe liší, mám pocit, že zpěv byl ke slyšení jak v jazyce anglickém, tak v českém.

Jedna písnička mi přijde trochu do power-trashe, jedna má až punkový nádech, těžko se to zařazuje. Tím spíš, že je mi jasný, že s jiným zvukem to bude uplně o něčem jiným… Během vystoupení mi začínají chodit sms, že by za mnou případně měli dorazit děvčata a chlapci z Roudnice. Naviguju je smskama, když jsou něgde poblíž, jdu je odchytit na hlavní. To ale už stihli vlézt (schválně fintou jednoho z nich) na vedlejší koncert Totálního Nasazení. Dohaduju, aby pokud pojedou zpět, ať mi daj vědět, že půjdu za nima.. Tak se vracím do Velblouda, dokoukám D.A.D. a čekám na poslední kapelu.

Čekání na místní RITES OF PAIN je fakt dlouhý. Kompletní výměna bicích trvá neskutečně dlouho. Bubeník navíc není žádnej nervák, protože každej kus „výstroje“ vezme do ruky snad desetkrát, pokaždé s tím nějak hne, o centimetr tam, o dva zpět. No, už z něho asi po 30 minutách rostu.. Do toho tu obchází kytarista a řeší zvuk své Ibanezky, nejdřív s bezdrátem, pak s drátem, to jsem taky nepochopil. Tím spíš, že podle komunikace se zvukařem jsou v tomto klubu domácí, tak by mohli vědět, co a jak a hrát dřív než snad hodinu po skončení poslední kapely.. Berou to krapet vážně, no.. Dokladem toho je i rozbalení velký plachty s logem v plamenech na stěně za nimi.. Normálně bych řekl, jo, dobrý no.. Ale s tou hodinovou přestávkou maličko začínám uvažovat o komedii, napadla mě i myšlenka na odchod za Roudničákama, protože tady se snad nedočkám. Když bylo všechno skoro hotovo, tak si ještě bicman odběhl na 15 minut převléknout, pro pití, pro paličky atd. Všechno si pečlivě rozložil v okolí svého pracoviště, zakopal pár přechodů a klepaček na rozcvičení a nazvučení.. Pak se teda konečně začlo hrát. Složení jedna kytara, basa, bicí a sólový zpěvák. Vcelku charismatcký týpek povědomého vzezření a používáním mikorfonu i s tyčí byl asi to nejzajímavější na pohled, co kapela předvedla…

Řekl bych, že pánové mají hodně rádi In Flames. Snad bassman hrál v jejich triku a hlavně jejich melodický deathík a stejně tak melodický chraplák pána za mikrofonem ve mě vzkřísil tuhle myšlenku.. Nic složitýho, docela dobrá rytmika, když se ten bicman rozjel, tak to stálo za to. Škoda, že se nerozjížděl častěji a spíš než nějaký vychytávky normálně držel (velmi dobře) tempo. A tak jsem si tam tak v rytmu podupával a kejval hlavičkou. Abych se ale přiznal, tak předchozí D.A.D. mě osobně bavili víc. Snad to bylo tím, že jsem byl už unavenej, myšlenkama taky o pár set metrů vedle, tak mi jednotlivé skladby začínaly splývat. A tak, když RITES OF PAIN ohlásili konec, měl jsem se k odchodu.. Ještě sice měl přijít přídavek, ale mě přesně v tu chvíli přichází sms, že druhá grupa je na odchodu a že na mě čekají před Slávií. Tak jsem šel za svými, noc je ještě mladá, přestože bezalkoholová…

Gory

Foťák bohužel měla přes víkend máma, takže tentokrát je to bez obrázků… Ale na webu Metal Breath je avizováno, že tam nějaká ta galerie z tour bude…