„Když uvidím v rybníce topícího se člověka, poradím mu, aby se neutopil“
Do mého života zčistajasna vplula navýsost povedená nahrávka „Quintessence“ od kanadského dobrodruha Annatara, jediné osoby, stojící za projektem SOMBRES FORÊTS. Pán ze země javorového listu nepředvádí nikterak zázračné hudební výkony, nešokuje vytříbenou zvukovou kvalitou, zároveň však jednotlivým skladbám dokáže našroubovat nesmírně podmanivá křídla. Vláčnost, sebevražednost, mrazivá atmosféra, roztahující se stín, smyčka pomalu utahující se na krku nevinného člověka, sucho v krku až k zalknutí. Tohle všechno jsou pocity, jež z předešlého počinu SOMBRES FORÊTS doslova prýštily. Ale jak dál prokličkovat těmi spletitými hudebními cestami? Vstoupit nebo nevstoupit do stejné řeky? Urvat se a vytvořit něco úplně odlišného, a nebo vsadit na jistotu?
Domnívám se, že ani jedno ani druhé v případě SOMBRES FORÊTS neplatí. Annatar se zkrátka do nových skladeb položil, nechal se volně unášet svými emocemi a pocity a co čert nechtěl, vytvořil prakticky obdobnou nahrávku jako cca. před dvěma lety. Pouze zvukový kabátek je přece jen poněkud kultivovanější, alespoň tedy mé uši to tak cítí. Nicméně základ nových kompozic je prakticky totožný jako na předchozím opusu, tím však ale nechci vůbec tvrdit, že album „Royamme De Glace“ je nepovedené. Pouze se na něm projevuje kyselá pachuť „hodnoty užitku“. Zkrátka to, co bylo jednou výborné a kvalitní, je už za několik málo měsíců v jiné verzi sice dobré, nikoliv však excelentní. Výhodu však budou mít především ti posluchači, kteří se prostřednictvím „Royaume De Glace“ setkávají se SOMBRES FORÊTS poprvé. Možná k těm šťastným budou patřit i ti, jež stačili všechny pochoutky z „Quintessence“ zavčasu pozřít.
Nebylo by však úplně spravedlivé, kdybych tuto nahrávku odsoudil jenom proto, že jsem v chladnokrevném očekávání předpokládal jiný kurz. Skladby se mého nitra sice až tolik nedotýkají, zároveň však nechci operovat s verdiktem, který by tuto vcelku kvalitní práci setnul. Mezi nejpovedenější skladby patří jednoznačně „Cold Forgotten Earth“ (jedna ze dvou anglicky otextovaných písní, jinak zůstal autor věrný francouzskému jazyku). Výsostnou úlohu hrají opět klávesy, podmaňující si zastřené kytarové riffy. Skladba rovněž nabízí celou řadu akustických vyhrávek a vystopovat se dá také nenápadný příklon k větší melodice. Ke slyšení je dokonce (řádně ukryté) kytarové sólo, které jakoby ani do tvorby Kanaďana nepatřilo.
Pokud bychom měli nahrávku měřit na základě hustoty „depresivity“, rtuť by výrazně stoupla se skladbou „L’oeil Nocturne“. Temný track připomíná spíše volání o pomoc, než nějaký legitimní black/doomový paprsek odrážející se od promrzlé země. Zoufalé výkřiky evokující něco jako zpěv, jsou vskutku na hranici příčetnosti. Pokud tedy mnozí hudebníci (či fanoušci) označili tento druhu hudby za novodobý metalový trend, máme tady další nahrávku, která se může honosit nálepkou – „smrad rozkládajícího se oběšence“. Milovníci lana, žiletek, břitvy… však budou i s tímto matrošem rozhodně spokojeni.
Závěrem tedy rozuzlení. Jelikož mě předchozí album „Quintessence“ více než nadchlo, očekával jsem od jeho předchůdce možná až zbytečně moc. I přesto všechno je ale celkový výsledek i nadále na dosti vysoké úrovni. Rozhodujícím artiklem tedy bude opus číslo tři. Doufám, že hlavní protagonista nevykope hrob sám sobě a celou svou tvorbu posune o nějaký ten krok dál (jinam).
„Není potřeba hned vykrvácet! Stačí, když krev pomalu kape!“
ALL